Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4161/18

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Aktivafin s.r.o., se sídlem Kroměříž, 1. máje 283/15, zastoupené Mgr. Vladimírem Kubíkem, advokátem se sídlem Tovačovského 318, Kroměříž, proti usnesení Nevyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, č. j. , -58, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, č. j. , -44, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2015, č. j. -30, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d)y (dále jen "") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle a násl.d (dále jen "") a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, vyplývá, že v záhlaví citovaným usnesením Krajský soud v Plzni vyslovil souhlas s tím, aby insolvenční správce dlužnice vydal stěžovatelce jako zajištěnému věřiteli výtěžek zpeněžení spoluvlastnického podílu na nemovitosti dlužnice ve výši 96.204,80 Kč. Námitky stěžovatelky, že by k uvedené částce měly být ještě připočteny smluvní úroky podle , neshledal důvodnými. Při řešení úpadku konkursem je totiž možné úročení pohledávek podle krajského soudu jen tehdy, je-li veškerý majetek zařazený do majetkové podstaty zpeněžen jedinou smlouvou o prodeji (srov. výslovně insolventního zákona). Při jakémkoliv jiném způsobu zpeněžení majetku (při řešení úpadku konkursem) se pohledávky zajištěných věřitelů nenavyšují o úroky přirostlé po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka.

3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu potvrdil a následné dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu zamítnuto.

4. Stěžovatelka před obecnými soudy tvrdila (a činí tak i v ústavní stížnosti), že ustanovení sice skutečně obecně vylučuje uspokojení úroků v insolvenčním řízení, to však s výhradou, neupravují-li další ustanovení tohoto zákona z tohoto pravidla výjimku. Taková zvláštní úprava je pak obsažena např. v ustanovení . Na druhou stranu ale podle stěžovatelky ustanovení a ustanovení a odst. 3 jsou zvláštními ustanoveními ve vztahu k ustanovením týkajícím se zpeněžení podniku nebo závodu dlužníka v konkursu. Nejde tak v tomto případě o obecná ustanovení týkající se prodeje majetku či zpeněžení majetkové podstaty v konkursu ani v oddlužení. Ustanovení (umožňující úročení zajištěných pohledávek) je naopak ustanovením obecným, které dopadá na zajištěné pohledávky věřitelů v insolvenčním řízení. Toto ustanovení je pak vtěleno do obecné části , nikoliv výlučně do části upravující způsob řešení úpadku dlužníka konkursem či reorganizací. Předmětné ustanovení tak není omezeno pouze na věřitele v konkursu či reorganizaci. Proto stěžovatelce podle jejího názoru úrok ve smyslu ustanovení náleží.

5. S tímto výkladem stěžovatelky se však obecné soudy neztotožnily. Upozornily, že ta část pohledávky zajištěného věřitele, která nebyla uspokojena z výtěžku zpeněžení zástavy, se uspokojí stejně jako ostatní nezajištěné pohledávky. Toto obecné pravidlo však může být modifikováno zvláštní úpravou obsaženou v u některého ze způsobů řešení úpadku. Z ustanovení se pak podle obecných soudů podává, že zajištěným věřitelům se po rozhodnutí o úpadku poskytuje protihodnota za to, že nemohou okamžitě realizovat právo na uspokojení ze zajištění; ta je konkrétně představována možností úročení (jde tedy o zásadní výjimku vylučující úročení zakotvenou v ). V případě zajištěné pohledávky se ovšem úročení promítá do oddlužení, stejně jako do konkursu, jakožto způsobů řešení úpadku. Z toho lze podle obecných soudů dovodit, že jde-li v případě stěžovatelky o oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužníka, pak neexistuje rozumný důvod pro výklad preferovaný stěžovatelkou, jenž by zajištěnému věřiteli garantoval při oddlužení úročení zajištěné pohledávky bez zřetele k tomu, zda půjde o zpeněžení jedinou smlouvou podle ustanovení , kdežto zajištěnému věřiteli při konkursu by garantoval úročení jen tehdy, půjde-li právě o zpeněžení jedinou smlouvou podle naposledy citovaného zákonného ustanovení.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Jak vidno i jen z právě uvedené rekapitulace, v dané věci jde výlučně o výklad jednotlivých ustanovení , tzn. podústavního práva, který však - jak je naznačeno shora - Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Stěžovatelka se ostatně v ústavní stížnosti o žádnou hlubší ústavněprávní argumentaci ani nepokouší; naopak Ústavnímu soudu předkládá jen svůj výklad relevantních ustanovení , když ovšem obecné soudy (zvláště pak Nejvyšší soud) v ústavní stížností napadených rozhodnutích svoji odlišnou interpretaci (odlišnou od interpretace předkládané stěžovatelkou) náležitě vysvětlily. Ani stěžovatelka se přitom v ústavní stížnosti například disproporci, jež by vznikla za použití jejího výkladu mezi zajištěným věřitelem při oddlužení a při konkursu, nesnaží přesvědčivě vysvětlit a vyvrátit tak argumentaci provedenou obecnými soudy. Obecné soudy se ale - mimo jiné - pokusily vyložit výjimku z nemožnosti úročení pohledávek jako kompenzaci k míře omezení majetkových dispozic ze strany věřitele. O to se však stěžovatelka dostatečně nepokouší, když se naopak snaží aplikovat úpravu konkursu, která se obdobně použije i na ostatní řešení úpadku (ve vztahu obecného zvláštního) tak, aby dosáhla úročení bez ohledu na to, do jaké míry byla v dispozicích majetkovou úpravou jako věřitel omezena. Ve skutečnosti tak argumentace obsažená v ústavní stížnosti není ničím jiným, než pokračující polemikou stěžovatelky s výkladem podústavního práva provedeného obecnými soudy, což však (bez dalšího) nemůže založit kognici zdejšího soudu.

9. Pokud stěžovatelka upozorňuje, že v dané problematice ohledně možnosti úročení pohledávek v rámci insolvenčního řízení existoval zvláště mezi vrchními soudy rozpor, pak se nyní ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu rozdílné výklady pokouší sjednotit, což je právě úloha Nejvyššího soudu a nikoliv Ústavního soudu (srov. zejm. ustanovení , o soudech a soudcích). Interpretace předložená Nejvyšším soudem je pak podle Ústavního soudu ústavně akceptovatelná, když stěžovatelka v ústavní stížnosti ve svém důsledku opak ani dostatečně netvrdí.

10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou ústavněprávně souladná a stěžovatelce tedy nelze přisvědčit v tom, že by v její věci bylo aplikováno podústavní právo protiústavním způsobem. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu