Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1436/2020

21 Cdo 1436/2020-759

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně B. B., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Slobodníkem, advokátem se sídlem v Prachaticích, U Rybníčka č. 553, proti žalované O. a., Č. B., H., příspěvkové organizaci se sídlem XY, IČO XY, o 200.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. února 2020, č. j. -717, takto:

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2020, č. j. -717, není přípustné podle ustanovení , podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobkyně přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (bod II. obsahu dovolání). Podle žalobkyně je takovou otázkou otázka „co opravdu zaměstnavatel sledoval svým opatřením (rozhodnutím o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách – pozn. dovolacího soudu)“, neboť při jejím řešení se měl odvolací soud odchýlit zejména od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. , a dále otázka „vztahu mezi překážkou v práci na straně zaměstnavatele a pohotovostí zaměstnance“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. .

Žalobkyně však dílem poukazuje na taková rozhodnutí dovolacího soudu, která, s ohledem na skutková zjištění, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, na řešenou situaci nedopadají, a dílem jde o rozpor pouze zdánlivý; ve skutečnosti je rozhodnutí odvolacího soudu s poukazovanou judikaturou zcela v souladu.

Pakliže odvolací soud z hlediska skutkového stavu v projednávané věci mimo jiné zjistil (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení a věty první – nepodléhá), že jestliže K. (ředitelka žalované) prezentovala při výběrových řízeních svou koncepci, jejíž součástí mělo být mimo jiné snížení počtu hodin u předmětu „Základy společenských věd“ a v důsledku toho mohla nastat nadbytečnost žalobkyně, nebo uvedla-li K. při jiných příležitostech v rozhovorech s dalšími osobami, že může dojít nebo dojde k propuštění žalobkyně, vždy to bylo uváděno v souvislosti se zamýšlenými úspornými opatřeními a zamýšleným snižováním počtu učebních hodin zmíněného předmětu, že objektivně existovala potřeba u žalované snížit úvazky (a počty hodin) v reakci na vývoj skladby předmětů a počty přijímaných žáků, že potřeba snížení počtu hodin nebyla účelově předstírána, ale reálně existovala a byla důsledkem objektivních okolností (změna vzdělávacího plánu a nižší počet přijatých žáků), že cíl snížení počtu učebních hodin jako důsledek „organizačního opatření č. 3/2017 a 5/2017“ se nedotkl pouze žalobkyně, které byla dána výpověď pro nadbytečnost, ale dalších tří zaměstnanců, přičemž u dvou z nich došlo ke snížení pracovního úvazku a v případě V. k ukončení pracovního poměru dohodou, že snížení počtu učebních hodin ve formě snížení úvazků bylo realizováno podle stanoveného kritéria u zaměstnanců s částečným úvazkem a nedotklo se zaměstnanců pracujících na plný úvazek a dalším kritériem, odlišujícím mezi zaměstnanci se sníženým úvazkem, bylo kritérium, jak je daný pracovník zkušený a byli preferováni zaměstnanci zkušenější (u zkušenějších pracovníků došlo ke snížení pracovního úvazku a u méně zkušených k ukončení pracovního poměru, ať již výpovědí či dohodou), pak je závěr odvolacího soudu, že rozvázání pracovního poměru výpovědí s žalobkyní a následné odvolání výpovědi nebylo možno považovat za diskriminační jednání (diskriminace z důvodu zdravotního stavu žalobkyně), zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu [k otázce důkazního břemene srov. právní názor, vyjádřený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 108/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. , podle něhož usnadnění důkazní situace ve prospěch zaměstnance se v ustanovení projevuje pouze v tom, že stačí, aby zaměstnanec tvrdil, že toto znevýhodňující jednání (bude-li z jeho strany prokázáno) bylo motivováno některým ze zákonem stanovených diskriminačních důvodů, aniž by byl dále povinen tuto motivaci prokázat, neboť ta se předpokládá, ovšem je vyvratitelná, prokáže-li se v řízení opak; k otázce obsahu jednání, které lze za diskriminační považovat, potom srov. např. závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 108/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. , a zde vyjádřený právní názor, že diskriminace je tedy v pracovních věcech charakterizována jako jednání (v komisivní nebo omisivní podobě) zaměstnavatele nebo potencionálního (budoucího) zaměstnavatele, které směřuje přímo nebo nepřímo (prostřednictvím zdánlivě neutrálních úkonů) ke znevýhodnění jednoho nebo i více zaměstnanců nebo potencionálních (budoucích) zaměstnanců (uchazečů o zaměstnání) ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele nebo uchazeči o zaměstnání u téhož potencionálního (budoucího) zaměstnavatele, jehož pohnutkou (motivem) jsou (zákonem stanovené) diskriminační důvody; k otázce způsobu posuzování významu jednotlivých zjištění potom závěry (dovolatelkou správně uváděného) rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. , dle nějž (mimo jiné) při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu sledoval svým opatřením, je třeba posuzovat jednání zaměstnavatele vždy v jeho úplnosti a logické návaznosti; jak vyplynulo z rekapitulace skutkových zjištění, odvolací soud tomuto požadavku podle názoru dovolacího soudu perfektně dostál].

Dovolací soud proto tvrzený rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v této souvislosti neshledal a námitka v tomto bodě [bod III/1, písm. a) obsahu dovolání] tak přípustnost dovolání nezakládá.

Námitka žalobkyně o rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. [bod III/1, písm. b) obsahu dovolání], též není případná, neboť na řešení otázky, zda je zaměstnanec v době překážky v práci povinen či nikoliv být zaměstnavateli k dispozici (být připraven plnit pokyn zaměstnavatele), není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno. Odvolací soud totiž v souvislosti s výzvou žalované k uskutečnění mimořádné lékařské prohlídky neřeší otázku případného chybného postupu žalované (tedy postupu v rozporu se závěry výše uvedeného rozhodnutí), nýbrž z kontextu dalších skutkových okolností [zejména nevědomosti žalované o tom, že žalobkyně na jí stanovený termín „plánuje jiný úkon“, a dalších okolností (srov. bod 21. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu)] vyvozuje absenci úmyslu žalované poškodit žalobkyni; jinými slovy vylučuje diskriminační motiv jejího jednání. Je tak zřejmé, že tato námitka též přípustnost dovolání nemůže založit.

Námitka žalobkyně, vztahující se k „porušení zásady legitimní předvídatelnosti postupu soudu“ (bod III/2 obsahu dovolání), není příliš srozumitelná, neboť, jak vyplývá z obsahu spisu, ke změně soudců v obsazení rozhodujícího senátu odvolacího soudu nedošlo; navíc uvedené i tak bez právního významu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. ). Námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.

Námitka tzv. „svévolného hodnocení důkazů odvolacím soudem“, popř. nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu (bod III/3 obsahu dovolání), je námitkou, kterou žalobkyně uplatňuje jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení , a ze které nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení , neboť zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr, a předestírá vlastní skutkové závěry. Žalobkyně, citujíc jednotlivé (navíc z kontextu rozhodnutí vytržené) pasáže odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, předkládá k nim vlastní vyhodnocení provedených důkazů, resp. vlastní verzi skutkového příběhu; protože obsah námitky nemá tzv. „ústavní přesah“, aby mohla založit přípustnost dovolání ve smyslu závěrů nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2017, sp. zn. , přípustnost dovolání nezakládá.

Námitka neprovedení navrženého důkazu (bod III/4 obsahu dovolání) je tradičnědovolacím soudem posuzována jako tzv. jiná vada řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ). Tvrzení žalobkyně o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v , přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. ).

Ostatně, k otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, srov. např. usnesení býv. Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. , uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. , uveřejněný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. , uveřejněný tamtéž ve sv. 4 pod č. 80, a v nich vyjádřený právní názor, že soud je oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy, a že okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě nepředstavuje vadu řízení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede mimo jiné v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. , uveřejněný pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995). Na rozhodnutí soudu tedy zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, není přitom povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. ).

Rozsudek odvolacího soudu byl napaden výslovně i ve výroku o náhradě nákladů řízení (bod III/5 obsahu dovolání); dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení , protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 11. 2020

JUDr. Mojmír Putna předseda senátu