Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 200/2007

U S N E S E N Í

a) D. K.

, a

b) Ing. P. K.

, zastoupených Zuzanou Nussbergerovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Čajkovského 8, proti žalovaným:

1) Z. P.

, a

2) M. P.

, zastoupeným JUDr. Michalem Hráským, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 911/30, o odstranění plotu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2006, č. j. -223, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. února 2006, č. j. -202, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně na své náklady odstranili z východní části pozemku parc. č. 349/102 v obci P. a kat. území Š. plot dlouhý 35,75 m, který sestává z 8 kovových sloupků usazených do betonových základů vysokých 165 cm, mezi kterými je upevněno drátěné pletivo vysoké 150 cm. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne 28. 10. 1984, registrovanou bývalým Státním notářstvím pro Prahu 10 dne 7. 2. 1985, bylo Ing. M. a A. R. zřízeno právo osobního užívání pozemku parc. č. 349/102 v kat. území Š. o výměře 749 m2. Kupní smlouvou ze dne 17. 2. 1997 Ing. M. a A. R. prodali tento pozemek žalobcům. Vklad vlastnického práva žalobců k pozemku byl povolen Katastrálním úřadem Praha-město dne 28. 3. 1997 s právními účinky vkladu ke dni 28. 2. 1997. Dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku uzavřenou dne 28. 10. 1984 a registrovanou bývalým Státním notářstvím pro Prahu 10 dnem 7. 2. 1985, bylo žalovaným Z. a M. P. řízeno právo osobního užívání pozemku parc. č. 349/104 v kat. území Š.. Vlastnické právo k pozemku parc. č. 349/104 žalovaní nabyli k 1. 1. 1992 podle a 4 (dále „“). Ze znaleckého posudku vyhotoveného Jaroslavem Peškem soud zjistil, že předmětný plot mezi pozemky účastníků parc. č. 349/102 a parc. č. 349/104 není postaven v souladu se zákresem v katastrální mapě, ale nachází se na pozemku parc. č. 349/102 a byl postaven podle hranice, kterou v roce 1984 chybně vytyčila podle polního náčrtu pracovnice Geodézie, n. p., Praha. Plot následně postavili žalovaný společně s Ing. M. R. podle chybně vytyčené hranice a žalovaní užívali od roku 1984 pozemek až po tuto hranici a do 31. 12. 1991 se domnívali, že jim v tomto rozsahu svědčí právo osobního užívání pozemku. Soud nezjistil, že by žalovaní měli důvod v době od 1. 1. 1992 do 18. 8. 2000, kdy žalovanému byla doručena žaloba v této věci, domnívat se, že jim část pozemku žalobců mezi plotem a skutečnou vlastnickou hranicí nepatří. Soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že žalovaným nemohlo vzniknout vlastnické právo k této části pozemku žalobců, na níž stojí předmětný plot, podle a 4 , neboť tomu bránila skutečnost, že k této části pozemku bylo platně zřízeno právo osobního užívání pozemku manželům R. K námitce vydržení části pozemku žalobců žalovanými soud prvního stupně uvedl, že do 31. 12. 1991 byli žalovaní oprávněnými držiteli práva osobního užívání pozemku a teprve od 1. 1. 1992 se mohli domnívat, že jim svědčí vlastnické právo i k části pozemku žalobců, a stali se tak jejími oprávněnými držiteli. Pozemek však nedrželi v dobré víře, že jim patří, po zákonem stanovenou vydržecí dobu deseti let, neboť nejpozději od července 2000, kdy jim byla doručena žaloba v této věci, v níž bylo zpochybňováno jejich vlastnické právo k části pozemku žalobců, nemohli být nadále v dobré víře, že jim pozemek vlastnicky patří. Předmětný plot podle názoru soudu prvního stupně je věcí nemovitou, neboť jde o stavbu spojenou se zemí pevným základem. Přitom není stavbou neoprávněnou, jestliže byl žalovaným postaven se souhlasem vlastníka pozemku parc. č. 349/102, dokonce s jeho pomocí. I když jde o stavbu oprávněnou, žalobě na odstranění plotu soud podle vyhověl s tím, že brání vlastníku pozemku v užívání jeho části. Soud neshledal žádnou skutečnost, která by svědčila o tom, že žalobci uplatňují své právo v rozporu s dobrými mravy. Důvodem k odepření výkonu práva žalobců nemůže být okolnost, že ke stejně chybnému zaměření hranic došlo i u sousedních pozemků. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 11. srpna 2006, č. j. -223, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že „i kdyby žalovaní v projednávané věci byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim právo osobního užívání pozemku vzniklo, neměnilo by to nic na tom, že chybí dobrá víra ve vztahu k vlastnictví a že tato nezbytná podmínka vydržení vlastnického práva není splněna“. Žalovaní nemohli vydržet vlastnické právo ke spornému pozemku ani podle ve znění po novele provedené , protože od roku 2000, kdy jim byla doručena žaloba na vyklizení pozemku, nemohli být nadále v dobré víře, že jim sporný pozemek patří, tedy neuplynula desetiletá vydržecí doba. S ohledem na nedostatek dobré víry žalovaných tito „nemohli být ani ve stavu tzv. legitimního očekávání“. Neopodstatněnou shledal výtku žalovaných, že soud prvního stupně nerespektoval právní názor odvolacího soudu, vyslovený ve zrušujícím usnesení z 30. 9. 2005 s tím, že v tomto usnesení se odvolací soud zabýval toliko otázkou započtení doby pro účely vydržení věci před 1. 1. 1992 a soudu prvního stupně bylo uloženo doplnění dokazování o tom, zda žalovaní vlastnické právo k pozemku vydrželi. Proti rozhodnutí odvolacího soudu žalovaní podali dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítli, že „splnili všechny podmínky pro vydržení sporného pozemku, když po dobu více jak deseti let měli tento pozemek v oprávněné držbě, která zasahovala jak do doby po 1. 1. 1992, tak i do doby před tímto datem. Přitom je nepodstatné, že tato oprávněná držba by před účinností nemohla být završena vydržením vlastnického práva. Dobu oprávněné držby před 1. 1. 1992 je totiž třeba posuzovat jako otázku naplňování právní skutečnosti, na kterou hypotéza ustanovení váže vznik vlastnického práva. Tato právní skutečnost oprávněné držby existovala v tomto případě i po uplynutí desetileté doby nutné pro vydržení, která započala ode dne 16. 10. 1984, když n. p. Geodézie podle protokolu č. 22460 20 - 242/84 provedl vytyčení hraničních bodů, podle kterých sám předchůdce žalobce zabetonoval krajní sloupky oplocení. K vydržení sporného pozemku tedy došlo za účinnosti a to ke dni 17. 10. 1994, aniž by v této vydržecí době nastala jakákoli skutečnost, která by objektivně mohla zavdat pochybnosti žalovaných o oprávněnosti jejich držby. V posuzované věci jde o případ, kdy k vydržení vlastnického práva došlo až po 1. lednu 1992 a proto je vznik tohoto vlastnického práva ke spornému pozemku nutno posuzovat již podle nové právní úpravy, tedy ve znění To, zda žalovaní splňovali podmínky vydržení, je třeba posuzovat k okamžiku vydržení, když do doby vydržení je třeba započíst i držbu vykonávanou před 1. ledna 1992“. Právní posouzení v otázce započtení vydržecí doby podle žalovaných je v rozporu s hmotným právem i rozhodnutím dovolacího soudu v obdobné věci, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 2000, na které odkázal i odvolací soud ve zrušujícím usnesení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaní nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu k jejich námitce, že soud prvního stupně nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu, vyslovený ve zrušujícím usnesení. Podle názoru žalovaných v minulém právním a politickém režimu, který vylučoval soukromé vlastnictví pozemků, bylo osobní užívání pozemku ekvivalentem práva vlastnického, proto interpretace přechodných ustanovení musí vést k tomu, aby požadavky na držbu, která je nezbytná pro vydržení, nezpůsobovaly faktickou nemožnost vydržet pozemek až do 1. 1. 2002. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobci se k dovolání nevyjádřili.Nejvyšší soud ČR (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.Podle (dále jen „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je buď založena zákonem anebo kladnou úvahou dovolacího soudu. V prvém případě tato přípustnost vyplývá přímo či objektivně z taxativního vymezení rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterým je dovolání přípustné, uvedených v ustanoveních a b) a , a s omezením uvedeným v . V druhém případě je přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebo proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b), závislá na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zatímco přípustnost dovolání v prvním případě je garantována zákonem, v druhém případě upraveným v dovolatel nárok na projednání jeho dovolání nemá jistý a je odkázán na to, k jakému závěru o přípustnosti dovolání dospěje dovolací soud. Teorie označuje dovolání tohoto druhu jako dovolání nenároková. Zásadní kriteria či vodítka, usměrňující úvahy dovolacího soudu o přípustnosti nenárokového dovolání, jsou příkladmo uvedena v , podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.Jestliže shodná právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu byla již vyřešena rozhodnutím dovolacího soudu v jiné obdobné věci (rozhodnutími dovolacího soudu v jiných obdobných věcech) a neodchýlil-li se dovolací soud od takového (takových) rozhodnutí, je tím (při principu vázanosti soudním rozhodnutím) presumováno, že byla vyřešena v souladu se zákonem, t. j. v souladu s hmotným právem, šlo-li o otázku hmotněprávní. Takový případ pak nelze podřadit pod žádnou ze tří skutečností odůvodňujících přípustnost dovolání uvedených v . Právní otázka, jejíž řešení bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, byla již totiž rozhodnutím dovolacího soudu řešena, ohledně ní není judikatura dovolacího soudu rozporná a soulad jejího řešení s hmotným právem se právem předpokládá. Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních až , přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení a c), odst. 3 . Protože předpoklad stanovený v nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení , odst. 3 , podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.Z výše uvedeného lze shrnout, že předpoklady přípustnosti tzv. nenárokového dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu uvedené v ustanovení nejsou naplněny, jestliže toto rozhodnutí je v souladu s bezrozpornou judikaturou dovolacího soudu – k tomu srov. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. července 2007, sp. zn. , publikované na internetových stránkách tohoto soudu (na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud v rozsudku z 28. 2. 2002, sp. zn. -96 uvedl: „Podle , 2 se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob ( ). Podle pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona (tedy ve znění ) i právní vztahy vzniklé před lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. …Podle , 2 ve znění po novele provedené vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě () movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (), nabývá vlastnictví k pozemku stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v . Podle v tomtéž znění do doby uvedené v se započítá i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě před 1. dubnem 1983; tato doba však neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne. Z uvedeného vyplývá, že jednou ze základních podmínek vydržení je držba ve smyslu ve znění po novele provedené Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Pouhá detence k vydržení nepostačuje – srov. Sborník IV Nejvyšších soudů ČSSR o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím, SEVT Praha 1986, str. 428. Vědomí užívání nemovitosti z titulu práva osobního užívání (popř. nájmu), které je nezaměnitelné s právem vlastnickým tak vylučuje dobrou víru uživatele (nájemce), že mu věc patří jako vlastníkovi“. Stejným právním názorem argumentoval Nejvyšší soud i v rozsudcích ze dne 11. července 2002, sp. zn. a ze dne 28. srpna 2002, sp. zn. , publikovanými pod C 1325 a C 1367 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck. Žalovaní užívali na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku společně se svým pozemkem par. č. 349/104 i část pozemku žalobců (jejich právních předchůdců) parc. č. 349/102, vše v kat. území Š. Za tohoto stavu se zřetelem ke všem okolnostem mohli být k 1. 1. 1992, kdy se právo osobního užívání pozemku podle ve znění po novele č. transformovalo na právo vlastnické, pouze v dobré víře, že sporný pozemek užívají z titulu práva osobního užívání pozemku, což vylučovalo vydržení jejich vlastnického práva k tomuto spornému pozemku a neuplynula ani zákonná desetiletá vydržecí lhůta, poněvadž případná dobrá víra žalovaných zanikla 18. 8. 2000, kdy jim byla doručena žaloba v této věci a kdy tato skutečnost objektivně musela u žalovaných vyvolat pochybnosti o tom, že jim sporný pozemek po právu patří. Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolací soud od svého právního názoru vyjádřeného shora uvedenými právními větami neustoupil a nadále v souladu s nimi rozhoduje – srov. např. rozsudek ze dne 4. ledna 2008, sp. zn. .

K námitce žalovaných, že právní posouzení v otázce započtení vydržecí doby je v rozporu i s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně jeho rozhodnutími ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. , publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 2000, ze dne 7. února 2005, sp. zn. , a ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. dovolací soud poznamenává, že žádné z těchto rozhodnutí neřešilo problematiku vydržení nemovitosti, k níž bylo dříve zřízeno právo osobního užívání.S ohledem na výše uvedené je zjevné, že předpoklady přípustnosti dovolání podle v daném případě naplněny nejsou. Dovolací soud proto podle za použití dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaní nebyli úspěšní a žalobcům náklady nevznikly (, , a ). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. března 2008

JUDr. František B a l á k

předseda senátu