Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4468/2015

28 Cdo 4468/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně V. K. V., L., zastoupené Mgr. Petrem Saskou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 207/34, proti žalované J. J., R., zastoupené Mgr. Zdeňkem Turkem, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská 338/66, o zaplacení částky 1.500.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. června 2015, č. j. -466, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.666 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Petra Sasky.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 24. 6. 2014, č. j. -403, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1.500.000 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dle zjištění soudu prvního stupně se žalovaná o shora uvedenou částku bezdůvodně obohatila na úkor právní předchůdkyně žalobkyně – společnosti Jungmanova LB s.r.o., neboť, jednajíc na základě neplatné plné moci, vybrala zmíněný obnos z účtu, kam byl jako záloha na koupi nemovitostí právní předchůdkyní žalobkyně vložen. Jelikož se pak žalované v řízení nepodařilo unést důkazní břemeno ohledně tvrzení, že předmětnou částku předala třetí osobě – R. S., lze uzavřít, že se jí dostalo prospěchu bez právního důvodu, a společnosti Jungmanova LB s.r.o. tak vůči ní vzniklo právo požadovat jeho vydání. Tato pohledávka byla následně postoupena žalobkyni. K námitce žalované soud prvního stupně shledal, že nedošlo k promlčení práva na vydání takto nabytého bezdůvodného obohacení, poněvadž žaloba byla podána před koncem dvouleté subjektivní promlčecí doby ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), za jejíž počátek je nutné považovat datum 25. 6. 2010. Právě v tento den se žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, jejíž byla jednatelkou, dozvěděla, že byla uvedena v omyl, neboť plnou moc, z níž dovozovala oprávnění žalované ve věci konat, jí udělil nikoliv Ing. Ř. K., jak se domnívala, nýbrž V. Ch., který se za něj vydával. Až tehdy žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) nabyla vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení, a tedy až tímto okamžikem mohla začít běžet subjektivní promlčecí doba. S ohledem na uvedené byl nárok žalobkyně shledán důvodným, pročež okresní soud žalobě vyhověl.

K odvolání žalované přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je rozsudkem ze dne 10. 6. 2015, č. j. -466, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ztotožnil se tak se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně o bezdůvodném obohacení na straně žalované, jež se jí dostalo převzetím částky bez patřičného oprávnění. Rovněž přitakal jeho zjištění o počátku běhu subjektivní i objektivní promlčecí doby a konstatoval, že ke dni podání žaloby nedošlo k promlčení práva žalobkyně na vydání řečené částky, neboť se o vzniku bezdůvodného obohacení prokazatelně dozvěděla až při výslechu na Policii ČR dne 25. 6. 2010. Pokládaje za nedůvodné i další v odvolání uplatněné námitky, krajský soud napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež má za přípustné ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť směřuje proti rozhodnutí spočívajícímu na otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Za takovou považuje posouzení promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž zpochybňuje především počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty. Má za to, že jej soudy na základě provedeného dokazování nesprávně stanovily, jelikož je přesvědčena, že vědomost o výši bezdůvodného obohacení, jakož i o subjektu, jenž z něho profitoval, měly žalobkyně i její právní předchůdkyně již dříve. Takový závěr vyvozuje z konkrétních skutkových okolností, které na podporu svého tvrzení rovněž uvádí. Dále namítá, že odvolací soud při svém rozhodování nepřiměřeně vycházel z trestního spisu Městského soudu v Praze, ačkoli v dotčeném řízení dovolatelka neměla odpovídající procesní postavení, a nemohla se tudíž relevantním způsobem bránit. Postupoval tak v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. . S ohledem na shora řečené proto Nejvyššímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K podání žalované se negativně vyjádřila žalobkyně, jež se s napadeným rozhodnutím krajského soudu zcela ztotožňuje. Námitky žalované má za nepřípadné, pročež navrhuje dovolání odmítnout pro jeho nepřípustnost.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z podaného dovolání však nelze usuzovat na jeho přípustnost ve shora naznačeném smyslu.

Dovolatelka svými námitkami brojí především proti určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby soudy obou stupňů. Dle § 107 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Za počátek dvouleté subjektivní promlčecí doby je přitom dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nutné považovat okamžik, kdy se oprávněný opravdu dozví, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je nabyl. Vyžaduje se tedy skutečná (prokázaná) vědomost oprávněného, kterou však ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž toliko skutkových okolností, z nichž lze vznik práva z bezdůvodného obohacení dovodit. Požadavek znalosti rozhodných okolností ve smyslu citovaného ustanovení je pak splněn tehdy, má-li oprávněný k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu na vydání takto získaného plnění, přičemž však není rozhodné, že již dříve měl možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a osobě obohaceného učinit (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. , a ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. , jakož i rozhodnutí zde odkazovaná). Krajský soud ovšem z výše citovaných závěrů dovolacího soudu nikterak nevybočil, stanovil-li počátek běhu promlčecí doby jako okamžik, kdy se žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, dozvěděla, že dohoda o plné moci, na jejímž základě žalovaná jednala, je neplatná, neboť měla-li do té doby za to, že žalovaná je k činnostem souvisejícím s uzavřenou smlouvou oprávněna, nabyla vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení na její straně až právě na základě této informace. Mimo to nelze mít za přiléhavá ani rozhodnutí Nejvyššího soudu, která na podporu své argumentace dovolatelka uvádí (jeho rozsudky ze dne 28 1. 2004, sp. zn. , a ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. ), poněvadž tato se vztahují ke skutkově odlišným sporům. Dotýkají-li se pak určitým způsobem otázky běhu subjektivní promlčecí doby, nebylo napadené rozhodnutí shledáno rozporným se závěry v nich uvedenými.

Za případnou rovněž nemůže být považována dovolatelčina výtka, dle níž odvolací soud nadmíru vycházel ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. , a odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a soudu Ústavního. Důkazní prostředky, které lze v řízení použít, příkladmo uvádí Ze zde předloženého demonstrativního výčtu je pak patrné, že jako důkaz o skutkovém ději mohou sloužit též y, a to i ty, jež tvoří obsah trestního spisu, včetně protokolů o výpovědích účastníků, svědků a dalších osob, vše za předpokladu, že mohou přispět k objasnění skutkového stavu věci (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. , či ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. , a ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. ). Je proto zřejmé, že prováděl-li nalézací soud za účelem zjišťování skutkového stavu dokazování listinami obsaženými ve spise řečené spisové značky, nikterak se od rozhodovací praxe soudu dovolacího neodchýlil ani v tomto směru. Nelze tedy přisvědčit tvrzení žalované, že krajský soud z rozhodnutí Městského soudu v Praze v trestní věci vedené pod sp. zn. vycházel ve smyslu , neboť naznačovaným směrem se odvolací soud neubíral, a jeho rozhodnutí se tak nikterak nepříčí ani nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. .

Nadto není možné odhlédnout od skutečnosti, že dovolatelka svými námitkami, a to jak stran určení počátku běhu promlčecí doby, tak i stran nepřípustnosti dokazování trestním spisem, směřuje především ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jakož i proti dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené však v dovolacím řízení revidovat nelze, neboť taková činnost Nejvyššímu soudu, jakožto instanci přezkumné a nikoliv nalézací, ve smyslu ustanovení , a nepřísluší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. ).

S ohledem na shora vyslovené je proto zřejmé, že žalovaná ve svém dovolání nepoukázala na otázku, pro niž by na ně bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu , a Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než je jako nepřípustné podle odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , , , části věty před středníkem, a s tím, že v dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. . Dle a bodu 6 činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 14.300 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení a navýšením o 21 % DPH dle má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 17.666 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. dubna 2016

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu