Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 200/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Marie Kučerové, zastoupené Mgr. Michalem Tandlerem, advokátem se sídlem Gorkého 658/15, Liberec 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. -156 ze dne 11. 9. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejího práva zaručeného d.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, Okresní stavební bytové družstvo Česká Lípa žalovalo stěžovatelku a jejího manžela na zaplacení 18 920 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž mělo docházet užíváním garáže bez právního důvodu v období od 1. 1. 2012 do 31. 10. 2013. Okresní soud v České Lípě žalobě vyhověl. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí co do částky 17 072 Kč potvrdil, ve zbytku žalobu zamítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti postupu odvolacího soudu, který zpochybnil stěžejní důkaz provedený prvostupňovým soudem (znalecký posudek k určení průměrného nájemného) a obstaral si bez návrhu stran jiný znalecký posudek ze spisu téhož soudu sp. zn. (v jehož řízení byla řešena totožná otázka, pouze jiné časové období). Pro stěžovatelku byl údajně takový postup překvapivý a nemohla na něj adekvátně reagovat.

Dále stěžovatelka zpochybňuje i samotné provedení dokazování, jelikož krajský soud nový znalecký posudek nečetl celý, nýbrž se spokojil s přečtením jen některých pasáží.

Konečně stěžovatelka brojí i proti obsahu znaleckého posudku. Znalecký ústav údajně nezohlednil havarijní stav garáže (ten stěžovatelka prokazovala dalšími důkazy, které však měl odvolací soud za irelevantní) a navíc byl vypracován pro jiné časové období (od 1. 10. 2009 do 30. 9. 2011). Podle stěžovatelky je přitom nepochybné, že cena nájemného v průběhu let klesala, přičemž rozdíly v jednotlivých měsících představují až desítky korun.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ty se posuzovaným případem řádně zabývaly, k zjištění skutkového stavu si obstaraly dostatečné množství důkazů a řádně se vypořádaly s námitkami, které stěžovatelka v řízení uplatnila.

Brojí-li stěžovatelka proti tomu, že odvolací soud zpochybnil původní znalecký posudek, pomíjí, že tak učinil k jejím námitkám, které spolu s prvním žalovaným proti posudku uplatnila v odvolání. Použití jiného znaleckého posudku pak šlo stěžovatelce k dobru, neboť na jeho základě došlo k i částečnému zamítnutí žaloby. Na postupu odvolacího soudu proto Ústavní soud neshledává ani nic překvapivého, zvláště pak pokud posudek vypracovaný znaleckým ústavem byl převzat z jiného řízení mezi totožnými účastníky. Stěžovatelka tedy musela být s tímto znaleckým posudkem obeznámena a mohla na něj reagovat, což také činila, jak je patrné z odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se krajský soud s argumentací žalovaných proti posudku vypořádává.

Pokud jde o námitku, že odvolací soud posudek nepřečetl celý, není z ní zřejmé, jak konkrétně mělo tímto postupem dojít k porušení stěžovatelčiných základních práv.

Stran zjištění výše průměrného nájemného Ústavní soud odkazuje na již uvedené, tedy že zjišťování skutkového stavu náleží obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, který může v tomto směru korigovat skutečně pouze zjevné excesy, které v dané věci neshledal. Nelze se zejména ztotožnit se stěžovatelčinou námitkou, že odvolací soud nepodrobil nový znalecký posudek "základnímu zkoumání", neboť "dogmaticky věřil" v jeho správnost. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je naopak zřejmé, že se posudkem zabýval dostatečně, což koneckonců do jisté míry dosvědčuje i to, že k provedení tohoto důkazu přistoupil proto, že předchozí posudek považoval za neadekvátní. Odvolací soud pak dostatečně reagoval i na námitky týkající se odlišného časového období, pro které byl posudek vypracován, jakož i na námitky, že předmětná garáž byla ve špatném stavu, což mělo snižovat její cenu.

Ústavní soud je vrcholným orgánem ochrany ústavnosti v České republice ( y), není jeho úkolem řešit, zda průměrné nájemné řadové garáže v daném čase a místě činilo soudem zjištěných 780 Kč, nebo zda tato částka byla ve skutečnosti "o několik desítek korun" (jak stěžovatelka argumentuje s ohledem na odlišné časové období) menší. Jak už bylo řečeno, odvolací soud se všemi těmito otázkami zabýval, a ochraně stěžovatelčiných práv tak bylo učiněno za dost.

V této souvislosti Ústavní soud odkazuje také na svou ustálenou judikaturu stran přezkumu bagatelních věcí, dle které při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci přihlíží k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku ( y). Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 12. 2017 či

sp. zn.

ze dne 28. 11. 2017).

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2018

´

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu