Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1216/2009

U S N E S E N Í

u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2008, č.j. -78, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

A. Předchozí průběh řízení

Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částek ve výši 4.816,- Kč

s příslušenstvím, 8.120,- Kč s příslušenstvím, 35.829,- Kč s příslušenstvím a 183.991,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedl, že se stal trvalým uživatelem:

pozemku st. p. č. 140, kat. území M., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 7.7.1989, č. Fin-72-82/89-2,

pozemku parc. č. 2764/1, st. p. č. 2764/3 a st. p. č. 2764/4, parc. č. 2764/9, vše v kat. území N., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 5.6.1989, č. Fin-72-61/89-2,

pozemku st. p. č. 66, kat. území N., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 3.12.1984, č. Fin 72-227/84-2, a

pozemku st. p. č. 93, kat. území S. P., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 6.5.1983, č. FP 200/83-N.

V souvislosti s přijetím , který do zakotvil ustanovení ObčZ, požádal žalobce dne 17.7.2000 o změnu práva trvalého užívání k předmětným nemovitostem na vlastnické právo, neboť na základě

§ 879c ObčZ mohli dosavadní trvalí uživatelé pozemků zastavěných stavbou v jejich vlastnictví o uvedenou změnu zažádat v období od 1.7.2000 do 30.6.2001 s tím, že jim ke dni 1.7.2001 mělo být právo trvalého užívání ze zákona transformováno na právo vlastnické. Následně bylo ustanovení ObčZ zrušeno , s účinností ke dni 30.6.2001. Z uvedeného důvodu požádal žalobce žalovanou o úplatný převod předmětných pozemků do svého vlastnictví, který se měl uskutečnit na základě kupních smluv uzavřených mezi žalobcem a žalovanou dne 23.10.2003 a 12.2.2004. Nálezem Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. , publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., s účinností ke dni 31.12.2004, však došlo ke zrušení čl. II. a k obnovení ustanovení ObčZ. Žalobce měl tudíž nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě zákonné transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické a nikoliv z titulu uvedených kupních smluv.

Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že zrušení derogačních ustanovení nemá za následek automatické obnovení zrušených zákonných ustanovení a platnost uzavřených kupních smluv je tak nutné posuzovat z hlediska právní úpravy nedotčené , zejména zákona

č. , o majetku ČR.

Soud prvního stupně žalobci vyhověl a rozhodnutím ze dne 12.11.2007, č.j. -54, žalovanou zavázal k zaplacení částek ve výši 4.816,- Kč s příslušenstvím, 8.120,- Kč s příslušenstvím, 35.829,- Kč s příslušenstvím a 183.991,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že se žalobce stal vlastníkem předmětných pozemků obnovením ustanovení § 879c ObčZ ze zákona, a to ke dni 1.7.2000. Uzavřené kupní smlouvy jsou tudíž absolutně neplatné a zaplacená kupní cena představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 20. 5. 2008, č.j. -78, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Zcela se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a rovněž zaujal shodný právní názor, když uvedl, že žalobce byl v případě všech uvedených pozemků jejich trvalým uživatelem a jeho vlastnické právo k nim vzniklo v důsledku obnovení ustanovení § 879c ObčZ nálezem Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. , publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., a to ke dni 1.7.2001. Uzavřené kupní smlouvy jsou tudíž absolutně neplatné a zaplacená kupní cena představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované.

B. Dovolání a vyjádření k němu

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení , neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle Konkrétně uvedla, že:

Ústavní soud má pouze roli „negativního zákonodárce“, což v mnoha nálezech sám konstatoval,

i v případě obnovení ustanovení ObčZ je nutné upřednostnit aplikaci přechodných ustanovení (část čtvrtá čl. IV. odst. 1) ( a ), podle kterých se dosavadní vztahy trvalého užívání mění na výpůjčku a které jsou ve vztahu k ustanovením úpravou speciální (lex specialis),

vztahy trvalého užívání k uvedeným pozemkům neexistovaly; nemohlo tak dojít k jejich transformaci na vlastnické právo podle ustanovení § 879c ObčZ,

je-li důsledkem derogačního nálezu Ústavního soudu „obnovení“ ustanovení

§ 879c ObčZ, je nutné toto obnovení vykládat v souladu s platnými evropskými předpisy, přičemž v daném případě by obnovení § 879c ObčZ bylo v rozporu s čl. 87 Smlouvy o založení ES, která se aplikuje přednostně před zákonem,

soudy obou stupňů nevzaly v potaz, že transformace užívacích vztahů na právo vlastnické je v rozporu se zákazem veřejných podpor plynoucího ze zákona

č. ,

kupní smlouvy byly uzavřeny v souladu s tehdy platnou právní úpravou a proto nelze přisvědčit právní kvalifikaci soudů obou stupňů, které kupní smlouvy označily za absolutně neplatné ve smyslu § 39 ObčZ pro rozpor se zákonem; taková interpretace by znamenala nepřípustnou retroaktivitu zákona.

Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.

C. Přípustnost

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. Podle konstantní judikatury Nevyššího soudu „přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. , které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 1, pod číslem 9, nebo rozhodnutí ze dne 17. července 2008, sp. zn. ).

V projednávané věci napadla žalovaná výroky rozsudku odvolacího soudu, kterými byla zavázána zaplatit žalobci částku 4.816,- Kč s příslušenstvím, 8.120,- Kč

s příslušenstvím, 35.829,- Kč s příslušenstvím a 183.991,- Kč s příslušenstvím. Ačkoliv součet všech těchto částek převyšuje hranici 20.000,- Kč, je zřejmé, že se sestává ze čtyř samostatných nároků. Protože se jedná o peněžitá plnění a uvedené jistiny jsou u některých nároků nižší než 20.000,- Kč, není dovolání proti takovým výrokům podle přípustné. Dovolací soud proto dovolání proti výroku odvolacího soudu o částce 4.816,- Kč s příslušenstvím, původně vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. , a výroku o částce 8.120,- Kč s příslušenstvím, původně vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. , odmítl jako nepřípustné.

V případě dovolání proti zbývajícím výrokům rozsudku odvolacího soudu se dovolací soud dále zabýval přípustností dovolání.

Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené

v , tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2002, sp.zn. ) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaná uvádí následující otázky zásadního právního významu:

Došlo k obnovení ustanovení ObčZ, když Ústavní soud má pouze roli „negativního zákonodárce“ a je tedy nutné vycházet ze závěru, že zrušení derogačního ustanovení v čl. II nálezem Ústavního soudu, nezakládá samo o sobě rehabilitaci předchozí právní úpravy?

Otázka „oživení“ ustanovení zrušených derogačním byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již řešena a to například v rozhodnutích ze dne 23.1.2007, sp. zn. , ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. , ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. , ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. , ze kterých vyplývá, že zrušením části II. došlo k obnovení ustanovení ObčZ a zároveň k transformaci práva trvalého užívání na vlastnické právo k pozemkům těch subjektů, kteří v zákonné lhůtě podaly žádost o transformaci práva podle ustanovení ObčZ. Dovolací soud z uvedeného důvodu opětovné projednání položené otázky nepřipustil.

Je možné aplikovat po 1.1.2001 ustanovení ObčZ, pokud nabyla účinnosti speciální úprava vyjádřená v přechodných ustanoveních (část čtvrtá, čl. IV. odst. 1) (v ustanovení , o majetku ČR), podle které došlo ke změně dosavadních vztahů trvalého užívání na výpůjčku.

Otázka vztahu ustanovení ObčZ a ,

o majetku ČR, a tím i přechodných ustanovení (část čtvrtá, čl. IV. odst. 1) , byla již v rozhodovací činnosti dovolacího soudu  posuzována. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15.4.2008, sp. zn. , konstatoval, že „důvodným není ani poukaz na , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se dosavadní vztahy trvalého užívání podle hospodářského zákoníku od 1. 1. 2001 změnily na výpůjčku. Toto ustanovení se může týkat jen subjektů, které nesplnily podmínky podle o.z.. Žalobce však tyto podmínky splnil a výkon takto založeného práva nelze odmítnout s poukazem na protiústavní ustanovení.“ Jak vyplývá z předeslaného, položená otázka byla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu již řešena, a to ve prospěch aplikace ObčZ u těch subjektů práva trvalého užívání, kteří splnily podmínky uvedeného ustanovení. Dovolací soud z uvedeného důvodu opětovné projednání položené otázky nepřipustil.

Je přiznání vlastnického práva konkrétnímu podnikatelskému subjektu na základě obnovení platnosti ustanovení § 879c ObčZ v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. , publikovaného pod č. 278/2004 Sb., nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu čl. 87 Smlouvy o ES?

Pokud jde o tvrzený rozpor ustanovení § 879c ObčZ s čl. 87 Smlouvy o ES, dovolací soud rovněž odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 10.1.2006 ve věci C-302/04 Ynos, podle kterého není pravomoc Evropského soudního dvora k výkladu komunitárního práva dána, pokud skutkové okolnosti případu předcházejí okamžiku přistoupení státu k Evropské unii. Protože v projednávané věci je uvedená podmínka splněna, neboť všechny skutečnosti rozhodné v otázce transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické nastaly ve světle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. , před vstupem ČR do Evropské unie, dovolací soud dospěl k závěru, že mu v souzené věci nevznikla povinnost položit předběžnou otázku. Dovolací soud následně uzavřel, že k ustanovení čl. 87 Smlouvy o ES se v daném případě nepřihlíží, neboť čl. 87 Smlouvy o ES nebyl v rozhodném období (tedy k 1.7.2001) právní normou závaznou na území ČR, jelikož Česká republika vstoupila do Evropské unie dne 1.5.2004. Řešení otázky výkladu mezi Smlouvy o ES a ObčZ tudíž nemůže mít zásadní právní význam pro věc samu. Dovolací soud z uvedeného důvodu projednání položené otázky nepřipustil (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. . Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 1240).

Je přiznání vlastnického práva konkrétnímu podnikatelskému subjektu na základě obnovené platnosti ustanovení § 879c ObčZ v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. , publikovaného pod č. 278/2004 Sb. nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu zákona

č.

Žalovaná staví uvedenou otázku zásadního právního významu na kolizi ustanovení ObčZ a , přičemž pokládá transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické podle ObčZ za nepřípustnou veřejnou podporu ve smyslu Uvedená otázka již byla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu posuzována, když dovolací soud v usnesení ze dne 30. října 2008, sp. zn. , konstatoval, že „je sice pravdou, že zásady při poskytování veřejných podpor byly do českého právního řádu inkorporovány vnitrostátním právním předpisem, tedy , o veřejné podpoře (zrušený ) již od 1. 5. 2000, nicméně řízení o zrušení  případně nepřípustně poskytnuté veřejné podpory bylo třeba vést v souladu s citovaného zákona, a to v rámci správního soudnictví. Námitka žalované je tak v tomto řízení nepřípadná a nemění nic na výše uvedených právních závěrech.“ Jelikož byla položená otázka v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu již řešena, dovolací soud její opětovné projednání nepřipustil.

Lze vyslovit absolutní neplatnost kupních smluv ve smyslu ObčZ, pokud došlo k jejich uzavření za účinnosti části II. , který byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. , až následně?

Otázkou platnosti kupních smluv o převodu pozemků, uzavřených před účinností citovaného Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. nálezu  se dovolací soud již zabýval v rozsudku ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. , ve kterém konstatoval, že „kupní smlouvy uzavřené za výše uvedených okolností jsou absolutně neplatnými právními úkony podle § 39 obč. zák., neboť při obecně platné zásadě občanského práva, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám, nemohla žalovaná převést na žalobce právo, jehož nositelkou nebyla. Žalobce jako subjekt, na nějž se vztahoval režim § 879 ObčZ, totiž nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům ze zákona (ex lege) ke dni 1. 7. 2001, když podmínky tohoto ustanovení byly splněny.“ Jak vyplývá z předeslaného, byla položená otázka v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena a to s tím důsledkem, že dovolací soud její opětovné projednání nepřipustil.

Dovolací soud z důvodů shora uvedených (ad 1, 2, 3, 4, 5) dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, a proto dovolání podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 10. dubna 2009

JUDr. Iva Brožová, v. r.

předsedkyně senátu