Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 5258/2008

U S N E S E N Í

I.  Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.142,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. října 2005, č. j. -75, potvrdil rozsudek ze dne 1. dubna 2005, č. j. -55, jímž Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zpřístupnit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku „byt č. 9 v domě č. p. 1499 pod adresou P. 7, V. 38“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 7. července 2006, č. j. -103, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 26. února 2007, č. j. -118, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zpřístupnit žalobci předmětný byt do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl

o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 18. října 2007, č. j.

-133, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zpřístupnit žalobci předmětný byt, „a to vydáním klíčů od tohoto bytu a od vchodových dveří domu, kde se nachází“, do tří dnů od právní moci rozsudku, potvrdil ho v nákladovém výroku

a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Na zjištěném skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že na žalobce (jediného dědice F. Č., zemřelého), jemuž připadl členský podíl v žalovaném bytovém družstvu (dále též jen „bytové družstvo“, resp. „družstvo“), přešel ke dni úmrtí F. Č. ( obč. zák.) nájem předmětného bytu podle 706 odst. 2 , ve znění účinném do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.”). Dále rovněž dovodily, že právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví, což mimo jiné předpokládá, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a musí o něm být rozhodnuto, a že proto může dědic nakládat s nabytým dědictvím bez omezení teprve poté, co je o něm pravomocně rozhodnuto. Dodaly, že do té doby (během dědického řízení) smí dědici věci náležející do dědictví prodat nebo ohledně nich učinit jiná opatření, přesahující rámec obvyklého hospodaření, jen se svolením soudu ( , , ve znění účinném do 31. prosince 2004) a že bez svolení soudu nelze takový právní úkon vůbec platně učinit; nejde tu o rozhodnutí ve smyslu obč. zák., tj. o rozhodnutí příslušného orgánu, jehož prostřednictvím nabývá účinnosti smlouva, o níž tak stanoví zákon. Uzavřely, že je tudíž neplatná dohoda o odevzdání bytu a ukončení členství v bytovém družstvu ze dne 7. února 2000 (dále jen „dohoda ze dne 7. února 2000“, resp. „dohoda“), v níž žalobce a žalovaný před pravomocným rozhodnutím o dědictví vypořádali svá vzájemná práva a povinnosti v souvislosti s úmrtím F. Č. mimo jiné tak, že dnem podpisu dohody zanikají veškerá práva a povinnosti vyplývající z členství v družstvu po zemřelém F. Č., jakož i veškerá práva a povinnosti vyplývající z nájemního vztahu ohledně předmětného bytu. Podle názoru soudů obou stupňů je tomu tak právě proto, že ji žalobce (jako jediný dědic F. Č.) uzavřel v průběhu dědického řízení bez svolení soudu. K námitce žalovaného, že podle věty první , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), se neplatnosti právního úkonu stanovené pouze na ochranu některého účastníka může dovolávat pouze tento účastník, poznamenaly, že v projednávané věci se – z důvodů popsaných v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – nelze práv z tohoto ustanovení dovolávat. Za této situace dovodily, že žalobci nadále svědčí právo nájmu předmětného bytu, a proto vyhověly žalobě na jeho zpřístupnění, a to „vydáním klíčů od tohoto bytu a od vchodových dveří domu, kde se nachází“, jak ve výroku svého rozsudku uvedl odvolací soud.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.

Podle čl. II bodu 12 věty první , kterým se mění zákon

č. , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají

a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. října 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko

z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení

Podle , tedy podle ustanovení, o něž dovolatel opřel přípustnost svého dovolání, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle nebo podle Rozhodujícím hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. , uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. ).

V projednávaném případě odvolací soud neposoudil práva a povinnosti účastníků řízení jinak než soud prvního stupně; ostatně i z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že se plně ztotožnil s právními závěry, které soud prvního stupně zaujal v rozsudku ze dne 26. února 2007, č. j. -118. Ve skutečnosti tak vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Z hlediska přípustnosti dovolání je přitom nerozhodné, že ve svém rozsudku doplnil způsob, jakým se má žalobci předmětný byt zpřístupnit. Odvolací soud tím nevymezil práva a povinnosti účastníků odlišně od soudu prvního stupně (oba soudy pokládaly za oprávněný uplatněný nárok na uložení povinnosti žalovanému zpřístupnit žalobci předmětný byt), nýbrž pouze zpřesnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, aby – podle jeho názoru – byl materiálně vykonatelný. Z tohoto důvodu nemůže jít o nesouhlasná rozhodnutí a tudíž ani o přípustnost dovolání ve smyslu

Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení Ustálená soudní praxe totiž dovodila, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem dovolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( věta druhá, nyní část první věty před středníkem ), není přípustné podle (nyní podle ) (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. června 1998, sp. zn. , uveřejněné pod č. 147 v sešitě č. 20 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura).

Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení (o něž přípustnost svého dovolání dovolatel rovněž opřel). Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V projednávané věci dovolatel uplatnil vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle rovněž dovolací důvod podle (jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl, že „rozhodl nad rámec žalobního petitu a přisoudil více, než žalobce sám požadoval, neboť žalobce požadoval pouze zpřístupnění bytu tak, jak rozhodl soud prvního stupně“). Dovolatel však přehlédl, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle (a také k vadám uvedeným v , a b/ a ) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. , ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. , a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. , z 12. dubna 2006, sp. zn. , a z 15. srpna 2008, sp. zn. ).

Nad rámec uvedeného však lze dodat, že vázanost návrhem ve smyslu soudu mimo jiné zakazuje, aby žalobci přiznal něco jiného než požadoval (tedy aby žalovanému uložil jinou než žalobcem navrhovanou povinnost) nebo aby žalobci přiznal sice požadované plnění, avšak z jiného skutkového základu (z jiného skutku), než který byl předmětem řízení. Vázanost soudu návrhem (žalobou nebo návrhem na zahájení řízení) však nelze chápat tak, že by soud byl povinen do výroku svého rozhodnutí o věci samé doslovně „převzít“ žalobcem formulovaný návrh znění výroku rozhodnutí. Není porušením , jestliže soud neuvede ve výroku údaje, které vymezení práv a povinností účastníků jen zdůvodňují, i když byly (nadbytečně) uvedeny v jinak přesném a určitém žalobním petitu, nebo jestliže soud použitím jiných slov vyjádří přesněji stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce určitým a srozumitelným žalobním petitem domáhal (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., , Komentář, I. díl, 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1066 s., str. 692).

Ve vztahu k dovolací námitce, že „požadavek žalobce uvedený v žalobě je s ohledem na svobodně uzavřenou dohodu v rozporu s dobrými mravy a zásadou poctivého obchodního styku“, je zapotřebí zdůraznit, že v dovolacím řízení lze přezkoumat pouze správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal; „neexistující“ právní závěry nelze přezkoumávat. Uvedené v plném rozsahu platí ve vztahu k této dovolací námitce; odvolací soud totiž žádný závěr s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (případně § 265 obch. zák.) neučinil.

I kdyby tomu tak bylo, lze navíc konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. , ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. , ze dne 9. února 2005, sp. zn. , a ze dne 23. února 2005, sp. zn. ) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.

Napadené potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na právních názorech, že usnesení, kterým soud přivolí k prodeji věci patřící do dědictví nebo k jinému opatření přesahujícímu rámec obvyklého hospodaření, nemá povahu rozhodnutí ve smyslu § 47 odst. 1 obč. zák., že je naopak předpokladem platnosti zmíněných dispozičních právních úkonů, a že je tudíž neplatná dohoda ze dne 7. února 2000, kterou žalobce (jako jediný dědic) uzavřel v průběhu dědického řízení bez svolení soudu, a tedy v rozporu s ustanovením Dovolatel správnost těchto právních závěrů zpochybnil, a to námitkou (uplatněnou s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 6. dubna 2005, sp. zn. ), že ustanovení , vzhledem k jeho doslovnému znění hovořícímu o dědicích toliko v množném čísle, se nevztahuje na „situaci, kdy jediný dědic, který nabyl dědictví dnem smrti zůstavitele, před skončením dědického řízení naložil se zděděným členstvím“, a dále námitkou, že pokud byla dohoda ze dne 7. února 2000 uzavřena bez souhlasu soudu ve smyslu „není neplatná, ale pouze neúčinná s tím, že účinnosti nabyla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 o potvrzení dědictví žalobci jako jedinému dědici“. Řešení uvedených právních otázek by proto mohlo činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným; z posléze uvedených důvodů však o takové rozhodnutí jít nemůže.

V rozsudku ze dne 31. května 2005, sp. zn. , Nejvyšší soud České republiky – s odkazem na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 7. října 1996, sp. zn. , uveřejněný pod č. 6 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu – zaujal právní názor, že usnesení, kterým soud přivolí k prodeji věci patřící do dědictví nebo k jinému opatření přesahujícímu rámec obvyklého hospodaření ( ), je rozhodnutím, jehož je třeba k platnosti smlouvy ( obč. zák.); nejde o rozhodnutí ve smyslu obč. zák. V odůvodnění citovaného rozhodnutí mimo jiné uvedl, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele ( obč. zák.). K nabytí dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a musí o něm být rozhodnuto. Zákon dědicům nezakazuje v době, kdy dědické řízení ještě nebylo skončeno, věci náležející do dědictví prodat nebo s nimi učinit jiná opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření (např. věc darovat, pronajmout, přestavět nemovitost apod.); obdobně mohou dědici naložit s právy a jinými majetkovými hodnotami patřícími zůstaviteli. Uvedená opatření však mohou učinit jen se svolením soudu. Soud je povinen dbát, aby prodejem věcí náležejících do dědictví nebo jiným opatřením dědiců, které přesahuje rámec obvyklého hospodaření, nebyl žádný z dědiců poškozen nebo aby tím nebylo ohroženo uspokojení pohledávek věřitelů. Soud může k prodeji věci náležející do dědictví nebo k jinému opatření, které přesahuje obvyklé hospodaření, udělit souhlas jen tehdy, byl-li okruh dědiců nepochybně zjištěn a, je-li více dědiců, jestliže se všichni dědicové na zamýšleném opatření shodli. Svolení je možno udělit i dodatečně. Výtěžek z prodeje věci náleží do dědictví jako jeho aktivum. K těmto závěrům se Nejvyšší soud České republiky přihlásil v rozsudku ze dne 7. července 2006, sp. zn. (v rozsudku vydaném v této věci), a nemá důvodu se od nich odchýlit ani v projednávané věci. Dovolací soud dodává, že je-li ustanovení určeno rovněž k ochraně zůstavitelových věřitelů, neexistuje jediný rozumný důvod, pro nějž by uvedené právní závěry nebyly využitelné i v případě potvrzení nabytí dědictví jedinému dědici.

Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle ), dovodil, že dohoda ze dne 7. února 2000 je neplatná pro rozpor s ustanovením

( obč. zák.), neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Ohledně dovolací námitky, že i kdyby byla dohoda ze dne 7. února 2000 neplatná, této její neplatnosti se vzhledem k § 267 odst. 1 obch. zák. nemůže žalobce dovolávat, neboť „je zřejmé, že případná neplatnost dohody mezi žalobcem

a žalovaným by nebyla stanovena na ochranu žalobce, ale na ochranu žalovaného, případně na ochranu dalších dědiců, pokud by další dědici byli“, dovolací soud konstatuje následující. V souzené věci jde o dohodu o ukončení členství v družstvu ve smyslu § 231 odst. 1 obch. zák., tedy o smlouvu uzavřenou podle části druhé obchodního zákoníku. Pro tyto smlouvy neplatí podle ustanovení § 267 odst. 1 věty druhé obch. zák. speciální pravidlo, podle kterého se může dovolávat neplatnosti právního úkonu pouze ten účastník, na jehož ochranu je neplatnost právního úkonu stanovena. Zákonná úprava posledně uvedeného ustanovení je v tomto ohledu naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti. Protože i úvaha odvolacího soudu o neaplikovatelnosti věty první § 267 odst. 1 obch. zák. v projednávaném případě je v souladu s citovaným ustanovením a tedy s hmotným právem, nejde o otázku, jejíž řešení by činilo napadené rozhodnutí zásadně právně významným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. , uveřejněné pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b

odst. 5, , a a zavázal žalovaného, který z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (, 7 písm. d/, , ve spojení s a , ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů), a z částky 342,- Kč představující 19 % DPH ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 10. listopadu 2009

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu