Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 420/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2001, č. j. -38, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Klatovech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. března 2001, č. j. -21, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi „ze společného nájmu bytu č. 3 ve druhém podlaží domu čp. 549/III v K.” (dále jen „předmětný byt”, resp. „byt”) a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. srpna 2001, č. j. -38, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soud prvního stupně dovodil, že uplatněný výpovědní důvod podle , , v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.”), naplněn není. Vzal totiž z provedených důkazů za zjištěno, že sice „žalovaní v minulosti měli určitý dluh na nájemném, měli jej také ke dni dání výpovědi“, avšak podle něj nebylo prokázáno, že „k tomuto dni přesahoval dluh tříměsíční nájemné“. Naproti tomu odvolací soud se otázkou naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu nezabýval, neboť uzavřel, že výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon učinil (v žalobě) v zastoupení žalobce jeho zástupce (advokát) přesto, že mu byla žalobcem udělena pouze procesní plná moc a nebyl tak zmocněn k hmotněprávním úkonům. Za této situace výpověď z nájmu bytu jakoby neexistovala. Proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, byť z jiných důvodů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 (dále jen „ “). V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu ( ) – uplatnil dovolací důvody podle a b/ , byť výslovně zmínil pouze dovolací důvod podle V rámci dovolacího důvodu podle namítl, že pokud odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně z jiných důvodů, „odňal žalobci jednu opravnou instanci, resp. možnost domáhat se nápravy v odvolacím řízení“. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle zpochybnil správnost právního závěru, že výpověď z nájmu bytu učinil za žalobce někdo (advokát), kdo k tomuto hmotněprávnímu úkonu nebyl žalobcem zmocněn, a že proto výpověď z nájmu bytu jakoby neexistovala. Namítl, že „plnou mocí ze dne 20.10.2000 zmocnil žalobce svého právního zástupce současně k dání výpovědi z nájmu bytu, jakožto hmotněprávnímu úkonu, i k podání žaloby na přivolení k této výpovědi, jakožto procesněprávnímu úkonu …“. Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele ( a 2 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel žalobce) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu tedy je rovněž závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno na právním závěru, že podle plné moci, kterou žalobce udělil dne 20. října 2000 advokátu, byl zmíněný advokát oprávněn činit v zastoupení žalobce pouze procesněprávní úkony a nikoliv také hmotněprávní úkony, tj. v daném případě výpověď z nájmu bytu. Protože uvedený právní závěr je ve srovnání s rozhodovací praxí dovolacího soudu rozdílný, je dovolání přípustné podle (ve spojení s ustanovením ).

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v projednávané věci postiženo.

V nálezu ze dne 24. září 1998, sp. zn. , uveřejněném pod č. 106 ve svazku 12, ročník 1998 - III. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, Ústavní soud České republiky mimo jiné dovodil, že změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Obdobně vyznívají i závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. , uveřejněného pod č. 160 ve svazku 9, ročník 1997 – III. díl Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, a ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. 10 ve svazku 13, ročník 1999 – I. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. K uvedenému právnímu závěru se Ústavní soud opět přihlásil v nálezu ze dne 15. ledna 2002, sp. zn. , v němž mimo jiné rovněž dovodil, že v případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, který byl opřen o jiný důvod, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvého stupně, se v konkrétním případě jednalo o překvapivé rozhodnutí, které vedlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, zakotveného v ustanovení a y. V této souvislosti lze poukázat rovněž na obdobnou judikaturu dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 41 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /a rovněž pod č. 8 v sešitě č. 1 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura/, a ze dne 24. března 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práv u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení d, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky a uveřejněné pod č. , a významně tak zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní normou.

V projednávané věci opřel soud prvního stupně své zamítavé rozhodnutí o skutkové zjištění, že sice „žalovaní v minulosti měli určitý dluh na nájemném, měli jej také ke dni dání výpovědi“, avšak podle něj nebylo prokázáno, že „k tomuto dni přesahoval dluh tříměsíční nájemné“. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalobce především zdůraznil, že žalovaní v období od ledna 2000 do září 2000 dluží na nájemném částku 7.945,50,- Kč, což představuje více než trojnásobek předepsaného měsíčního nájemného. U odvolacího jednání dne 30. srpna 2001 byla nejprve v rámci postupu podle podána zpráva o dosavadním průběhu řízení a pak přítomný žalovaný uvedl, že výše dluhu na nájemném mu není známa. Poté účastníci přednesli své návrhy a advokátní koncipient Mgr. L. V., který u odvolacího jednání zastoupil ( ) zástupce žalobce (advokáta), k dotazu odvolacího soudu uvedl, že podle něj žalobce udělil JUDr. S. pouze plnou moc založenou ve spisu (plnou moc ze dne 20. října 2000), opravňující jej podle jeho názoru i k hmotněprávním úkonům jménem žalobce. Odvolací soud se však oproti očekávání otázkou výpovědního důvodu podle obč. zák. nezabýval; dospěl totiž k závěru, že výpověď z nájmu bytu učinil za žalobce někdo (advokát), kdo k tomuto hmotněprávnímu úkonu nebyl oprávněn, neboť k němu nebyl žalobcem zmocněn. Z řečeného vyplývá, že odvolací soud v dané věci změnil „právní náhled“. Za této situace – právě v důsledku změny právního náhledu odvolacího soudu – nebyly podmínky pro potvrzení a ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně; odvolací soud měl proto tento rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení mimo jiné i proto, že účastníci mají právo se k uvedenému právnímu názoru odvolacího soudu vyjádřit a popřípadě navrhnout další důkazy. Odvolací soud však naznačeným způsobem nepostupoval. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že výpověď z nájmu bytu učinil za žalobce někdo (advokát), kdo k tomuto hmotněprávnímu úkonu nebyl oprávněn, neboť k němu nebyl žalobcem zmocněn.

Otázka, kdy lze plnou moc pokládat za obecnou (generální), byla řešena již v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. září 1999, sp. zn. , uveřejněném pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura. V citovaném rozsudku dovodil Nejvyšší soud právní závěr, že byla-li písemně udělena zmocněnci plná moc k tomu, aby až do odvolání zmocnění zmocnitelku jejím jménem zastupoval ve všech věcech, jde o všeobecnou plnou moc. S uvedeným právním závěrem se dovolací soud ztotožnil rovněž v rozsudku ze dne 24. července 2001, sp. zn. .

V projednávané věci udělil žalobce (zmocnitel) advokátu (zmocněnci) dne 20. října 2000 písemnou plnou moc k tomu, aby jej mimo jiné „ve všech právních věcech zastupoval, aby vykonával veškeré úkony“. Byla-li zmocněnci zmocnitelem písemně udělena plná moc k zastupování ve všech právních věcech a k vykonávání veškerých (tedy nikoli pouze procesních) úkonů, aniž zároveň určité věci či právní úkony byly z oprávnění zastupovat vyloučeny, jde o obecnou (generální) plnou moc, která zmocněnce opravňuje rovněž k tomu, aby jménem zmocnitele podal výpověď z nájmu bytu, tedy učinil svou povahou hmotněprávní úkon. Právní závěr, který přijal odvolací soud, tudíž nelze pokládat za správný; za této situace byl rovněž dovolací důvod podle použit opodstatněně.

Dovolací soud proto podle věty za středníkem zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle věty první vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta první za středníkem ).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. května 2002

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu