Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1678/2012

28

Cdo 1678/2012

ROZSUDEK

a) J. Š.

, bytem v P., zast. JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19,

b) JUDr. J. Š.

, bytem v P., adresa pro doručování P., za účasti

1) město Kralovice,

IČ: 00257966, se sídlem v Kralovicích, Markova tř. 2, zast. JUDr. Milanem Maříkem, advokátem se sídlem v Plzni, K. Berana 8,

2) Česká republika – Státní pozemkový úřad

se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva a přiznání práva na vydání náhradních

pozemků, vedeném u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. , o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. února 2012, č. j. -188, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. února 2012, č. j. -188, a rozsudek Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 14. listopadu 2011, č. j. -169,

se ruší

a věc

se

vrací

Okresnímu soudu Plzeň – sever k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň

– sever ze dne 14. 11. 2011, č. j. -169, jímž byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhaly nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Plzeň - sever ze dne 24. 4. 2009, č. j. PÚ 2733/92, určením, že jakožto oprávněné osoby ve smyslu ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „zák. o půdě“), nejsou vlastnicemi částí původních o výměře 476 m2 a o výměře 1884 m2 katastrálního území K. vymezených geometrickým plánem ze dne 29. 6. 1977, č. zakázky 761-307-0028-1, a mají nárok na vydání náhradních pozemků ve smyslu ustanovení zák. o půdě (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II., III.).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že kupní smlouvou uzavřenou dne 28. 12. 1972 žalobkyně a) a otec žalobkyně b), jsouce k tomu donuceni panujícími společenskými poměry, předmětné pozemky, včetně oplocení, prodali státu jednajícímu prostřednictvím Městského národního výboru v Kralovicích za kupní cenu 21.624,- Kčs. Soudní znalec Ing. Jan Balihar, vycházeje ze stavu předmětu prodeje podávajícího se z provedeného dokazování, přitom dospěl k závěru, že cena předmětných pozemků s příslušenstvím dle tehdy platných oceňovacích předpisů (, o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „vyhl. č. “) činila 29.571,- Kčs. Vysvětlil přitom, že ve znaleckém posudku tvořícím podklad pro stanovení kupní ceny byla ve prospěch prodávajících chybně spočítána cena pozemků (14.260,- Kčs namísto 14.160,- Kčs) a cena trvalých porostů (6.864,- Kčs namísto 5.811,- Kčs). Na druhé straně však byla cena oplocení nesprávně stanovena paušální částkou 500,- Kčs, ačkoliv se zřetelem k jeho výšce a použitému stavebnímu materiálu měla být dle tehdy platných oceňovacích předpisů ohodnocena částkou 9.600,- Kčs. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dospěl k závěru, že byť předmětné pozemky s příslušenstvím byly v rozhodném období prodány státu v tísni vyvolané panujícími společenskými poměry a za kupní cenu odporující, alespoň v části týkající se převáděného příslušenství, tehdy platným cenovým předpisům, se zřetelem k okolnostem případu (vyhověno žádosti prodávajících o úpravu vjezdu na jejich pozemek a o jejich účast na výběru uchazeče o stavbu domu, jenž měl být vystavěn na vykupovaných pozemcích) nešlo o prodej za nápadně nevýhodných podmínek ( zák. o půdě). Žalobě proto nevyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně. Co do jeho přípustnosti odkázaly na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „“). Konkrétně namítaly, že k prodeji pozemků došlo za nápadně nevýhodných podmínek, když cena oplocení měla být dle tehdy platných cenových předpisů nejméně o 9.100,- Kčs vyšší, než jak bylo ujednáno. Uváděly přitom, že k naplnění zákonného předpokladu, že se prodej uskutečnil za nápadně nevýhodných podmínek, postačuje, byla-li cena sjednána v rozporu s tehdejšími cenovými předpisy, a to bez ohledu na to, zda byl prodej doprovázen dalšími nápadně nevýhodnými podmínkami. Vytýkaly soudům nižšího stupně, že v průběhu řízení byl proveden důkaz přečtením spisu vedeného prvou zúčastněnou osobou stran předmětné kupní smlouvy, aniž bylo zaprotokolováno, které konkrétníy z tohoto spisu byly za účelem zjištění skutkového stavu věci využity. Namítaly rovněž, že odvolací soud založil své rozhodnutí na skutečnostech (že otec žalobkyně b/ nebyl na převáděných pozemcích existenčně závislý, nebydlel v domě sousedícím s převáděnými pozemky a jakožto právník by nerespektoval postup státních orgánů, jenž by byl v rozporu s tehdy platnými předpisy), jež se z provedeného dokazování nepodávají. Navrhly, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení), a to žalobkyní a) zastoupenou advokátem ( ) a žalobkyní b), coby fyzickou osobou mající právnické vzdělání ( ), a ve lhůtě stanovené , shledal dovolání přípustným podle ustanovení , písm. c) , neboť odvolací soud právní otázku naplnění restitučního důvodu podle ustanovení zák. o půdě vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

U přípustného dovolání dovolací soud přihlíží k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ). V posuzovaném případě takovou vadu představuje dovolatelkami vytýkaná okolnost, že soud prvního stupně při jednání konaném dne 2. 12. 2010 v rozporu s ustanoveními , provedl souhrnně důkaz celým spisem prvé zúčastněné osoby, aniž by z protokolu o jednání bylo patrno, které konkrétní důkazní prostředky z tohoto spisu využil a zda umožnil přítomným účastníkům řízení (jejich zástupcům) se k provedeným listinným důkazům vyjádřit (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. , uveřejněné pod R 22/1979, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. či ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. ).

Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zák. o půdě oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

Výklad pojmu „nápadně nevýhodné podmínky“ obsaženého v restitučních předpisech ( zákona o půdě; , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů) lze v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu považovat za ustálený. Soudní praxe spatřuje nápadně nevýhodné podmínky zejména v podstatném rozporu s cenovými předpisy v rozhodné době platnými (např. s vyhl. č. ), ale i v jiných okolnostech, např. nuceném vystěhování vlastníka z obce, kde měl nemovitost, do podstatně horších podmínek aj., přičemž objektivní existenci takových podmínek v době právního úkonu je třeba posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 6, č. 79). Existenci nápadně nevýhodných podmínek pak lze u úplatných smluv shledat tehdy, byla-li porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění a byl-li objektivně poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě nápadně nevýhodný (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36/1993).

V důsledku nesprávného ocenění příslušenství předmětu prodeje byly v projednávané věci předmětné pozemky, včetně příslušenství, prodány státu za kupní cenu 21.624,- Kčs, ačkoliv cena podávající se z tehdy platných cenových předpisů dosahovala částky 29.571,- Kčs (z uvedeného skutkového závěru vychází ve svém rozhodnutí i odvolací soud). Stát tak na základě předmětné kupní smlouvy získal hodnotu, jež podle tehdy platných cenových předpisů o 36,7 % převyšovala cenu předmětu prodeje. Vzhledem k uvedené skutečnosti byla kupní smlouva uzavřena v podstatném rozporu s platnými cenovými předpisy, a to v neprospěch prodávajících, neboť poměr hodnot získaných státem byl ve vztahu k vyplacené kupní ceně pro prodávající nápadně nevýhodný. Bez zřetele k dalším okolnostem prodeje i k tomu, že se nesprávné ocenění předmětu převodu týkalo jen jeho příslušenství, tak lze na základě dosud provedeného dokazování uzavřít, že předmětná kupní smlouva byla ve vztahu k žalující straně uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Závěr odvolacího soudu o tom, že v projednávané věci restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k/ zák. o půdě naplněn není, tudíž neobstojí.

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem správné není a řízení je zatíženo vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí o věci, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), rozsudek odvolacího soudu zrušil ( in fine ). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věty druhé ).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (, ). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení ( věty druhé ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. března 2013JUDr. Ludvík David, CSc. předseda senátu