Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2390/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Filipa Smoljaka, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. 5. 2018, č.j. -77, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 5. 2018 č.j. -77, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti Městu Železný Brod o 1 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 31. 12. 2017 do zaplacení (výrok I.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

2. Nárok uplatněný v řízení před krajským soudem odůvodnil stěžovatel skutečností, že je jedním z dědiců autorských práv a práv výkonných umělců po svém otci, Ladislavu Smoljakovi, který je společně se Zdeňkem Svěrákem spoluautorem textu divadelních her Járy Cimrmana. Ladislav Smoljak byl současně režisérem všech představení, jež jsou dodnes Divadlem Járy Cimrmana hrána. Žalovaný dne 9. 1. 2015 provozoval divadelní představení hry Němý Bobeš. V této souvislosti stěžovatel v řízení před krajským soudem namítal, že žalovaný vypořádal pouze autorská práva dědiců k textu divadelní hry, ale nikoli jeho práva jakožto dědice autorských práv režiséra k divadelní inscenaci.

3. S ohledem na dikci , odst. 2 , o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), dle kterého je režisér považován za výkonného umělce (tzn. nikoliv za autora) však krajský soud argumentaci stěžovatele nepřisvědčil. Konstatoval, že zrežírováním hry Němý Bobeš na prknech divadla byl hře Němý Bobeš "vdechnut život", hra, původně pouze v textové podobě, byla činností režiséra i herců zrealizována, ale stále se jedná o stejnou hru Němý Bobeš, která byla pouze provedena ve smyslu . Krajský soud proto uzavřel, že Ladislavu Smoljakovi nesvědčí autorské právo k dílu vzniklému vykonanou režijní činností, neboť takové dílo vůbec nevzniklo, jelikož činnost režiséra byla provedením uměleckého výkonu, a proto ani jeho právním nástupcům nesvědčí právo na odměnu za užití díla. Neztotožnil se ani s námitkami stěžovatele stran porušení Bernské a Římské úmluvy a rozporu těchto mezinárodních smluv s . Položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie taktéž nepokládal za nutné. Z uvedených důvodů krajský soud žalobu coby nedůvodnou zamítl.

II.

4. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené v , , , , d, a y (dále jen ""). Dále namítá porušení Smlouvy o fungování Evropské unie, Bernské úmluvy a Mezinárodní úmluvy o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací. V obsáhlé ústavní stížnosti rozebírá porušení uvedených ústavně garantovaných práv a vedle národní právní úpravy odkazuje také na mezinárodní závazky České republiky v autorskoprávní oblasti. Namítá také, že se soud nevypořádal s jeho argumentací, neprovedl jím navrhované důkazy a nepředložil předběžné otázky.

5. Dle přesvědčení stěžovatele se krajský soud dostatečně nezabýval otázkou, zda je divadelní inscenace samotným dílem či nikoliv, a tedy ani se související problematikou autorství takového díla. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že Ladislav Smoljak, coby režisér, nebyl autorem divadelní inscenace, ale pouze výkonným umělcem provádějícím danou literární předlohu. Má za to, že divadelní inscenace naplňuje všechny znaky autorského díla, což dovozuje z , dle kterého je předmětem práva autorského také dílo vzniklé tvůrčím zpracováním díla jiného. Podle stěžovatele je divadelní inscenace dílem uměleckým, konkrétně dramatickým. Jde o objektivně vnímatelné tvůrčí zpracování textu a jedinečný výsledek činnosti autora, který utváří dramaturgicko-režijní koncepci inscenace. Pokud režisér vytvoří samostatné dílo, je jeho autorem, na čemž dle stěžovatele nemůže nic změnit ani zařazení slova režisér do demonstrativního výčtu výkonných umělců obsaženém v autorském zákoně.

III.

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

7. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle písm. d)y je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz .

9. Předmětem posuzovaného sporu je částka 1 500 Kč s příslušenstvím, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za jednoznačně bagatelní. Ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně odmítá z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska není obecně schopen založit porušení základních práv a svobod. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci totiž Ústavní soud konstantně přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato tvrzená pochybení mohou zasahovat do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní, když tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou způsobilé představovat porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 3. 2016, usnesení

sp. zn.

ze dne 18. 9. 2018, usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 4. 2018, usnesení

sp. zn.

ze dne 2. 10. 2018, usnesení

sp. zn.

ze dne 9. 10. 2018 a mnohá další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).

10. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v , která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení pro odvolání či pro dovolání]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv.

11. Pro úplnost lze přitom uvést, že z důvodu bagetelnosti částek, které byly předmětem sporu, byly coby zjevně neopodstatněné odmítnuty také další ústavní stížnosti stěžovatele, jejichž podstata byla obdobná jako v nyní projednávané věci (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 11. 2018, usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 11. 2018, a usnesení

sp. zn.

ze dne 27. 11. 2018).

12. Těžištěm ústavní stížnosti je polemika s právním posouzením věci ze strany krajského soudu, v rámci které se stěžovatel domáhá takového výkladu příslušných ustanovení , který by byl podkladem pro nové a příznivější rozhodnutí pro něj, coby dědice autorských práv. Stěžovatel přitom opomíjí, že Ústavní soud neplní funkci pozitivního zákonodárce a že jeho úkolem není ani posuzovat či sjednocovat výklad a následnou aplikaci podústavního práva obecnými soudy. Do procesu rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje pouze tehdy, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti, k čemuž však v případě stěžovatele nedošlo.

13. Krajský soud podřadil činnost režiséra divadelní inscenace pod činnost uvedenou v , kde je osoba režiséra explicitně zmiňována a výkon režiséra je výslovně označen za umělecký výkon. Svůj závěr o zamítnutí žaloby stěžovatele zdůvodnil nejen konkrétními ustanoveními , ale podpořil jej také odkazem na relevantní judikaturu (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2001, sp. zn. ). Argumentaci krajského soudu nepovažuje Ústavní soud za nepřiměřenou či svévolnou, ale naopak za výraz nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

14. Pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatele a pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadeného rozhodnutí, tak Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Postupoval proto podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2019

David Uhlíř

předseda senátu