Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1571/2008

U S N E S E N Í

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se původně domáhala přivolení k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 1, o velikosti 2+1 s úplným příslušenstvím v domě č.p. 134, v P., Vinořské náměstí.

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 9. 2002, č.j. -79, potvrdil vyhovující rozsudek ze dne 19. 3. 2002, č.j. -64, kterým Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) žalobě vyhověl, přičemž povinnost žalované k vyklizení označeného bytu vázal na zajištění náhradního bytu.

K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky (soud dovolací) rozsudkem ze dne 17. 5. 2004, č.j. -125, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně – poté, co připustil změnu žaloby tak, že žalobkyně se namísto přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá vyklizení ve výroku specifikovaných místností –  rozsudkem ze dne 23. 3. 2006, č.j. -170, uložil žalované povinnost vyklidit místnosti, které užívá jako byt o velikosti 2+1, sestávající se z místností o velikosti 21 m2, 20 m2, 7 m2 a 5 m2, nacházející se v 1. nadzemním podlaží domu č.p. 134, Vinořské náměstí v P. (dále též „předmětné místnosti“, resp. „místnosti“ a „předmětná nemovitost“, resp. „nemovitost“) a vyklizené předat žalobkyni do 30-ti dnů od právní moci rozsudku; zároveň rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 10. 2007, č.j. -236, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně vzal zejména za prokázáno, že žalobkyni přísluší k předmětné nemovitosti, jejímž vlastníkem je hlavní město P., právo hospodaření, že její právní předchůdce uzavřel dne 24. 8. 1973 s žalovanou a jejím tehdejším manželem P. H. dohodu o odevzdání a převzetí bytu o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím v této  nemovitosti (dále „Dohoda z roku 1973“),  že v ní nebyla stanovena úhrada za užívání bytu s tím, že uživatelé budou bezplatně provádět v nemovitosti domovnické práce, že žalovaná i po odstěhování manžela tyto práce vykonávala,  že jí v roce 1999  žalobkyně oznámila, že o další výkon prací již nemá zájem, a vyzvala ji k uzavření nájemní smlouvy a k placení nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním předmětné nemovitosti, což žalovaná odmítla. Dále vzal za zjištěno, že dne 1. 3. 1973 vydal odbor výstavby ONV P. stavební povolení ke stavbě předmětné nemovitosti, že dne 29. 3. 1974 se konalo místní šetření za účelem uvedení stavby do trvalého provozu (užívání) se závěrem, že do doby doložení revizní zprávy hromosvodu nebude kolaudační výměr vydán, a že vzhledem k tomu, že žalovaná odmítá nemovitosti zpřístupnit, nelze kolaudační řízení dokončit. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že Dohoda z roku 1973 je absolutně neplatná podle obč.zák., neboť jí nepředcházelo ve smyslu ustanovení a ve znění účinném do 31. 12. 1991 rozhodnutí o přidělení bytu vydané místním národním výborem (jiným příslušným orgánem); navíc předmětné místnosti nebyly bytem (dle tehdy platného , o hospodaření s byty), neboť nebylo prokázáno, že by byly rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení. Žalované proto nevzniklo právo osobního užívání bytu, jež by se následně - účinností , transformovalo na právo nájmu bytu, a užívá tak předmětné místnosti bez právního důvodu. Vzhledem k tomu shledal shodně se soudem prvního stupně žalobu na vyklizení důvodnou, a přisvědčil i jeho závěru, že nejsou dány důvody pro odepření výkonu práva žalobkyně pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení obč.zák. (užívá-li žalovaná předmětné místnosti, aniž by za jejich užívání platila úhradu po té, co žalobkyně v roce 1999 odmítla další výkon původně sjednaných prací a nabídla jí uzavření nájemní smlouvy), ani pro přiznání bytové náhrady na základě uvedeného ustanovení (podmiňovala-li žalovaná nabídku žalobkyně, že jí v zájmu smírného řešení zajistí bytovou náhradu požadavkem, že musí jít toliko o byt s regulovaným nájemným).

Proti  rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení a uplatnila v něm dovolací důvody podle a b) Naplnění prvého z uplatněných dovolacích důvodů spatřuje v tom, že soud prvního stupně nesplnil závazný pokyn dovolacího soudu vyslovený v jeho zrušujícím rozsudku, tj. doplnit dokazování ohledně bytu a právního vztahu k němu, a naopak připustil změnu žaloby, ačkoliv výsledky dosavadního dokazovaní nemohly pro ni tvořit podklad, že odvolací soud nerozhodl o její námitce podjatosti soudců odvolacího soudu, že ji nepředvolal a nevyslechl v rámci odvolacího řízení, a že se nezabýval její námitkou nezpůsobilosti právního zástupce žalobkyně k zastupování a jejím návrhem na přerušení řízení. Nesprávné právní posouzení shledává v tom, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s její námitkou, že Dohoda z roku 1973 je svou povahou a obsahem dohodou ve smyslu obč.zák., a to jednoznačně  ujednáním o výstavbě objektu s jedním bytem s následnými právy a povinnostmi jejich účastníků; o jinou dohodu se ani jednat nemohlo, neboť k datu jejího uzavření daný objekt (nemovitost) ani byt neexistoval a nebylo ani započato se stavbou. Dovolatelka má za to, že nesprávné právní posouzení má „svůj původ v nesprávném hodnocení důkazů“, které odvolací soud neodstranil; v této souvislosti poukazuje na okolnosti, k nimž soud přihlédl v rámci úvahy o aplikaci obč.zák., na to, že nabyla  (příp. spolu se svým bývalým manželem) vlastnické právo  k předmětné nemovitosti (i k pozemku, na němž byla postavena) vydržením, a dále na investice vložené do nemovitosti a dovozuje, že jednání žalobkyně je v hrubém rozporu s dobrými mravy ( obč.zák.). S poukazem na okolnosti uváděné dále v dovolání zpochybňuje existenci vlastnického práva žalobkyně  k předmětné nemovitosti, a závěrem vyjadřuje přesvědčení, že byla nesprávně a v rozporu s hmotným právem posouzena otázka oprávněnosti jejího bydlení v předmětné nemovitosti. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla  vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Vyjádření k dovolání podáno nebylo.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnící řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu a 4 , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c)

Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně o změněné žalobě (na vyklizení předmětných místností)  je jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení a odst. 3 spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( o.s.ř) nebo nesprávnost skutkových zjištění ( ).

Právě takové nezpůsobilé dovolací důvody uplatňuje dovolatelka; to platí především ve vztahu k dovolacímu důvodu podle , neboť k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle ), jakož i k vadám uvedeným v , ) a b/ a , dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ). Samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 20. 10. 2005, sp.zn. , a z 13. 3. 2008, sp.zn. , ve spojení s usneseními Ústavního soudu z 20. 7. 2006, sp.zn. , a z 25. 9. 2008, sp.zn. ).

Nezpůsobilý dovolací důvod rovněž představují námitky dovolatelky, jimiž zpochybňuje hodnocení provedených důkazů, neboť tyto obsahově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, a je jimi uplatňován dovolací důvod podle Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b)  – přípustné  ( ).  V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení Dohody z roku 1973 s tím, že vzhledem k její povaze  a obsahu jde o dohodu ve smyslu § 51 obč.zák., která jí zakládá právní důvod bydlení v předmětné nemovitosti.

Především je třeba uvést, že právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. 10. 1999, sp.zn. , uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudku z 31. 1. 2001, sp.zn. , a usnesení z 31. 10. 2002, sp.zn. , a  z 7. 10. 2004, sp.zn. ). Otázka, k čemu směřovala vůle účastníků Dohody z roku 1973, je proto otázkou skutkovou, již nepřísluší dovolacímu soudu zkoumat v případě dovolání, jehož  přípustnost je zvažována podle

Dále je třeba uvést, že právní závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti Dohody z roku 1973 odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu, která dovodila, že předpokladem platně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu ve smyslu ustanovení a ve znění účinném do 31. 12. 1991,  bylo rozhodnutí místního národního výboru  o přidělení bytu; dohoda uzavřená bez tohoto rozhodnutí byla vzhledem k ustanovení uvedeného předpisu neplatná (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 3. 1997, sp.zn. , uveřejněné pod č. 26 v příloze časopisu Soudní judikatura č. 10/1998, z 17. 7. 1997, sp.zn. , z 27. 7. 2000, sp.zn. , a z 20. 4. 2004, sp.zn. ). Ostatně nehledě na to, předmětné místnosti v době uzavření této dohody ani fakticky neexistovaly, a nemohly být tudíž ani bytem, jak správně dovodil odvolací soud.

Námitkou dovolatelky, že odvolací soud neposoudil otázku možného nabytí jejího vlastnického práva k předmětné nemovitosti vydržením, nově vznesenou až v dovolání, se dovolací soud nezabýval, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá.

O návrhu na odklad vykonatelnosti ( ) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání  není podle   přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud  dovolání  podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení větu první, , a s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. února  2009

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu