Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2998/2007

U S N E S E N Í

I.  Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne

21. 10. 2004, č.j. -60, přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalovaných

k „bytu I. kategorie sestávajícímu ze tří pokojů a kuchyně a příslušenství (včetně sklepní kóje) v domě č.p. 609, v P. 1, v Ž. ulici č. or. 25“ (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, jež začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil žalovaným vyklidit předmětný byt a vyklizený jej předat žalobci do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 3. 2005, č.j. -75, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že vyklizovací povinnost žalovaných vázal na zajištění přístřeší, jinak jej potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů měly po provedeném dokazování za prokázané, že dům, v němž se nachází předmětný byt, je ve vlastnictví České republiky, že s ním hospodaří žalobce, který je příspěvkovou organizací a právnickou osobou, že nájemcem bytu byla M. B. (matka žalovaného 1/), že s ní žalovaní (kteří jsou manžely) žili ve společné domácnosti, že M. B. v roce 1994 zemřela, že dne 26. 5. 1997 uzavřeli žalovaní a žalobce dohodu o užívání bytu (správně nájemní smlouvu), že se v ní zavázali platit nájemné a zálohy na úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu podle , o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, že uvedenou povinnost již od roku 1995 řádně neplnili, že platebním rozkazem ze dne 19. 2. 2003, č.j. -9, který nabyl právní moci dne

23. 1. 2003, jim bylo uloženo zaplatit žalobci částku 48.538,- Kč z titulu dlužného nájemného a dlužných záloh na plnění za rok 2002, že uvedená částka je vymáhána v exekučním řízení, že nájemné za rok 2003 a poměrnou část roku 2004 zaplatili až v srpnu  2004,  že žalovanému 1) byl v roce 2000 přiznán částečný invalidní důchod a od roku 2001 plný invalidní důchod, že žalované 2) byl přiznán částečný invalidní důchod v září 2003, že za předmětné období nepřevýšily platby na nájemné a na zálohy na úhradu za plnění spojená s užíváním bytu 5.000,- Kč měsíčně, že v předmětném období činily příjmy žalovaných cca od 8.000,- Kč do 13.000,- Kč měsíčně, že žalovaní mají dva zletilé syny, že zdravotní stav jednoho z nich je nepříznivý, že je nepříznivý i zdravotní stav žalovaných, že žalobce dal žalovaným výpověď z nájmu předmětného bytu pro hrubé porušování povinností vyplývajících z nájmu bytu spočívající v tom, že neplatili nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce, že výpověď z nájmu bytu byla obsažena v žalobě, že žalobu  vyhotovil advokát žalobce na základě plné moci ze dne 24. 6. 2002.

Na takto zjištěném skutkovém základě soudy obou stupňů po právní stránce dovodily, že žalovaní jsou společnými nájemci předmětného bytu a neplacením nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu po dobu delší tří měsíců naplnili výpovědní důvod podle , , ve znění do 30. 6. 2006 (dále jen „obč. zák.“). V okolnostech případu

a poměrech účastníků neshledaly předpoklady pro to, aby podle § 3 odst. 1 obč. zák. odepřely žalobci přivolení k výpovědi z nájmu bytu. K námitkám žalovaných odvolací soud rovněž uzavřel, že plná moc ze dne 24. 6. 2002 opravňovala advokáta žalobce k dání výpovědi z nájmu bytu, že žalovaným přísluší při vyklizení přístřeší podle § 712 odst. 5 obč. zák., jež jim soud prvního stupně přiznal jen v odůvodnění svého rozhodnutí ale nikoliv ve výroku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), a jako dovolací důvody označili, že „rozhodnutí odvolacího soudu vychází jednak z nesprávného právního názoru a jednak ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování“ a dále, že „řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že plná moc udělená žalobcem

JUDr. B. K. opravňovala zmocněnce k tomu, aby za zmocnitele učinil

i hmotněprávní úkon tj. výpověď z nájmu bytu učiněnou v žalobě. Namítali, že takový výklad je extenzivní, je v rozporu se zákonem a vede k právní nejistotě. Tímto výkladem byl neoprávněně zvýhodněn žalobce, bylo porušeno právo na jejich spravedlivý proces a rovné postavení před soudem. Vytýkali soudům též, že v rozporu s dobrými mravy „nepřihlédly ke skutečnosti, že jsou oba ve vážných zdravotních problémech a dostali se tím do mimořádně tíživé situace a že žalobce neplnil řádně své povinnosti pronajímatele“. Navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 4. 3. 2005, tedy před 1. dubnem, kdy uvedená novela nabyla účinnosti (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení ), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko

z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Dovolatelé podle obsahu dovolání ( ) napadli rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o přivolení k výpovědi z nájmu bytu , o určení běhu výpovědní lhůty a o povinnosti byt vyklidit a předat žalobci tj. ve výrocích, v nichž  byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c)

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ) nebo existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ]. Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci použili dovolatelé vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle rovněž dovolací důvod podle a dále také dovolací důvod podle (aniž by blíže tyto jimi výslovně uvedené dovolací důvody konkretizovali). Lze tedy jen obecně dodat, že dovolatelé přehlédli, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle (jakož i k vadám uvedeným v , a b) a ), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání [podle ] nezakládají. Současně opomenuli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b) (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována [podle ], nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelé zpochybnili správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a současně namítli, že řízení je postiženo vadou ve smyslu , nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle dovolatelé zpochybnili právní závěr odvolacího soudu, že advokát žalobce byl na základě plné moci zmocněn k dání výpovědi z nájmu bytu žalovaným.

Rozhodovací praxe dovodila, že byla-li písemně udělena zmocněnci plná moc

k tomu, aby až do odvolání zmocnění zmocnitele jeho jménem zastupoval ve všech věcech, jde o všeobecnou plnou moc, která opravňuje zmocněnce nejen ke všem procesním úkonům, ale rovněž k úkonům hmotněprávním. Otázka, kdy lze plnou moc pokládat za obecnou (generální), byla řešena již v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. září 1999, sp. zn. , uveřejněném pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura a s uvedeným právním závěrem se dovolací soud ztotožnil rovněž v rozsudcích z 24. července 2001, sp. zn. , z 21. května 2002, sp. zn. , z 31. května 2002, sp. zn. , z 29. září 2003, sp. zn. , a sdílí jej i v posuzovaném případě.

Udělil-li žalobce (zmocnitel) dne 24. 6. 2002 písemnou plnou moc advokátu JUDr. B. K. (zmocněnci) „k právnímu zastoupení“ žalobce „ve věci nájemní smlouvy s manžely MUDr. M. B. a MUDr. V. B.“

a současně mu byla „pro případ soudních sporů“ udělena „procesní plná moc“, pak byť nelze plnou moc ze dne 24. 6. 2002 – ve smyslu shora citované judikatury – pokládat za obecnou (generální), z jejího obsahu vyplývá, že JUDr. B. K. jí byl mimo jiné zmocněn žalobcem k ukončení nájemního poměru s žalovanými tj. v daném případě k dání výpovědi z nájmu předmětného bytu ( věta druhá , , ve znění platném v době udělení plné moci) žalovaným.

Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřují dovolatelé podle obsahu dovolání – – též v tom, že soudy nepřihlédly k tomu, že neplatili nájemné z důvodu své špatné sociální situace, která je zapříčiněna jejich vážnými zdravotními problémy a že pronajímatel neplnil své povinnosti.

Odvolací soud své rozhodnutí stejně jako soud prvního stupně založil – jak vyplývá

z odůvodnění jeho rozsudku – na závěru, že žalovaní naplnili důvod k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. v podobě neplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce.

Judikatura  Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura 12/2001, pod pořadovým číslem 144, dále např. rozsudky ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. , a ze dne

24. 7. 2002, sp. zn. ) je ustálena v názoru, že neplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem označováno jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem.  Ze znění uvedeného ustanovení  vyplývá, že skutková okolnost, zakládající daný výpovědní důvod, je naplněna již tím, že nájemce „nezaplatil“ nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (za dobu zákonem stanovenou), tedy že za trvání nájemního vztahu takto kvalifikovaným jednáním porušil povinnost z něj vyplývající. Okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné, nejsou právně rozhodné pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata daného výpovědního důvodu; mohou být významné toliko pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. ). Splnění povinnosti platit nájemné nelze přitom podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Uvedená povinnost pronajímatele a povinnost nájemce platit nájemné nemají povahu vzájemných závazků (§ 560 obč. zák.), a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat (srov. např.  usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. ).

Nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže však  sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy, neboť nepříznivé důsledky této tíživé situace nelze přenášet na pronajímatele, od něhož nelze spravedlivě požadovat, aby poskytoval nájemci bydlení bezúplatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod C 1702 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23).

V projednávané věci se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) zabýval posouzením věci také z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a dospěl k závěru,  že na žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby mu bylo odepřeno právo vypovědět žalovaným nájem bytu po splnění zákonných podmínek posuzovaného výpovědního důvodu, přičemž přihlédl i k sociálním poměrům dovolatelů. Podle ustálené soudní judikatury otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále  usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. , a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. ).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ze žádného v úvahu přicházejícího ustanovení , a proto je, aniž ve věci nařizoval jednání ( věta první ), podle ustanovení věty první a odmítl (pro nepřípustnost).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. června 2009

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu