Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2389/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Filipa Smoljaka, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2018 č. j. -62, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na vlastnictví dle d (dále jen " "), právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací dle y, právo na tvůrčí a duševní činnost dle y, právo na soudní ochranu dle y a právo na zákonného soudce dle y, a dále též a ústavního , České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), Bernské úmluvy a Římské úmluvy.

2. Krajský soud svým ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel po žalovaném domáhal plnění z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 1 200 Kč. Bezdůvodné obohacení mělo vzniknout tím, že žalovaný realizoval dne 5. 2. 2015 divadelní představení Posel z Liptákova, které odehrál soubor Divadla Járy Cimrmana, a údajně tak bez licenční smlouvy provozoval a veřejnosti zpřístupňoval autorské dílo Ladislava Smoljaka, právního předchůdce stěžovatele. Mezi stěžovatelem a žalovaným nebylo sporné, že byla vyrovnána autorská odměna za užití textu divadelní hry, sporným však zůstalo, zda měla být uhrazena i autorská odměna za provedení díla označovaného stěžovatelem jako divadelní inscenace (tj. za režijní výkon jeho otce), resp. případné bezdůvodné obohacení. Krajský soud však dospěl k závěru, že výsledek tvůrčí činnosti divadelního režiséra není autorským dílem dle , o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), nýbrž výsledkem činnosti výkonného umělce dle . Stěžovateli tudíž nenáleží nárok na odměnu za provedení předmětné divadelní inscenace a tudíž ani nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Krajský soud neměl za důvodné ani námitky stěžovatele stran porušení Bernské a Římské úmluvy a rozpor těchto mezinárodních smluv s . Nepovažoval ani za nutné předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU"), neboť komunitární právo nijak neupravuje otázku autorství režiséra k divadelní inscenaci.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rozporuje závěry krajského soudu, že činnost režiséra je činností výkonného umělce. Rozhodnutím krajského soudu tak došlo k porušení jeho vlastnického práva a také ústavní garance práva dědického. V návaznosti na to také shledává porušení svého práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti, potažmo práva na spravedlivou odměnu za práci a práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud dle jeho názoru své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a také v tom, že při rozhodování nevypořádal některé jím uplatněné argumenty a odmítl provést některé jím navržené důkazy. Stěžovatel dále namítá porušení y, neboť krajský soud na jeho věc aplikoval namísto již výše zmíněné Bernské a Římské úmluvy, dle nichž nelze režiséra považovat za výkonného umělce, resp. tyto chrání i úpravy a jiná zpracování díla jako díla původní. Konečně, v souvislosti s tím mělo být také porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce, neboť krajský soud odmítl podat předběžnou otázku k SDEU.

4. Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele představuje zjevně neopodstatněný návrh podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavních stížnostech. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v civilním soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena základní práva stěžovatele.

5. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje efektivitu soudní kontroly ústavnosti. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v , která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení či ]. Bylo by tak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [srov. např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku, stížnost č. 52036/09].

6. V nyní projednávané věci byl spor veden o částku 1 200 Kč. Jednalo se tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani odvolání. Samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena. Je tudíž nutno ji posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, včetně jeho charakteru a možností účastníků. Je však zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy pouze výjimečně.

7. Jestliže tedy možnost kasačního zásahu Ústavního soudu v této věci představuje spíše výjimku z pravidla, pak tím spíš musí být takový postup náležitě odůvodněn. Stěžovatel však - nad rámec výše popsané polemiky s právním názorem krajského soudu - neuvádí prakticky žádné ústavně relevantní argumenty, které by přiměly Ústavní soud k tomu, aby stížnost meritorně projednal [podmínky, za nichž tak může učinit, přitom již dříve shrnul ve svém nálezu

sp. zn.

ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].

8. Z těchto důvodů Ústavní soud podle ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu