Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1977/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D.ve věci žalobkyně Bohemia Hop, a.s., se sídlem v Žatci, Mostecká 2580, identifikační číslo osoby 14865602, zastoupené JUDr. Pavlem Cibulkou, advokátem, se sídlem v Žatci, Mostecká 2580, proti žalovanému 1) Doc. Ing. V. P., CSc., zastoupenému Mgr. Kryštofem Mannem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Maiselova 15, a 2) PhDr. R. V., zastoupenému JUDr. Kateřinou Šálkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, nám. Jiřího z Poděbrad 1154/6, o zaplacení částky 799.043,80 Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2009, č. j. -335, takto:

I.Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. září 2009, č. j. -303, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaní č. 1 a 2 byli uznáni povinnými společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 799.043,80 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III).

Soud prvního stupně rozhodoval poté, co Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 12. března 2009, č. j. -275, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2007, č. j. -243, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2005, č. j. -203, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V předchozím průběhu řízení k návrhu žalobkyně soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení o vstupu žalovaných uvedených v záhlaví do řízení na místo původního žalovaného Léčivé rostliny, s. p. v likvidaci.

Předmětem sporu je zaplacení částky 799.043,80 Kč z titulu neuhrazení, resp. částečného plnění za dodávky chmele s tím, že závazek zaplatit uvedenou částku přešel na žalované v souvislosti s privatizací části podniku společnosti Léčivé rostliny, s.p. v likvidaci, která tento závazek vůči žalobkyni měla.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a státním podnikem Léčivé rostliny byla uzavřena kupní smlouva o dodávce chmele na rok 1992 ze dne 14. dubna 1992. Dodávka chmele byla vyúčtována fakturou č. 422893 ze dne 15. prosince 1993. Tato byla částečně uhrazena společností LEROS, s.r.o., a státním podnikem Léčivé rostliny, k úhradě zůstala částka 354.877,- Kč. Státní podnik Léčivé rostliny si objednávkou č. 163/mtz/93 ze dne 26. srpna 1993 objednal dodávku 2.000 kg chmele na adresu Léčivé rostliny, s.p., Praha 5 – Zbraslav, stanice dráhy Praha – Zbraslav. Dodávka chmele o váze 2.024 kg byla vyexpedována odběrateli, byla vystavena faktura č. 2693 na částku 444.166,80 Kč. Tato faktura nebyla uhrazena. Státní podnik Léčivé rostliny se zavázal neuhrazené faktury v celkové výši 899.044,- Kč vyrovnat v měsíčních splátkách po 50.000,- Kč, avšak splácení nedodržel.

Soud prvního stupně uzavřel, že ve smyslu závazného právního názoru dovolacího soudu nebylo přes následné poučení žalobkyně soudem dle ustanovení , , (dále jen „ “) v řízení prokázáno, že vymáhaný závazek v žalované výši přešel v rámci privatizace provozu Žatec na žalované, neboť žalobkyně v dalším řízení soudu nepředložila žádné další důkazy, které by svědčily o pasivní legitimaci žalovaných. Žalobkyně přitom nedoplnila ani důkazy k vlastní existenci předmětné pohledávky, respektive ke skutečnosti, zda zboží bylo skutečně dodáno. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu pro nedostatek pasivní legitimace žalovaných zamítl. Za dané situace se již pro nadbytečnost nezabýval vzájemnými vztahy žalovaných z titulu uzavřené Dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ze dne 11. května 1998.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. prosince 2009,

č. j. -335, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).

Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu. Nejprve zkoumal, zda žalobkyně v řízení vylíčila rozhodné skutečnosti tak, aby bylo možno věc právně kvalifikovat a dospět k závěru, že nárok vůči původnímu žalovanému zde byl. Jelikož žalobkyně přes poučení soudem prvního stupně ve smyslu ustanovení , 2 a 3 nedoplnila svá žalobní tvrzení týkající se uplatněného nároku co do důvodu a výše, vycházel shodně se soudem prvního stupně z tvrzení a důkazů žalobkyně uvedených v žalobě. Ve vztahu k nároku ve výši 354.877,- Kč nebylo možno z předložených tvrzení a důkazů žalobkyně zjistit, zda zboží – chmel, který měl být poskytnut podle kupní smlouvy ze dne 14. dubna 1992, bylo skutečně žalobkyní původně žalovanému dodáno, a tedy nebylo možno zjistit, zda původně žalovaný měl ve smyslu ustanovení obch. zák. povinnost zaplatit kupní cenu. Rovněž z předloženého expedičního listu nevyplývá, že zboží (na základě objednávky ze dne 26. srpna 1993) bylo původně žalovanému žalobkyní předáno. Jelikož z tvrzení a navržených důkazů žalobkyně nebylo možno zjistit, zda původně žalovaný obdržel tvrzenou dodávku chmelu, nebylo možno zjistit, zda se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil ve smyslu ustanovení obč. zák. Proto odvolací uzavřel, že nebylo zjištěno, že původně žalovaný měl povinnost zaplatit kupní cenu dodávky chmele, ani povinnost vydat bezdůvodné obohacení.

Vzhledem ke shora přijatému závěru odvolací soud již považoval za nadbytečné zkoumat, zda žalobkyní tvrzený nárok byl v rámci privatizace převeden na žalované smlouvou o prodeji podniku, a zabývat se otázkou vypořádání vztahů mezi žalovanými týkajících se podniku.

Odvolací soud z uvedených důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení jako věcně správné potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení a c) Konkrétní dovolací důvod výslovně neuvedla. Z obsahu dovolání lze dovodit, že se dovolává nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem [ustanovení ] a toho, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (ustanovení ).

Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda předmětný závazek souvisel s privatizovaným majetkem. Upozorňuje, že v řízení doložila auditovanou účetní závěrku státního podniku Léčivé rostliny ke dni 1. listopadu 1996, jejíž součástí je inventarizace závazků, která obsahuje konkrétní žalovaný závazek v podobě dvou nezaplacených faktur, jejichž součet se rovná žalovanému závazku. Oba žalovaní potvrdili, že s těmito listinami byli seznámeni. Pří řešení otázky přechodu žalovaného závazku na oba žalované v souvislosti s privatizovaným majetkem žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2002, sp. zn. .

Dovolatelka dále zpochybňuje závěry odvolacího soudu v otázce uznání závazku. Nesouhlasí se závěrem, že závazek uznán nebyl. V této souvislosti odkazuje na předložené důkazy a jejich nesprávné hodnocení odvolacím soudem, zejména na dopis ze dne 26. dubna 1995, kterým státní podnik Léčivé rostliny uznává neuhrazené faktury v celkové hodnotě 899.044,- Kč a zavazuje se tyto splácet v měsíčních splátkách 50.000,- Kč počínaje měsícem květnem 1995. Dovolatelka má za to, že odvolací soud nevyhodnotil důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.

Dále dovolatelka tvrdí, že se odvolací soud vůbec nezabýval a tudíž ani nevypořádal se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví k podniku mezi oběma žalovanými, zda nešlo o projevy smluvní vůle účastníků, které by směřovaly k simulovanému právnímu úkonu, zakrývajícímu disimulovaný právní úkon a směřující k vyloučení ručení.

Dovolatelka navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovolacím soudem zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas ( ) a žalobkyně byla řádně zastoupena advokátem ( ), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení a c)

Dovolání není přípustné podle , jak se dovolatelka nesprávně domnívá. O přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení totiž nelze uvažovat v případě, rozhodl-li soud prvního stupně jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem dovolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 2. června 1998, sp. zn. , uveřejněné pod č. 147 v sešitě č. 20 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, z 10. ledna 2008, sp. zn. , či z 10. listopadu 2009, sp. zn. ).

Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nebylo z hlediska právního posouzení věci založeno. Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud při zkoumání přípustnosti dovolání podle není oprávněn zabývat se jinými otázkami než právními.

Dovolání žalobkyně přípustné není.

Dovolací soud předně nemohl přezkoumat správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení , neboť skutečnost, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení Dovolací soud se proto nezabýval námitkami dovolatelky, že odvolací soud nevyhodnotil důkazy, směřující zejména k tvrzenému uznání závazku, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.

Ve smyslu ustanovení věty první je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem. Pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen otázky jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila. Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (na níž je toto rozhodnutí založeno).

Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nesprávně posoudil po stránce právní otázku uznání závazku, nezakládá tato její polemika otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, neboť s touto námitkou se Nejvyšší soud již vypořádal v rozhodnutí ze dne 12. března 2009, č. j. -275, a od jehož závěrů nemá důvod se odchýlit ani při novém projednávání věci.

Přípustnost dovolání pak nemohou založit další dvě skupiny dovolacích námitek směřujících do nesprávných právních závěrů odvolacího soudu jednak v otázce, zda předmětný závazek souvisel s privatizovaným majetkem a jednak v otázce zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k podniku mezi oběma žalovaným s tím zda projevy smluvní vůle účastníků směřovaly k simulovanému právnímu úkonu, neboť na těchto otázkách rozhodnutí odvolacího soudu založeno nebylo. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že žalobkyně neprokázala, že zboží bylo původní žalované vůbec dodáno, nevznikla tak povinnost původní žalované zaplatit kupní cenu za dodávky chmele, ani vydat případné bezdůvodné obohacení.

V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), dovolání podle ustanovení ve spojení s odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , věty první, a , když žalovaným žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. října 2011

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu