Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3474/2023

-990

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) P. N., a b) J. Z., obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o převodu zemědělských pozemků oprávněným osobám, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2023, č. j. -939, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

1. Shora označeným rozsudkem, výrokem I., Krajský soud v Praze změnil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 7. 2022, č. j. -817, a nahradil jím projev vůle žalované uzavřít s oběma žalobci coby oprávněnými osobami smlouvu (v tam uvedeném znění) o převodu označených pozemků v katastrálních územích XY, XY, XY, XY, XY a XY [jako náhradních zemědělských pozemků v režimu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „“]; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výroky II. a III.) a nákladech odvolacího řízení (výroky IV. a V.).

2. Rozsudek odvolacího soudu napadla v jeho celém rozsahu, výrocích I. – V., dovoláním žalovaná. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené. Podle mínění dovolatelky odvolací soud nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou vyhodnotil otázku stran naplnění předpokladů, za nichž se oprávněná osoba může domáhat uspokojení svého nároku mimo rámec veřejných nabídek náhradních pozemků, tedy žalobou na vydání konkrétního pozemku. Žalobcům (jejich předchůdcům) vytýká slabou aktivitu, namítajíc, že jí neposkytli potřebou součinnost, neucházeli se o pozemky z veřejných nabídek a po dlouhou dobu byli pasivní i co do případného přecenění svých nároků, jež mají původ v rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného již v roce 1998. Současně dovolatelka klade otázku, lze-li připustit žalobu na převod náhradního pozemku podanou osobou, jež v době zahájení nebyla nositelkou uplatňovaného práva, resp. může-li být ve sporu úspěšný její procesní nástupce (žalobce a/, o jehož vstupu do řízení namísto původní žalobkyně a/ M. N., zemřelé XY, bylo rozhodnuto v průběhu odvolacího řízení); v rámci své již dříve uplatňované argumentace dovolatelka namítá, že „žalobce a) neztratil způsobilost po zahájení řízení, ale neměl ji již v době podání žaloby (v důsledku převodu nároku)“.

3. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle a 2 , , ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v a není přípustné ani podle ustanovení

4. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

5. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

6. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

7. K problematice poskytování jiných (náhradních) zemědělských pozemků oprávněným osobám v režimu lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků ( ) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. ).

8. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek ( ) lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (dříve jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. ).

9. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby a postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. ).

10. Za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. , nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. ) – považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. ) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. , ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. ).

11. S výše uvedenými tezemi rozhodnutí odvolacího soudu v kolizi není a odvolacím soudem učiněnou hodnotící úvahu – ústící v konkluzi, že za neuspokojením restitučního nároku žalobců stojí svévole a liknavost žalované – nelze označit za nepřiměřenou zjištěným okolnostem. V tomto směru lze akcentovat oběma soudy učiněná zjištění (zde odvolací soud závěrům soudu prvního stupně přitakal a nevyhověl žalovanou podanému odvolání) o aktivitě žalobců (jejich právních předchůdkyň), zahrnující i opakovanou účast v procesu vyhlašovaných veřejných nabídek náhradních pozemků (jíž tak nelze hodnotit jen jako sporadickou a účelovou, za níž ji označuje žalovaná), jež nevedla k uspokojení nároku, jakož i aktivní kroky žalobců za účelem přecenění nároku (včetně opatření znaleckého posudku), který žalovaná (její předchůdce) dlouhodobě a v rozporu se skutečným stavem evidovala v nesprávné výši a až v reakci na žalobci důvodně podanou žádost nárok toliko částečně přecenila, kdy i nesprávná kvantifikace nároku tu byla jedním z podstatných důvodů, pro který nemohl být nárok uspokojen zákonem zásadně reglementovaným postupem, tj. cestou veřejných nabídek náhradních pozemků.

12. V dovolání obsažená kritika soudy učiněných závěrů o svévoli a liknavosti, relativizující současně i snahu žalobců (jejích předchůdkyň) o uspokojení nároku v době předcházející jeho uplatnění u soudu, vychází z části z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud a v tomto směru překračuje způsobilý dovolací důvod ve smyslu věty první (k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolacím soudem učiněnými skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, oprávněním k jejich přezkumu dle účinné procesní úpravy nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17.).

13. Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace dovolatelky a jí formulované otázky týkající se aktivní legitimace (jejího nedostatku) ve sporu a účastenství v řízení. Z této argumentace, uplatněné i proti odvolacím soudem naposled vydanému – meritornímu – rozhodnutí, je zřejmé, že dovolatelka dostatečně nerozlišuje mezi nedostatkem způsobilosti být účastníkem řízení (coby jedné z podmínek řízení) a věcnou legitimací. Otázka procesního nástupnictví v posuzované věci již byla závazně vyřešena usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2023, č. j. -868 (jež nabylo právní moci dne 23. 3. 2023 a nebylo změněno ani zrušeno; viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2023, č. j. -984). Věcná legitimace je dána tím, že žalobci a žalovaná jsou nositeli hmotného práva a povinnosti, o kterých ve věci jde. Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně vysvětlil, že i pro rozhodnutí odvolacího soudu je ve smyslu a rozhodující stav v době vyhlášení jeho rozhodnutí (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 5/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. , usnesení ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. , a rozsudek ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. , uveřejněné pod čísly 27/2000, 25/2003 a 24/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tato zásada platí i pro odvolací řízení ( ), k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. . Nelze tak odvolacímu soudu opodstatněně vytýkat, že své rozhodnutí nezaložil na posouzení, byla-li u obou žalobců (resp. předchůdkyně žalobce a/) dána věcná legitimace na počátku řízení, a že se soustředil na stav v době vydání rozhodnutí (a kdy dovolatelka dále ani nezpochybňuje závěr soudu o tom, že žalobce a/, stejně tak jako žalobce b/, v době rozhodování odvolacího soudu byli nositeli hmotného práva na převod náhradního pozemku, o něž jde v této věci, ať už by žalobce a/ své právo dovozoval z postoupení pohledávky od M. N. coby původní oprávněné osoby, nebo až z nabytí pozůstalosti po této účastnici).

14. Ze shora uvedeného vyplývá, že zákonem normované předpoklady přípustnosti dovolání ( ) v posuzované věci nebyly naplněny. Dovoláním vytčené otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.

15. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v akcesorických výrocích o nákladech řízení (II. – V.), není dovolání v tomto rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení

16. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a ; dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco náklady každého z žalobců sestávají vždy z odměny advokáta (za vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 173 829 Kč (výše nároku každého z žalobců vypořádaného smlouvou o nahrazení projevu vůle, tj. polovina z celkové hodnoty převáděných pozemků), snížené o 20 % [srov. , , , , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], poměrné částky (1/2) paušální náhrady hotových výdajů ( a 4 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidaného hodnoty ( ), a v souhrnu tak dosahují výše uvedené ve výroku II. rozhodnutí, kdy náhradu takto určenou zaplatí žalovaná v obecné pariční lhůtě ( ) k rukám advokáta zastupujícího žalobce v dovolacím řízení ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 1. 2024

Mgr. Petr Kraus předseda senátu