Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1776/2022

-273

USNESENÍ

a) M. K.

, nar. XY, bytem XY, a

b) V. H.

, nar. XY, bytem XY, zastoupených Mgr. et Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2022, č. j. -211, takto:

I. Dovolání seodmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 8. 2021, č. j. -148, žalované uložil povinnost zaplatit původní žalobkyni Y. H. (dále jen „původní žalobkyně“) částku ve výši 10 625 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 10. 4. 2020 do zaplacení (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 89 375 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit původní žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 39 026 Kč (výrok III).

K odvolání původní žalobkyně i žalované Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2022, č. j. -211, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve vyhovujícím výroku o věci samé jej změnil tak, že žalobu co do částky 10 625 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a původní žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 900 Kč (rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, správně však má být uvedeno výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím se původní žalobkyně domáhala z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“).

Rozsudek odvolacího soudu napadla původní žalobkyně zastoupená advokátem včasným dovoláním směřujícím do jeho výroků I a II, kterými bylo rozhodnuto o věci samé. Dne 31. 8. 2022 původní žalobkyně zemřela a usnesením ze dne 25. 1. 2023, č. j. -262, které nabylo právní moci dne 1.2. 2023, rozhodl Nejvyšší soud, že na místo původní žalobkyně bude v řízení pokračovat se žalobci a) a b).

Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „“, odmítl jako nepřípustné.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 10 625 Kč s příslušenstvím, by dovolání samo o sobě přípustné nebylo, neboť tímto výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč [ ]. Dovolací soud nicméně přihlédl k tomu, že v obou napadených výrocích rozsudku odvolacího soudu o věci samé bylo rozhodnuto o totožném nároku založeném na totožném skutkovém základu, a proto je na místě, aby jednotlivé části takto jen procesně rozděleného nároku v rozhodnutí dovolacího soudu sledovaly stejný právní osud, neboť se dovolatel nijak na štěpení nároku svojí dispozicí nepodílel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. 60/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 37/2005).

Přípustnost dovolání podle nezakládá otázka týkající se posouzení významu věci pro původní žalobkyni, v rámci které původní žalobkyně nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu o dle ní „nulovém“ významu věci pro ni (odvolací soud však uzavřel, že význam věci pro původní žalobkyni byl minimální, nikoliv nulový) za situace, kdy jak ona, tak její manžel, jehož byla dědičkou, byli osobami vyššího věku a žalovaná snížený význam věci pro původní žalobkyni v řízení nenamítala, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. V první řadě není pravdou, že by žalovaná snížený význam věci pro původní žalobkyni v řízení nenamítala, neboť skutečnost, že posuzované řízení nemělo pro původní žalobkyni s ohledem na související řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , dříve vedené pod sp. zn. (dále jen „související řízení“), naprosto žádný význam, namítala žalovaná již ve svém vyjádření k žalobě ze dne 3. 2. 2021, kde se rovněž bránila tím, že za nepřiměřenou délku souvisejícího řízení byla původní žalobkyně již odškodněna částkou 89 600 Kč. Konstatování porušení práva, které původní žalobkyni již poskytla, tedy žalovaná považovala za dostatečnou formu zadostiučinění. Z důvodu potřeby řádně vyhodnotit tato dvě související posuzovaná řízení pak odvolací soud první rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odvolání proti druhému rozsudku soudu prvního stupně pak žalovaná na své výše uvedené argumentaci setrvala. Žalovaná tedy snížený význam věci pro původní žalobkyni v řízení opakovaně namítala a rovněž poukazovala na souběžné související řízení, za které již původní žalobkyně odškodněna byla. Odvolací soud se tak žádného nepřiměřeného aktivismu při závěru o sníženém významu věci pro původní žalobkyni nedopustil a jeho rozhodnutí není v rozporu s v dovolání citovanými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. , ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. , ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. , ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. , ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. . Od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. od žalobkyní citovaných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. , a ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. , ani od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. , ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. ) se odvolací soud neodchýlil ani pokud uzavřel, že závěr o nepatrném významu předmětu posuzovaného řízení pro původní žalobkyni (založený na výše uvedených specifických okolnostech dané věci) nemůže ovlivnit skutečnost, že původní žalobkyně byla osobou vyššího věku, neboť již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , publikovaném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen „Stanovisko“), Nejvyšší soud zdůraznil, že i závěry o skutečnostech typově zvyšujících význam řízení pro poškozeného jako jeho věk nemusí platit bezvýjimečně a mohou být ke skutkové obraně v řízení vyvráceny.

Ani při řešení otázky posuzování celkové délky řízení s ohledem na právní nástupnictví původní žalobkyně ve vztahu k jejímu manželovi se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Tato otázka tedy přípustnost dovolání podle rovněž nezakládá. V souladu se Stanoviskem odvolací soud přihlížel k celé délce posuzovaného řízení od 9. 6. 2009 do 6. 11. 2019 (tj. 10 let a 5 měsíců), tedy i k době, kdy byl (spolu s původní žalobkyní) účastníkem řízení její manžel (necelé 3 roky), a uzavřel, že toto řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Pouze nad rámec závěru o délce posuzovaného řízení odvolací soud konstatoval, co se v posuzovaném řízení do úmrtí manžela původní žalobkyně dělo a že ten tedy nemohl být za tak krátkou dobu vzhledem k mimořádné složitosti řízení v nejistotě o jeho výsledku. Tyto úvahy však odvolací soud nijak v rámci posuzování významu řízení nehodnotil a význam řízení pro jednotlivé fáze řízení nerozlišoval. Naopak v souladu se Stanoviskem posuzoval význam řízení ve vztahu k původní žalobkyni, která řízení jako účastník dokončila, nikoliv ve vztahu k jejímu právnímu předchůdci, který byl účastníkem řízení jen na samém počátku (viz odstavec 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z tohoto důvodu se tedy odvolací soud od závěrů uvedených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. , ani ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. , neodchýlil.

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě původní žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. ). Námitka původní žalobkyně, že jí mělo být přiznáno místo již poskytnutého konstatování porušení práva zadostiučinění v peněžité formě, tedy přípustnost dovolání dle nezakládá. Navíc se odvolací soud řádně vypořádal s posouzením významu řízení pro původní žalobkyni, jak je uvedeno výše, a jeho závěr o tom, že v daném případě původní žalobkyni (která navíc již byla odškodněna za úzce související řízení) náleží jen konstatování porušení práva, které jí již bylo poskytnuto, je tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. ). V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že odvolací soud neuzavřel, že by původní žalobkyni imateriální újma nevznikla (čímž by se ocitl v rozporu s v dovolání odkazovanými závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. ), ale že k jejímu odčinění postačuje zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.

Nákladový výrok není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 2. 2023

JUDr. Pavel Simon předseda senátu