Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 442/2009

U S N E S E N Í

27. 8. 2008, č.j. – 86, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

A. Předchozí průběh řízení

Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky ve výši 898.092,30 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. V odůvodnění svého návrhu uvedl, že se stal trvalým uživatelem:

pozemku parc. č. 1160/1, parc. č. 1169, parc. č. 1170, parc. č. 1171/1, parc. č. 1171/2, parc. č. 1172/1, parc. č. 1172/2, vše v kat. území Č. B., obec Č. B., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 12.11.1968, č. Fin 72-176/68-Ru,

pozemku parc. č. 1160/1 a dále pozemku parc. č. 1160/2, parc. č. 1160/3, parc. č. 1160/4, parc. č. 1160/5, parc. č. 1160/6, parc. č. 1160/7, parc. č. 1160/8, parc. č. 1160/9, vše v kat. území Č. B., obec Č. B., a to na základě hospodářské smlouvy o odevzdání majetku do trvalého užívání ze dne 8.1.1970, č. Fin 72-94/69 – RU,

pozemku parc. č. 1160/1 po přičlenění pozemku parc. č. 1156/2, vše v kat. území Č. B., obec Č. B., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 22.8.1978, č. TU/60/78.

V souvislosti s přijetím , který do zakotvil ustanovení ObčZ, požádal žalobce dne 18.12.2000 o změnu práva trvalého užívání k předmětným nemovitostem na vlastnické právo, neboť na základě

§ 879c ObčZ mohli dosavadní trvalí uživatelé pozemků zastavěných stavbou v jejich vlastnictví o tuto změnu zažádat v období od 1.7.2000 do 30.6.2001 s tím, že jim ke dni 1.7.2001 mělo být právo trvalého užívání ze zákona transformováno na právo vlastnické. Následně bylo ustanovení ObčZ zrušeno s účinností ke dni 30.6.2001. Vzhledem k odpadnutí uvedeného právního důvodu požádal žalobce žalovanou o úplatný převod předmětných pozemků do svého vlastnictví, který se měl uskutečnit na základě kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem

a žalovanou dne 29.3.2006. Plenárním nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. , publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., s účinností ke dni 31.12.2004, však došlo ke zrušení čl. II. a k obnovení ustanovení ObčZ. Žalobce měl tudíž nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě zákonné transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické a nikoliv z titulu uvedené kupní smlouvy.

Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že zrušení derogačních ustanovení nemá za následek automatické obnovení zrušených zákonných ustanovení a platnost uzavřených kupních smluv je tak nutné posuzovat z hlediska ustanovení a , o majetku České republiky

a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Pokud by došlo k obnovení zrušeného ustanovení § 879c ObčZ, jednalo by se o nepřípustnou retroaktivitu.

Soud prvního stupně žalobci vyhověl a rozhodnutím ze dne 14.1.2007, č.j. -73, zavázal žalovanou k zaplacení částky ve výši 898.092,30 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že žalobce předmětné pozemky užíval a v zákonné lhůtě zažádal o změnu práva trvalého užívání k uvedeným pozemkům na právo vlastnické. Soud dále odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. , publikovaný pod č. 278/2004 Sb., a uzavřel, že ustanovení § 879c ObčZ se účinností uvedeného derogačního nálezu obnovilo, čímž došlo ke změně nabývacího titulu k uvedeným pozemkům. Žalobce nabyl vlastnické právo k uvedeným pozemkům ze zákona k 1.7.2001 a uzavřená kupní smlouva je proto absolutně neplatná a zaplacená kupní cena tudíž představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované, které je žalovaná povinna podle § 457 ObčZ žalobci vrátit.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 27.8.2008, č.j. -86, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a zaujal shodný právní názor, když uvedl, že žalobce byl v případě všech uvedených pozemků jejich trvalým uživatelem a jeho vlastnické právo tak vzniklo obnovením ustanovení § 879c ObčZ nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. , publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., a to ke dni 1.7.2001. Z uvedeného důvodu odvolací soud konstatoval, že uzavřená kupní smlouva je absolutně neplatná a zaplacená kupní cena tak představuje bezdůvodné obohacení, které je žalovaná povinna podle

§ 457 ObčZ žalobci vrátit.

B. Dovolání a vyjádření k němu

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení , neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle Konkrétně uvedla, že:

Ústavní soud ČR má pouze roli tzv. „negativního zákonodárce“ a je tedy nutné vycházet ze závěru, že zrušení derogačního ustanovení v čl. II zákona

č. nálezem Ústavního soudu ČR, nezakládá samo o sobě rehabilitaci předchozí právní úpravy,

zrušením ObčZ nebylo dotčeno ustanovení   , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého se dosavadní právní vztahy trvalého užívání mění ne výpůjčku,

nelze nevidět současný veřejný zájem na tom, aby zásadní nerovnosti založené nikoliv , ale především

a ustanovením § 879c ObčZ zakotvujícím změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické, nebyly ještě více prohlubovány,

otázka rehabilitace právní úpravy po zrušení derogačních ustanovení zákona není v praxi soudů řešena jednotně, neboť některé odvolací soudy zastávají názor, že k obnovení ustanovení § 879c ObčZ nedošlo (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21.5.2007, sp. zn. nebo rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.9.2007, sp. zn. ),

je-li důsledkem derogačního nálezu Ústavního soudu „obnovení“ předchozí právní úpravy, tj. ustanovení § 879c ObčZ, představuje v souzeném případě transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické nepřípustnou veřejnou podporu ve smyslu čl. 87 Smlouvy o založení ES.

Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.

C. Přípustnost

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.

Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené

v , tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu ČR (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2002, sp. zn. ) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaná uvádí následující otázky zásadního právního významu:

Došlo k obnovení ustanovení ObčZ, když Ústavní soud ČR má pouze roli „negativního zákonodárce“ a je tedy nutné vycházet ze závěru, že zrušení derogačního ustanovení v čl. II nálezem Ústavního soudu ČR, nezakládá samo o sobě rehabilitaci předchozí právní úpravy?

Otázka „oživení“ ustanovení zrušených derogačním byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR již řešena a to například v rozhodnutích ze dne 23.1.2007, sp. zn. , ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. , ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. , ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. , ze kterých vyplývá, že zrušením části II. došlo k obnovení ustanovení ObčZ a zároveň k transformaci práva trvalého užívání na vlastnické právo k pozemkům těch subjektů, kteří v zákonné lhůtě podaly žádost o transformaci práva podle ustanovení ObčZ. Jak vyplývá z předeslaného, otázka obnovení ustanovení ObčZ byla již řešena a proto dovolací soud  opětovné projednání položené otázky nepřipustil.

Je přiznání vlastnického práva konkrétnímu podnikatelskému subjektu na základě obnoveného ustanovení § 879c ObčZ v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. , publikovaného pod č. 278/2004 Sb., nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu , o veřejné podpoře?

Žalovaná staví uvedenou otázku zásadního právního významu na kolizi ustanovení ObčZ a , přičemž pokládá transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické podle ObčZ za nepřípustnou veřejnou podporu ve smyslu Uvedená otázka již byla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ČR posuzována, když dovolací soud v usnesení ze dne

30. října 2008, sp. zn. , konstatoval, že „je sice pravdou, že zásady při poskytování veřejných podpor byly do českého právního řádu inkorporovány vnitrostátním právním předpisem, tedy , o veřejné podpoře (zrušený ) již od 1. 5. 2000, nicméně řízení o zrušení  případně nepřípustně poskytnuté veřejné podpory bylo třeba vést v souladu s citovaného zákona, a to v rámci správního soudnictví. Námitka žalované je tak v tomto řízení nepřípadná a nemění nic na výše uvedených právních závěrech.“ Jelikož byla položená otázka v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ČR již řešena, dovolací soud její opětovné projednání nepřipustil.

Je transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické konkrétního podnikatelského subjektu na základě obnovení ustanovení § 879c ObčZ

v souvislosti se zrušením čl. II. nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu , o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje, případně Smlouvy o založení ES?

Žalovaná staví otázku zásadního právního významu na rozporu ustanovení

§ 879c ObčZ, které bylo obnoveno ke dni 31.12.2004 nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. , publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., se Otázka důsledků obnovení platnosti ustanovení § 879c ObčZ nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. , publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb. byla již posouzena v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.8.2006, sp. zn. . Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že zrušením čl. II se obnovil původní právní stav založený příslušnými ustanoveními , tedy i ustanovení ObčZ. V navazujícím rozsudku ze dne 23.1.2007, sp. zn. , Nejvyšší soud ČR dovodil, že nárok na transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické nezanikl dnem nabytí účinnosti za předpokladu, že byl uplatněn včas a v souladu s původním právním stavem. Z uvedeného pohledu je tudíž irelevantní, zda ustanovení ObčZ je či není v rozporu se V této souvislosti dovolací soud uvádí, že nabyl účinnosti dne 1.5.2004, zatímco žalobci, který postupoval řádně, včas a v souladu s ObčZ, bylo jeho právo trvalého užívání k předmětným pozemkům transformováno na právo vlastnické ke dni 1.7.2001. V souzené věci tudíž rozpor mezi uvedenými předpisy nemohl z časových důvodů nastat a není tudíž dán zásadní právní význam položené otázky pro věc samu.

K tvrzenému rozporu ustanovení § 879c ObčZ s čl. 87 Smlouvy o ES, poukazuje dovolací soud na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 10.1.2006 ve věci

C-302/04 Ynos, podle kterého není pravomoc Evropského soudního dvora k výkladu komunitárního práva dána, pokud skutkové okolnosti případu předcházejí okamžiku přistoupení státu k Evropské unii. Protože v projednávané věci všechny skutečnosti rozhodné v otázce transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické nastaly ve světle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. , před 1.5.2004, kdy Česká republika vstoupila do Evropské unie, dovolací soud uzavřel, že mu ve věci nevznikla povinnost položit předběžnou otázku. V návaznosti na předeslané dospěl dovolací soud k závěru, že k ustanovení čl. 87 Smlouvy o ES se v daném případě nepřihlíží, neboť čl. 87 Smlouvy o ES nebyl ke dni 1.7.2001, kdy došlo k transformaci žalobcova práva trvalého užívání k předmětným pozemkům na právo vlastnické, právní normou závaznou na území ČR. Řešení otázky výkladu mezi čl. 87 Smlouvy o ES

a ObčZ tudíž nemůže mít zásadní právní význam pro věc samu. Dovolací soud z uvedeného důvodu projednání položené otázky nepřipustil (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. . Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 1240).

Je možné aplikovat po 1.1.2001 ustanovení ObčZ, pokud nabyla účinnosti speciální úprava vyjádřená v přechodných ustanoveních (část čtvrtá, čl. IV. odst. 1 ), a konkrétně v ustanovení , o majetku ČR, podle které došlo ke změně dosavadních vztahů trvalého užívání na výpůjčku.

Otázka vztahu ustanovení ObčZ a ,

o majetku ČR, a tím i přechodných ustanovení (část čtvrtá, čl. IV. odst. 1) , byla již v rozhodovací činnosti dovolacího soudu  posuzována. Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 15.4.2008, sp. zn. , konstatoval, že „důvodným není ani poukaz na , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se dosavadní vztahy trvalého užívání podle hospodářského zákoníku od 1. 1. 2001 změnily na výpůjčku. Toto ustanovení se může týkat jen subjektů, které nesplnily podmínky podle o.z.. Žalobce však tyto podmínky splnil a výkon takto založeného práva nelze odmítnout s poukazem na protiústavní ustanovení.“ Jak vyplývá z předeslaného, položená otázka byla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu již řešena, a to ve prospěch aplikace ObčZ u těch subjektů práva trvalého užívání, kteří splnily podmínky uvedeného ustanovení. Dovolací soud proto její opětovné projednání nepřipustil.

Jaké důsledky má citovaný nález Ústavního soudu ČR na platnost kupních smluv na předmětné nemovitosti, které byly uzavřeny po zrušení ObčZ do vydání derogačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. , vyhlášeném pod č. 278/2004 Sb.?

Také tato otázka, která podle názoru žalované zakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, není způsobilá založit přípustnost podaného dovolání dle . Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 8.4.2008, sp. zn. , konstatoval: „Protože derogací části druhé čl. II. , která byla zrušena citovaným nálezem Ústavního soudu z důvodu, že byla protiústavní, se obnovil stav založený mimo jiné ustanovením ; žalobce jako subjekt, na nějž se režim tohoto ustanovení vztahoval, tedy nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům ze zákona (ex lege) ke dni 1. 7. 2001, když podmínky tohoto ustanovení byly splněny. Jestliže žalobce [… ] koupil předmětné pozemky od žalované, která jejich vlastníkem nebyla, […] je tato smlouva, na jejímž základě žalobce plnil sjednanou kupní cenu, absolutně neplatná podle obč. zák., neboť při obecně platné zásadě občanského práva, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám, nemohla žalovaná převést na žalobce právo, jehož nositelkou nebyla.“ Jelikož také tato položená otázka byla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu již řešena, dovolací soud její opětovné projednání nepřipustil.

Jak plyne ze shora uvedeného (ad 1, 2, 3, 4, 5), žádná z dovolacích námitek nezakládá závěr o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí,

a proto dovolací soud podané dovolání podle věta první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 9. dubna 2009

JUDr. Iva  Brožová, v. r.

předsedkyně senátu