Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2553/2021

28 Cdo 2553/2021-363

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně K. M., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem se sídlem v Praze 9, Litoměřická 839/15, proti žalovanému J. S., nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kapitána Jaroše 1844/28, o 510.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2020, č. j. -233, takto:

Odůvodnění:

1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 11. 2018, č. j. -192, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 510.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a doplňujícím rozsudkem ze dne 14. 12. 2018, č. j. -197, rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit soudní poplatek České republice – Městskému soudu v Brně (výrok III.). Žalobkyně se předmětného plnění domáhala coby bezdůvodného obohacení, jež mělo na straně žalovaného vzniknout ze smlouvy o převodu nemovitosti uzavřené mezi žalobkyní jakožto prodávající a žalovaným v roli kupujícího, neboť část kupní ceny ve výši 510.000 Kč měla být dle smlouvy zaslána na neznámý účet (jenž byl posléze zjištěn jako účet novozélandské společnosti Savings Fund Limited), přičemž žalobkyně setrvávala v domnění, že má sloužit k zajištění návratnosti peněz pro případ jejího osobního bankrotu, daná částka však byla následujícího dne převedena zpět na účet žalovaného. Městský soud vyšel ze zjištění, že proti žalovanému byla u téhož soudu vedena dvě trestní řízení pod sp. zn. a , z nichž v prvním byl obžalován pro zločin podvodu a obžaloby byl v řízení zproštěn, v druhém řízení byl městským soudem shledán vinným ze spáchání přečinu lichvy, ovšem rozsudek byl odvolacím soudem zrušen a řízení zastaveno pro překážku věci rozsouzené. Soud po provedeném dokazování dovodil, že žalobkyně z důvodu své tíživé finanční situace uzavřela předmětnou smlouvu ve stavu tísně, již úmyslně navodil žalovaný a zneužil ji, načež žalobkyně převedla na žalovaného nemovitost v hodnotě 1.200.000 Kč, přičemž fakticky od žalovaného obdržela pouze 690.000 Kč, čímž se žalovaný na její úkor obohatil o 510.000 Kč. Její právo na vydání takto získaného majetkového prospěchu přitom není promlčeno.

2. Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. 1. 2020, č. j. -233, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, odvolací souduvedl, že se „ztotožňuje“ rovněž s jeho úsudkem ohledně neplatnosti předmětné smlouvy o převodu nemovitosti, jež byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a v rozporu s dobrými mravy, i o nepromlčení práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení. Zohlednil přitom, že žalobkyní poskytnuté plnění nelze ve smyslu ustanovení a , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), vrátit, neboť daná nemovitost byla již převedena do vlastnictví třetí osoby.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že tento závisí na zodpovězení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně u jedné otázky může jít dílem i o otázku dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou. Odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu spatřuje konkrétně v závěrech soudu prvního stupně a odvolacího soudu ohledně posouzení pohledávky žalobkyně jako nepromlčené, dále zpochybňuje postup odvolacího soudu při provedení důkazu souhrnně celými trestními spisy, aniž by byly uvedeny konkrétní důkazní prostředky použité z trestního spisu, a napadá též neprovedení navržených důkazů odvolacím soudem. Nesouhlasí rovněž s posouzením předmětné smlouvy jako neplatné dle § 39 obč. zák., neboť je rozporné s rozsudkem dovolacího soudu sp. zn. . Dále dovolatel namítá, že nebylo v řízení řešeno započtení vzájemných pohledávek, a nakonec vytýká soudům provedení nezákonně získaných důkazů, což označuje za otázku dílem neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, tedy zda může civilní soud využít jako důkazní prostředek obsah trestního spisu z trestního řízení vedeného proti účastníku řízení, které ovšem vedlo ke zproštění obžaloby či které bylo od samého počátku nepřípustné. Navrhuje proto Nejvyššímu soudu, aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Žalobkyně se ve svém vyjádření ztotožnila s rozsudky soudů nižších stupňů a navrhla zamítnutí předmětného mimořádného opravného prostředku.

5. Nejvyšší soud se jako soud dovolací [ , , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ “)] po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

6. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Dovolání žalovaného je přípustné, neboť se soudy odchýlily od ustálené judikatury dovolacího soudu při posuzování platnosti smlouvy o převodu nemovitosti.

8. účinný v době uzavření smlouvy dával v účastníku smlouvy, jenž ji uzavřel za nápadně nevýhodných podmínek a v tísni, právo od smlouvy odstoupit. Nápadně nevýhodné podmínky spolu s tísní však samy o sobě nečinily smlouvu bez dalšího neplatnou; podle okolností mohla být taková smlouva kvalifikována jako absolutně neplatná, bylo-li seznáno, že se příčí dobrým mravům, kupříkladu tam, kde byla vzájemně poskytnutá plnění v hrubém vzájemném nepoměru a smlouva i z jiného důvodu odporovala obecně uznávaným pravidlům chování, vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. ).

9. Definici lichevní smlouvy, již tehdy účinný neobsahoval (v zákoně č. , , je formulována v ), dovodila judikatura dovolacího soudu, která s přihlédnutím k přečinu lichvy dle , (dále jen „tr. z.“), či dříve dle § 253 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, i k dobové výslovné úpravě lichevní smlouvy v § 879 obecného zákoníku občanského z roku 1811, za lichevní označila takovou smlouvu, již smluvní strana uzavře zneužívajíc nezkušenosti, tísně, rozumové slabosti či rozrušení druhé smluvní strany, přičemž pro sebe či jinou osobu získá plnění či příslib plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného protiplnění v hrubém nepoměru. Smlouva vykazující výše vyčtené znaky je pak stižena absolutní neplatností dle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy (srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. ).

10. V případě, že byl účastník smlouvy shledán vinným ze spáchání přečinu lichvy dle § 218 odst. 1 tr. z., je třeba dovodit absolutní neplatnost předmětné smlouvy ve smyslu § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, přičemž úvaha o možné neplatnosti z důvodu nemravnosti je z povahy věci vyloučena, naopak pokud podmínky trestněprávní odpovědnosti v souvislosti s jednáním osoby při uzavření smlouvy lichevního charakteru ověřeny nebyly, je třeba se platností či neplatností takové smlouvy podrobně zabývat, a to i z hlediska dobrých mravů (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. , ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. , ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. , bod 45).

11. Aby byla konkrétní smlouva kvalifikována jako lichevní, je nezbytné zkoumat její objektivní i subjektivní znaky, přičemž objektivním znakem lichevního kontraktu je existence smlouvy, jejíž předmět představuje plnění v hodnotě hrubě nepoměrné k protiplnění. Pro posouzení hrubého nepoměru mezi vzájemným plněním v určité smlouvě nebude zpravidla možné vystačit s pouhým zjištěním rozdílu objektivních hodnot plnění poškozeného a protiplnění lichváře, nýbrž je nutné ho stanovit na základě rozsáhlého zhodnocení dané věci, při němž bude zapotřebí přihlédnout k dalším okolnostem případu, jež mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.; k výše uvedenému srov. především nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. , body 23 a 37); hrubý nepoměr je přitom třeba posuzovat k okamžiku uzavření smlouvy (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. , vztahující se k lichvě dle aktuálně platné úpravy v , jehož závěry jsou však použitelné i v dané věci). Subjektivní znaky lichevní smlouvy lze podpůrně vymezit pomocí definice přečinu lichvy v tr. z. jako kupříkladu tíseň, rozumovou slabost, stav rozrušení, nezkušenost nebo lehkomyslnost dotčené strany, přičemž pro závěr o lichevním charakteru smlouvy musí být alespoň jeden z těchto znaků naplněn v příčinné souvislosti ve vztahu ke zjištěnému hrubému nepoměru plnění. Zásadní je též alespoň nepřímý úmysl strany profitující z lichevní smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. ). Jak dovolací soud vyslovil v odkázaném rozsudku, půjde tedy o jednání, které s přihlédnutím k „okolnostem případu a zjištěnému hrubému nepoměru ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o tom, že se jednalo o projev běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně nevnáší žádné pochybnosti o tom, že toto jednání v daném místě a čase již překročilo pravidla slušnosti a poctivosti, a tedy ve smyslu ustanovení obč. zák. je v kolizi s dobrými mravy.“

12. V posuzované věci se odvolací soud odchýlil od výše uvedené judikatury, stejně jako od dalších rozhodnutí dovolacího soudu (srov. kupříkladu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. , ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. , a ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. ), tím, že nesprávně či přinejmenším předčasně kvalifikoval předmětný kontrakt jako absolutně neplatný dle § 39 obč. zák., aniž by náležitě ověřil naplnění všech judikaturou vymezených znaků lichevní smlouvy. Pokud by byl žalovaný shledán vinným spácháním přečinu lichvy, byla by smlouva absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. , ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. ), k odsouzení žalovaného v proběhnuvších trestních řízeních však nedošlo. Aby tedy nalézací soudy mohly dospět k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, náležela jim povinnost pečlivě zkoumat spornou smlouvu a okolnosti jejího uzavření, přičemž by musely být prokázány všechny výše vylíčené nutné znaky lichevní smlouvy.

13. V rozhodnutí krajského soudu například absentuje zhodnocení hrubého nepoměru plnění mezi účastníky, neboť pouhé konstatování, že žalobkyně převedla nemovitost v hodnotě 1.200.000 Kč a od žalovaného jako protiplnění obdržela jen 690.000 Kč, je nedostačující, zvlášť za situace, v níž mezi dotčenými osobami byly uzavřeny další dvě smlouvy, a to smlouva o zřízení předkupního práva a smlouva nájemní. Aniž by Nejvyšší soud jakkoliv předjímal výsledek sporu, zdůrazňuje, že tyto skutečnosti je nezbytné velmi pečlivě prověřit (a znovu tedy rovněž zhodnotit potřebnost provedení všech navržených důkazů), neboť, jak bylo řečeno výše, závěr o tom, že smlouva je absolutně neplatná pro její kolizi s dobrými mravy, je třeba vystavět na skutkových zjištěních neponechávajících pochybnosti o nemravnosti uvedeného jednání.

14. Z dalších dovolacích námitek byla jako nedůvodná posouzena námitka dovolatele ohledně pochybení soudu při dokazování celým trestním spisem, neboť, ač se dovolatel nemýlí v nesprávnosti takového postupu (viz namátkou stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. st., rozsudky téhož soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. , ze dne 31. 8. 2010, sp zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., a ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. ), v řízení k danému pochybení nedošlo, jelikož z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 12. 11. 2018 je patrné označení konkrétních listin z připojených trestních spisů, k jejichž čtení soud v rámci dokazování přistoupil; tomuto postupu nelze nic vytknout.

15. Otázkami promlčení práva žalobkyně a započtení vzájemné pohledávky žalovaného soud nepovažuje za účelné se nyní zabývat, neboť předpokládají existenci bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, což však s ohledem na shora řečené zatím není postaveno najisto.

16. K tvrzení dovolatele, že soud provedl nezákonně důkazy z nepřípustného trestního řízení, nezbývá než dodat, že soud toliko využil y, jež byly shromážděny v trestním spise, nikoliv že by snad přejímal závěry soudu vyslovené v jeho rozsudku, jenž byl následně odvolacím soudem zrušen pro překážku věci rozsouzené. Jako důkaz o skutkovém ději přitom mohou sloužit též y, a to i ty, jež tvoří obsah trestního spisu, za předpokladu, že mohou přispět k objasnění skutkového stavu věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. , ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. , a ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. ). Názor dovolatele o paušální nepřípustnosti důkazů z trestního spisu tedy nelze aprobovat, přičemž nezákonnost prvotního opatření jednotlivých důkazních prostředků obsažených v dotčeném trestním spise žalovaný netvrdí.

17. Ve světle výše předeslaného výkladu lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy je předčasný, a jeho právní posouzení věci tudíž nesprávné. V této souvislosti Nejvyšší soud jen pro úplnost připomíná, že z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně není patrné, že by tento shledal předmětnou smlouvu neplatnou.

18. Nejvyšší soud proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( a 2 ).

19. Odvolací soud je podle , části věty první za středníkem, ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

20. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. 3. 2022

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu