Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 19/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. září 2001, č. j. -108, změnil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze 7. 3. 2001, č. j. -35, tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemkových parcel č. 563 o výměře 33 m2 - zastavěná plocha, a parcelní číslo 2980/21 o výměře 304 m2 - ostatní plocha, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. B. pro okres Č. B., obec a katastrální území K. Ú. na LV č. 244, a zamítl vzájemnou žalobu na určení, že vlastnicí těchto pozemkových parcel je žalobkyně. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že rodiče žalované K. a A. Š. nabyli v roce 1937 trhovou smlouvou do spoluvlastnictví každý jednou polovinou kromě jiného pozemek parc. 347 v kat. území O. Dne 29. července 1964 rodiče žalované podepsali prohlášení, že převádí bezplatně na stát půdu sdruženou ke společnému družstevnímu hospodaření. Rozhodnutí o prohlášení finančního odboru ONV v Č. B. z 24. 10. 1966 obsahuje původní prohlášení manželů Š. bez jejich podpisu a dále uvádí, že „čs. stát přijímá toto prohlášení podle 34 odst. l vyhl. č. dnem 1. 1. 1965 a tímto dnem přechází uvedené pozemky do stát. soc. vlastnictví.“ Pozemek parc. č. 347, přečíslovaný na parc. č. 2980 a vedený v kat. území K. Ú., byl rozhodnutím ONV v Č. B. z 1. 10. 1966 převeden do správy MNV K. Ú. Rozhodnutím ONV v Č. B. z 15. 1. 1971 byl manželům H. a J. Vodičkovým přidělen do osobního užívání pozemek parc. č. 2980/21, oddělený z parc. č. 2980 geometrickým plánem z roku 1966, a manželé V. uzavřeli 18. 1. 1971 s Čs. státem - MNV K. Ú. dohodu o osobním užívání tohoto pozemku. Na pozemku postavili v roce 1974 chatu a pozemek byl rozdělen na parc. č. 563 zastavěná plocha o výměře 33 m2 a parc. č. 2980/21 o výměře 304 m2 ostatní plocha. Manželé V. jako prodávající kupní smlouvou 21. 10. 1985 prodali žalobkyni jako kupující předmětnou chatu. V katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 244 je žalobkyně zapsána jako vlastnice chaty a pozemků s tím, že s převodem chaty přešlo na ni ze zákona podle ObčZ ve znění před novelou provedenou právo osobního užívání pozemků a toto právo se k podle odst. l ObčZ změnilo k 1. 1. 1992 ve vlastnictví. Žalobkyně až dosud pozemky užívá. V katastru nemovitostí je však duplicitně na listu vlastnictví č. 232 jako vlastnice pozemku vedeného ve zjednodušené evidenci jako pozemek parc. 2980 zapsána žalovaná, a to na základě dědictví po matce A. Š., která zemřela 5. 9. 1986. Žalovaná uzavřela se svojí sestrou M. K. dohodu o vypořádání dědictví, podle které nabývá vlastnictví k pozemkům zapsaným na listu vlastnictví č. 232, na kterém byl zapsán i pozemek parc. č. 2980. A. Š. dovozovala vlastnictví k celému pozemku parc. č. 347 (později č. 2980) z vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, k němuž došlo v řízení o dědictví po K. Š., zemř. 1. 5. 1970.

Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že předmětný pozemek parc. 2980 v kat. území K. Ú. (původní parc. č. 347 v kat. území O.) rodiče žalované žádným platným způsobem nepozbyli. Nemohl totiž přejít na stát na základě jejich prohlášení o bezúplatném převodu pozemků sdružených do společného družstevního hospodaření z 29. 7. 1964, neboť šlo o projev vůle absolutně neplatný pro neurčitost a nesrozumitelnost a pro nedostatek projevu vůle účastníků darovací smlouvy na téžeě, když převod pozemků na stát bylo možné uskutečnit podle ObčZ jen darovací smlouvou v písemné formě. Stát se bez právního důvodu choval jako vlastník předmětného pozemku a „rozhodnutí o přidělení části tohoto pozemku do osobního užívání a stejně jako dohoda o zřízení práva osobního užívání byly neplatnými právními úkony.“ Neplatnost dohody o zřízení práva osobního užívání znamenala, že žalobkyně se nemohla stát vlastnicí předmětných pozemků podle odst. l ObčZ na základě transformace práva osobního užívání pozemku ve vlastnictví. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nabyla vlastnictví k pozemkům vydržením. Žalobkyně se oprávněně domnívala, že jí právo osobního užívání pozemku patří, neboť při běžné opatrnosti nemohla vědět a neměla tedy pochybnosti o tom, že jí toto právo nepatří. Dobrá víra se vztahuje k držbě a pokud existuje, je zákonem pokládána za držbu oprávněnou. Oprávněnou držitelkou byla i žalobkyně po dobu, po kterou měla pozemek v držbě před 1. 1. 1992 a mohla si započítat i držbu svých právních předchůdců do doby potřebné k dovršení vydržení ( ObčZ) a podle odvolacího soudu „nový vlastnický vztah tu vznikl až po 1. 1. 1992 (nikoli dříve)“. Odvolací soud uvedl, že věc lze posoudit i tak, že žalobkyně a její právní předchůdci si mohli započítat dobu, kdy držel sporné nemovitosti stát v dobré víře, že je vlastníkem, když měl nemovitosti zapsány na listu vlastnictví. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 12. 1998, sp. zn. , který nepovažuje za správný názor, že pozemek ve státním vlastnictví nebyl před 1. 1. 1992 způsobilým předmětem držby. Odvolací soud dodal, že projednání věci nebrání překážka věci rozsouzené, neboť rozsudkem soudu prvního stupně z 22. 10. 1997, č. j. -175, který nabyl právní moci 31. 3. 1998, byla zamítnuta žaloba na určení, že žalované a její sestře M. K. náleží kromě jiných dědické právo k pozemkům parc. č. 2980/21 a č. 563, avšak pro nedostatek naléhavého právního zájmu na žalovaném určení. Dále odvolací soud uvedl, že žalovaná se může domáhat ochrany svého vlastnického práva podle obecných předpisů () bez ohledu na specielní restituční předpisy. Konečně odvolací soud uvedl, že vzhledem k závěru o vydržení vlastnického práva žalobkyně k pozemkům nemusel zkoumat, zda žalovaná nabyla sporné nemovitosti dědictvím po matce A. Š.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Vytýká odvolacímu soudu nesprávný závěr, že žalobkyně a její právní předchůdci, případně stát, byli oprávněnými držiteli předmětných pozemků před 1. 1. 1992. Stát se ujal držby pozemku parc. č. 347 na základě absolutně neplatné darovací smlouvy a žalobkyně a manželé V. mohli být toliko v dobré víře, že jim patří právo osobního užívání těchto pozemků, nikoli že jim patří samotné pozemky, tedy že jsou jejich vlastníky. Toto přesvědčení mohla žalobkyně nabýt až 1. 1. 1992. Odvolací soud slučuje právo osobního užívání pozemků s jejich vlastnictvím a při aplikaci § 134 odst. l a § 130 ObčZ nebyl důsledný. Považoval žalobkyni a její právní předchůdce za oprávněné držitele, aniž ovšem uvedl, jakého práva. I kdyby žalobkyně a její právní předchůdci byli před 1. 1. 1992 oprávněnými držiteli pozemků, vzniklo by žalobkyni podle § 872 odst. 5 ObčZ právo na uzavření kupní smlouvy ohledně těchto pozemků. Toto právo však žalobkyně v jednoroční zákonem stanovené lhůtě neuplatnila a proto zaniklo. Žalovaná setrvala na tom, že nabyla vlastnictví ke sporným pozemkům dědictvím po matce, a navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalobkyně se vyjádřila tak, že na daný případ je třeba aplikovat § 872 odst. 6 ObčZ a nikoli § 872 odst. 5 ObčZ. Posledně jmenované ustanovení je použitelné jen na případy „rozpracované“, tj. ve kterých již byly učiněny kroky ke zřízení práva osobního užívání pozemku, avšak do 1. 1. 1992 právo zřízeno nebylo. Žalovaná poukazuje také na rozsudky Nejvyššího soudu ze 7. 1. 1999, sp. zn. , z 25. 1. 1999, sp. zn. , a sp. zn. , ve kterých se Nejvyšší soud vyslovil závěr, že oprávněný držitel si může započítat i držbu věci ve státním vlastnictví před 1. 1. 1992. Dále žalovaná uvádí, že právo osobního užívání se změnilo ze zákona ve vlastnictví, „a proto je třeba námitky k subjektivnímu posouzení držby posuzovat podle zákona platného v době rozhodování.“ Předpokladem vydržení je držba, nikoli vlastnictví a držbu pozemků žalobkyně a její právní předchůdci splňovali. Žalobkyně uzavírá, že žalovaná neměla být v katastru nemovitostí jako vlastnice pozemku parc. č. 2980 zapsána, neboť ho dědictvím po matce nenabyla.

Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu odst. l a 3 . Vady řízení vyjmenované v odst. l, odst. 2 písm. a) a b) a , ani jiné vady, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zjištěny nebyly. Dále dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolacího důvodu uplatněného dovolatelkou včetně jeho obsahového vymezení.

Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 28. 2. 2002, sp. zn. -96:

„Podle § 134 odst.1, 2 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde -li o movitost, pod dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohu být předmětem vlastnictví nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob ( ObčZ). Podle ObčZ pokud dále není stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona (tedy ve znění ) i právní vztahy vzniklé před lednem 1992“, vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před l. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. , tj., , ve znění před novelou provedenou institut vydržení neznal. Ten byl znovu upraven posledně uvedenou novelou.

Podle odst. l, 2 ObčZ ve znění po novele provedené vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě ( odst. l) movitou věc po dobu tří let a nemovitou podobu deseti let. Jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě po dobu deseti let a k němuž byl jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (), nabývá vlastnictví k pozemku stát:,občan má právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v . Podle a odst. 3 ObčZ v tomtéž znění do doby uvedené v se započítává i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě před 1. dubnem 1983, tato doba však neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne. Z uvedeného vyplývá, že jednou ze základních podmínek vydržení je držba ve smyslu odst. l ObčZ ve znění po novele provedené Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Pouhá detence k vydržení nepostačuje - srov. Sborník IV Nejvyšších soudů ČSSR o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím, SEVT 1986, str. 428. „Vědomí užívání nemovitosti z titulu práva osobního užívání (př. nájmu), které je nezaměnitelné s právem vlastnickým, tak vylučuje dobrou víru uživatele (nájemce), že mu věc opatří jako vlastníkovi.“

Uvedené závěry jsou použitelné i v dané věci. Právní předchůdci žalobkyně manželé V. užívali sporné pozemky na základě rozhodnutí o přidělení pozemku (tehdy šlo o jeden nezastavěný pozemek) a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku, přičemž tato dohoda byla neplatným právním úkonem, a to od roku 1971. Jestliže manželům V. právo osobního užívání pozemků platně nevzniklo, nemohlo ani přejít na žalobkyni převodem chaty podle ObčZ ve znění před novelou provedenou převodem chaty, k němuž došlo kupní smlouvou, kterou manželé V. se žalobkyní uzavřeli v roce 1985. Za tohoto stavu se zřetelem ke všem okolnostem mohli být manželé V. a žalobkyně (ta do 31. 12. 1991) toliko v dobré víře, že sporné pozemky užívají z titulu práva osobního užívání. To vylučovalo vydržení vlastnického práva podle odst. l a 2 ObčZ ve znění po novele provedené manžely V. nebo žalobkyní, neboť nenakládali s pozemky jako s pozemky, které jim vlastnicky patří a nemohli být považováni za oprávněné držitele. Tento stav trval u žalobkyně i k 1. l. 1992, kdy nabyla účinnosti novela provedená , kdy podle odst. l ObčZ právo osobního užívání pozemku vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni nabytí účinnosti zákona, mění se dnem účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví fyzické osoby. Protože právo osobního užívání pozemků žalobkyni platně do 31. 12. 1991 nevzniklo, nemohla k pozemkům nabýt vlastnictví ani ze zákona. Právo osobního užívání nemohlo žalobkyni a jejím právním předchůdcům do 31. 12. 1991 vzniknout nejen na základě neplatné dohody o zřízení práva osobního pozemku, ale ani vydržením tohoto práva. ObčZ ve znění novely provedené , tj. v době od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991, vydržení práva osobního užívání pozemku neupravoval. Podle odst. l ObčZ ve znění novely provedené bylo možné vydržet jen právo vlastnické nebo právo odpovídající věcnému břemenu.

Žalobkyně nemohla vydržet vlastnické právo k pozemkům ani podle odst. l ObčZ ve znění po novele provedené I když od 1. 1. 1992 mohla být v dobré víře, že jí pozemky patří na základě transformace práva osobního užívání pozemků. Žalobkyně nebyla jejich oprávněnou držitelkou do 31. 12. 1991 a nemohla si tedy započítat držbu pozemků před 1. 1. 1992. Podle 872 odst. 6 ObčZ, jde-li o vydržení vlastnického práva k pozemku podle tohoto zákona, kde na základě dosavadních předpisů bylo možné nabýt jen právo na uzavření dohody osobním užívání pozemku, může si oprávněná osoba započítat dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto zákona. Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku z 30. 5. 2002, sp. zn. , že „ ObčZ se vztahuje na případy, kdy pozemek nebyl občanu přidělen do osobního užívání, ale na případy, kdy občan – fyzická osoba, který byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu pozemek patří, tedy byl jeho oprávněným držitelem, a nikoli jen osobou, která by pozemek užívala, tedy jeho detentorem“. Žalobkyně nemohla vydržet vlastnické právo k pozemkům ani v době od 1. 1. 1992, neboť pozbyla dobrou víru, že jí pozemky patří nejpozději v roce 1997, kdy bylo zahájenou soudu prvního stupně sp. zn. , jehož byla účastnicí a v němž žalovaná zpochybnila její vlastnické právo.

Odvolací soud nevzal tedy v úvahu, že žalobkyně a její právní předchůdci by nemohli být oprávněnými držiteli pozemků (do 31. 12. 1991) ani kdyby jim právo osobního užívání platně vzniklo - i v takovém případě by byli detentory předmětných pozemků - odvozovali by právo užívat pozemky z dohody o zřízení práva jejich osobního užívání, uzavřené s jejich vlastníkem, tj. státem, které by předcházelo rozhodnutí o přidělení takových pozemků do osobního užívání. Odvolací soud zaměnil držbu práva osobního užívání pozemků žalobkyně a jejích právních předchůdců, tj. jejich dobrou víru předchůdců, že jim toto právo náleží, s držbou věcí - pozemků, tj. že jim pozemky (vlastnicky) náleží. Přitom jedině (oprávněná) držba pozemků věci k 1. 1. 1992, která by trvala k tomuto datu 10 let, mohla mít podle § 134 odst. l a § 872 odst. 6 ObčZ za následek nabytí vlastnictví k těmto pozemkům vydržením.

Není také správný závěr odvolacího soudu, že žalobkyně si do desetileté vydržecí lhůty k 1. 1. 1992 může podle § 872 odst. 6 započíst oprávněnou držbu pozemků státem. Pokud by vůbec byl stát oprávněným držitelem pozemků na základě titulu, jehož neplatnost sám způsobil, pak by podle § 134 odst. l ObčZ k 1. 1. 1992 vlastnické právo k pozemkům vydržel právě stát. Pak ovšem nelze vůbec o státu uvažovat jako o právním předchůdci žalobkyně, jehož oprávněnou držbu by si mohla žalobkyně započítat.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je z pohledu dovolacích námitek nesprávné a rozsudek odvolacího soudu byl proto zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení ( a 3 ). Přezkumem otázky, zda žalovaná nabyla vlastnictví k pozemku děděním, se dovolací soud nezabýval, když rozsudek odvolacího soudu se o její posouzení neopírá. Otázka vázanosti soudu v této věci ve smyslu 135 odst. 2 rozsudkem soudu prvního stupně ze dne sp. zn. ve smyslu nebyla dovolacímu soudu předestřena dovolatelkou, ale zabývala se jí ve vyjádření k dovolání jen žalobkyně.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. července 2002

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu