Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2889/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. října 2007, č. j. -119, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 76.703,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně od 21. září 2000 do zaplacení, nejméně 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. dubna 2008, č. j. -136, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Z provedených důkazů vzaly oba soudy především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem domu č. p. 525 v P. 9, v ulici L., v jehož osmém podlaží se nachází družstevní byt č. 22 o velikosti dvougarsoniéry s příslušenstvím (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), ohledně něhož uzavřeli účastníci dne 25. dubna 1994 nájemní smlouvu, že žalovaný měl předmětný byt v užívání (k dispozici) v době od uzavření nájemní smlouvy v roce 1994 až do 16. května 2002, kdy byl z bytu exekučně vyklizen, že již dne 12. dubna 1999 byl žalovaný rozhodnutím představenstva družstva vyloučen z družstva z důvodů neplacení nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu, že žalobce mu rozhodnutí o vyloučení oznámil dopisem ze dne

13. května 1999, který mu byl doručen uložením na poště, že žalovaný proti tomuto rozhodnutí podal prostřednictvím svého právního zástupce odvolání, jemuž shromáždění delegátů dne 4. prosince 2000 nevyhovělo, a že toto rozhodnutí bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 18. ledna 2001, jenž mu byl doručen opět uložením na poště. Dále zjistily, že Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne

28. června 2001, č. j. -13, žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do 18. srpna 2001, že byt byl vyklizen a předán žalobci exekučně dne 16. května 2002 a věci žalovaného byly uskladněny v exekučním skladu. Vzaly také za prokázáno, že žalovaný žalobci nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (mimo jiné i) za období od ledna 1997 do srpna 2000 (kdy měl byt k dispozici a měl v něm své věci) a tudíž žalobci dluží z tohoto titulu za toto období částku 76.703,- Kč. Na základě těchto skutkových zjištění učinily rovněž skutkové závěry, že rozhodnutí o vyloučení z družstva bylo žalovanému řádně doručeno v souladu s článkem 112 stanov žalobce na adresu předmětného bytu, že žalovaný svým jednáním doručení zmařil, pokud se na této adrese nezdržoval, žalobci neoznámil jinou adresu, kam mu mělo být doručováno, že si nezřídil ani dosílku pošty a po změně bydliště nedocházel do bytu ani za účelem vyzvedávání pošty, ač měl v bytě své věci. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že žalovaný nejprve jako nájemce a po skončení nájemního poměru jako osoba, které svědčí právo na bydlení v bytě, nezaplatil žalobci jako pronajímateli a vlastníku bytu nájemné (později úhradu za užívání bytu) a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za období od ledna 1997 do srpna 2000 a že za uvedené období dluží žalobci z tohoto titulu částku 76.703,- Kč. Soudy nepřisvědčily námitce žalovaného, že pokud žalobce nesplnil svou povinnost danou mu , ve znění pozdějších předpisů ( a 2 citovaného zákona), a nepřevedl na něj přes výzvu byt do jeho vlastnictví ke dni 31. prosince 1995, nebyl již povinen od 1. ledna 1996 žalobci nájemné platit, neboť nájemní vztah již neměl existovat. K této námitce oba soudy uvedly, že mezi povinností žalovaného platit nájemné (úhradu za užívání bytu) a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu a povinností žalobce převést byt do vlastnictví žalovaného neexistuje vztah vzájemné podmíněnosti (synalagmatický vztah); jde o právní vztahy, které – ačkoliv vyplývají z nájemního vztahu k družstevnímu bytu – jsou samostatné

a vzájemně nepodmíněné. Nárok žalobce na úhradu dlužné částky pokládaly oba soudy za oprávněný a žalobě vyhověly s odkazem na ustanovení , a , , ve znění účinném v době neplacení nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen „obč. zák.“); příslušenství pohledávky pak posoudily podle obč. zák. a nařízení vlády

č. , kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle .

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle Podle něj odvolací soud v dané věci nesprávně aplikoval ustanovení upravující nájemní vztahy (tj. , a obč. zák.), přičemž nerespektoval ustanovení ve spojení s obč. zák. Má za to, že žalobce byl na základě jeho výzvy povinen na něj předmětný byt převést, což do 31. prosince 1995 neučinil, čímž se dostal od 1. ledna 1996 do prodlení se splněním této povinnosti. Je proto přesvědčen, že se staví jeho případné prodlení s placením nájemného a že zároveň žalobce už po něm „nemůže od 1. ledna 1996 požadovat nájemné, neboť nájem již v tu dobu neměl existovat“; z tohoto důvodu nelze na daný právní vztah aplikovat výše zmíněná ustanovení . Zastává názor, že zmíněný „právní vztah je svou povahou synalagmatický a není možné ho posuzovat odděleně.“ Zdůraznil, že žalobce svým jednáním porušil dobré mravy, pokud s ním neuzavřel smlouvu o převodu vlastnického práva k bytu. Odvolacímu soudu pak v tomto směru vytkl, že neprovedl dostatečná šetření. Dále podotkl, že rozhodnutí shromáždění delegátů o odvolání proti rozhodnutí o vyloučení z družstva mu nebylo řádně doručeno v souladu se stanovami družstva. V tomto směru namítl, že žalobce byl o jeho nové doručovací adrese informován v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , a podotkl, že mu neoprávněným odpojením vody do bytu znemožnil jeho užívání. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

Dovolací soud zastává názor, že – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – uplatnil dovolatel vedle dovolacího důvodu podle rovněž dovolací důvod podle (jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl, že neprovedl dostatečná šetření /ohledně toho, že jednání žalobce je v rozporu s dobrými mravy/, a že při úvaze o doručení shromáždění delegátů nepřihlédl k tomu, že žalobce mu neoprávněným odpojením vody do bytu znemožnil jeho užívání a že o jeho nové doručovací adrese byl informován v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. ). Přehlédl však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Dovolatel zpochybnil rovněž správnost právního závěru, že „mezi povinností žalovaného platit nájemné a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu a povinností žalobce převést byt do vlastnictví žalovaného neexistuje vztah synalagmatický, ale jedná se o dva právní vztahy, které ačkoliv vyplývají z nájemního vztahu k družstevnímu bytu, jsou samostatné a vzájemně nepodmíněné.“ Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda povinnost žalovaného platit nájemné (později úhradu za užívání bytu) a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu a povinnost žalobce převést byt do vlastnictví žalovaného jsou povinnosti vzájemně podmíněné, jak míní dovolatel; tato otázka totiž nebyla dosud v soudní praxi řešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a , jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Existence těchto vad nebyla v dovolání namítána a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu jde v případě, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Placení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu patří mezi základní povinnosti nájemce bytu (srov. § 685 a násl. obč. zák.); soudní praxe rovněž dovodila, že osoba, jíž po skončení nájemního poměru k bytu svědčí podle § 712 odst. 6 obč. zák. právo v bytě bydlet do zajištění odpovídající bytové náhrady, má (obdobně jako nájemce bytu) povinnost platit úhradu za užívání bytu, a to ve výši, která odpovídá nájemnému (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. října 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. 20 v sešitě č. 2 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura). Zbývá dodat, že v době, o níž v projednávané věci jde, bylo nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. hrubým porušením povinnosti nájemce vyplývající z nájmu bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2001, sp. zn. , uveřejněný pod C 207 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu); v soudní praxi není pochyb ani o tom, že neplatí-li bývalý nájemce úhradu za užívání bytu v době, kdy mu svědčí právo na bydlení v bytě, lze tuto okolnost zohlednit v neprospěch takové osoby při úvaze o změně poměrů, v jejímž důsledku by bylo trvání na zajištění přisouzené bytové náhrady v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 21. září 2000, sp. zn. , z 29. listopadu 2000, sp. zn. ,

z 20. června 2001, sp. zn. /citovaný rozsudek byl uveřejněn v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 7, pod C 582/, z 25. března 2002, sp. zn. , z 3. dubna 2003, sp. zn. ). Dovolací soud zastává názor, že splnění této povinnosti (povinnosti platit nájemné /úhradu za užívání bytu/ a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu) nelze podmiňovat tím, zda pronajímatel plní své povinnosti – v daném případě povinnost převést na žalovaného vlastnické právo k předmětnému bytu podle a 2 , ve znění pozdějších předpisů. Podle názoru dovolacího soudu je tomu tak především proto, že právě v důsledku nepřevedení vlastnického práva k bytu na nájemce nepřestává být osoba v bytě bydlící nájemcem bytu a je proto povinna platit nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Zbývá dodat, že trvá-li nájemce na převodu družstevního bytu do vlastnictví (podle a 2 , ve znění pozdějších předpisů), má možnost domáhat se tohoto převodu podáním příslušné žaloby u soudu a využít tak prostředku, který mu zákon pro tento účel poskytuje; žádný právní předpis mu však neumožňuje, aby v důsledku neuzavření smlouvy o převodu bytu do vlastnictví přestal platit nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Jinak řečeno ani v případě nesplnění povinnosti pronajímatele uzavřít smlouvu o převodu bytu do vlastnictví není nájemce oprávněn přestat platit nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (ani tato okolnost jej nezbavuje povinnosti platit nájemné). Z uvedeného vyplývá, že povinnost pronajímatele uzavřít smlouvu o převodu bytu do vlastnictví nájemce a povinnost nájemce platit nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu nemají povahu vzájemných (synalagmatických) závazků ( obč. zák.) a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat. Byť v projednávané věci jde o povinnost pronajímatele uzavřít smlouvu o převodu bytu do vlastnictví nájemce podle a 2 , ve znění pozdějších předpisů (tedy nikoli povinnost vyplývající pro pronajímatele z ustanovení a násl. obč. zák.), lze pro úplnost připomenout, že soudní praxe se již v minulosti ustálila v názoru, že placení nájemného patří mezi základní povinnosti nájemce bytu a že splnění této povinnosti nelze podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu ( obč. zák.). Uvedená povinnost pronajímatele a povinnost nájemce platit nájemné nemají povahu vzájemných závazků ( obč. zák.) a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. dubna 2003, sp. zn. , ze 7. dubna 2004, sp. zn. , z 15. dubna 2004, sp. zn. a z 25. července 2003, sp. zn. ). Dovolací důvod podle tak nebyl použit opodstatněně.

Se zřetelem k řečenému lze učinit závěr, že dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle , odst. 3 a jejich obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle věty před středníkem zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. prosince 2008

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu