Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 937/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. B., nar. 19. 6. 1939, zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. B., nar. 19. 7. 1929, 2) M. H., nar. 21. 8. 1946, 3) R. H., nar. 12. 3. 1951, 4) E. M., nar. 16. 4. 1949, 5) obci M., 6) F. Š., nar. 12. 12. 1957, a 7) A. Š., nar. 25. 8. 1964, všem zastoupeným advokátem, a 8) J. B., nar. 17. 1. 1968, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. , o dovolání žalovaných 1), 2), 3) a 4) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 26. září 2000, č. j. -125, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaní 1), 2) 3) a 4) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 575 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. L. N.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 4. února 2000, č. j. -111, určil, „že výhradním vlastníkem pozemkové parcely č. 71/2 o výměře 616 m2, pozemkové parcely č. 71/3 o výměře 697 m2, pozemkové parcely č. 71/4 o výměře 831 m2, pozemkové parcely č. 80/2 o výměře 592 m2, pozemkové parcely č. 94 o výměře 109 m2, stavební parcely č. 96 o výměře 116 m2, stavební parcely č. 97 o výměře 33 m2, pozemkové parcely č. 71/5 o výměře 43 m2, části pozemkové parcely č. 1189/1 o výměře 71 m2, která je částí parcely původního pozemkového katastru č. 72, vše v katastrálním území Mlýny, byl ke dni úmrtí J. B., nar. 6. 2. 1904, zemř. 6. 4. 1978“ a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že otec žalobce J. B. podepsal 5. 3. 1975 u označenou jako nabídka bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu. Touto u chtěl otec žalobce darovat státu mimo jiné i parc. č. 71 o výměře 4415 m2, parc. č. 72 o výměře 512 m2 a parc. č. 80 o výměře 3237 m2, vše v kat. území M. Tato původní nabídka nebyla přijata bez výhrad ze strany obdarovaného. Na darovací ě provedla pracovnice bývalého Okresního národního výboru (dále jen „ “) v T. B. T. změny – uvedla u parc. č. 71 výměru 9315 m 2 a připsala parc. č. 1007/l o výměře 1,3016 m2 a u parc. č. 1007/3 změnila výměru z 2845 m2 na 4424 m2. Tyto změny byly otci žalobce jen oznámeny, jak vyplývalo z dopisu v T. z 28. 4. 1975, a zároveň mu bylo sděleno, že pozemky již byly nabídnuty JZD M. Tomu byly téhož dne zaslány tři hospodářské smlouvy, kterými se pozemky získané darem od otce žalobce včetně provedených změn převádí do užívání tohoto JZD. Do katastru nemovitostí v kat. území M. byly po l. l. 1992 zapsáni jako vlastníci parc. č. 71/4 o výměře 831 m2 žalovaní 1) a L. H., která v průběhu řízení 12. 8. 1998 zemřela a jejím dědicem se stal žalovaný 8). Dále jsou v katastru nemovitostí v kat. území M. zapsáni jako vlastníci stavební parc. č. 94 o výměře 109 m2 a parc. č. 71/3 o výměře 697 m2 žalovaní 2) a 3), jako vlastnice stavební par. č. 96 o výměře 116 m2, stavební parc. č. 97 o výměře 33 m2 , parc. č. 71/5 o výměře 43 m2, parc. č. 71/2 o výměře 616 m2 je zapsána žalovaná 4), jako vlastník parc. č. 1189/1 o výměře 71 m2 žalovaný 5) a jako vlastníci parc. č. 80/2 o výměře 592 m2 jsou zapsáni žalovaní 6) a 7). Žalovaným 1), 2), 3), 4), 6), 7) a L. H. byly pozemky, které vznikly oddělením z pozemků parc. č. 71, 72 a 80, přiděleny do osobního užívání a v letech 1977 – 1990 uzavřeli dohody o zřízení práva osobního užívání k výše uvedeným pozemkům. Do katastru nemovitostí byli zapsáni na základě novely , , (dále jen ObčZ), provedené Jen pokud jde o parc. č. 71/5 o výměře 43 m2, je žalovaná 4) zapsána jako její vlastnice na základě kupní smlouvy, kterou uzavřela 22. 7. 1992 jako kupující s prodávajícím žalovaným 5). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že J. B., otec žalobce, nepozbyl vlastnictví k pozemkům parc. č. 71, 72 a 80, neboť nedošlo k jejich platnému darování státu pro nedostatek písemná formy, kterou , , (dále jen ObčZ) ve znění platném v roce 1975, pro převod nemovitostí vyžadoval. Nabídka daru, kterou u z 5. 3. 1975 J. B. státu učinil, byla pracovníky státu změněna, a i když šlo o protinávrh, nebyla prokázáno, že byl J. B. písemně akceptován. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že L. H. a žalovaní 1), 2), 3) 4), 6) a 7) nemohli nabýt vlastnictví k předmětným pozemkům vydržením, neboť jako jejich osobní uživatelé nemohli být v dobré víře, že jim pozemky patří – nebyli jejich oprávněnými držiteli ve smyslu ObčZ ve znění novely provedené Těmi se mohli stát až 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti , kterým byl změněn a který v stanovil, že právo osobního užívání pozemku, které vzniklo podle dosavadních předpisů, se mění dnem účinnosti zákona ve vlastnictví fyzické osoby. Od tohoto data však neuplynula desetiletá lhůta, kterou ObčZ ve znění novely provedené pro vydržení nemovitostí stanovil.

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. září 2000, č. j. -125, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že „parc. č. 71/2 o celkové výměře 616 m2 sestává z dílů část parcely č. 71/2 o výměře 492 m2 a část parc. č. 71/2 o výměře 124 m2 a parcela č. 71/4 o celkové výměře 826 m2 sestává z dílů část parcely č. 71/4 o výměře 702 m2 a část parcely č. 71/4 o výměře 124 m2“. Dále odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Proti svému rozsudku připustil dovolání.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že J. B. nedaroval předmětné pozemky platně státu pro nedostatek předepsané formy právního úkonu ve smyslu odst. l Občz ve znění platném v roce 1975, tj. před novelou provedenou , neboť v odst. l, 2 tehdy platného ObčZ bylo stanoveno, že smlouvy o převodech nemovitostí musí být písemné a na jedné ě. Ztotožnil se se soudem prvního stupně i v závěru, že do 31. 12. 1991 nebyli L. H. a žalovaní, kteří uzavřeli dohody o osobním užívání pozemků jejich oprávněnými držiteli a k jejich vydržení nemohlo po 1. 1. 1992 dojít pro nesplnění předpokladu oprávněné držby pod dobu deseti let.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní 1) až 4) dovolání. Vytýkají odvolacímu soudu nesprávné posouzení otázky vydržení vlastnického práva k pozemkům, které jim byly přiděleny do osobního užívání. Soud nevzal v úvahu zvláštní charakter práva osobního užívání, které se svým obsahem velmi blíží právu vlastnickému. Podle žalovaných „oprávněná držba pozemků, u kterých byli držitelé se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim patří právo osobního užívání těchto pozemků, vede k vydržení vlastnického práva ve smyslu ObčZ za použití ObčZ“(rozumí se ve znění novely provedené ) Jiný výklad by diskriminoval velkou část občanů, kterým svědčilo právo osobního užívání a které nahrazovalo právo vlastnické v tehdejších společensko-ekonomických podmínkách. Z ustanovení také plyne, že „právo osobního užívání pozemků lze klást na roveň právu vlastnickému“. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, které se jich týkají, a věc vrátil v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Považuje za správný závěr odvolacího soudu, že dovolatelé vlastnictví k předmětným pozemkům nevydrželi. Pokud byli přesvědčeni, že jsou osobními uživateli pozemků, nemohli být v dobré víře, že jsou jejich vlastníky, a dobu, po kterou trvalo jejich přesvědčení, že jsou osobními uživateli pozemků, nelze proto jako dobu vydržecí započítat.

Nejvyšší soud provedl dovolací řízení podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (bod 17, hlava první, část XII ), tj. podle ve znění této novely (dále jen „OSŘ“).

Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu a 3 v napadené části a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Vady řízení, vyjmenované v odst. l ani jiné vady řízení, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, nebyly dovolacím soudem zjištěny.

Dále dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uplatněného dovolacího důvodu podle .

Otázku, zda do desetileté vydržecí doby podle odst. l, 2 ObčZ ve znění novely provedené lze započítat i dobu, po kterou byl pozemek před 1. 1. 1992 v osobním užívání, řešil Nejvyšší soud v rozsudku z 28. února 2001, č. j. -96, ve kterém uvedl:

„Podle § 134 odst. 1, 2 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle ObčZ pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona (tedy ve znění ) i právní vztahy vzniklé před lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů“. , tj. , ve znění před novelou provedenou institut vydržení neznal. Ten byl znovu upraven posledně uvedenou novelou.

Podle , 2 ObčZ ve znění po novele provedené vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě ( ) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání ( ), nabývá vlastnictví k pozemku stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedené v . Podle ObčZ v tomtéž znění do doby uvedené v se započítá i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě před 1. dubnem 1983; tato doba však neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne. Z uvedeného vyplývá, že jednou ze základních podmínek vydržení je držba ve smyslu ObčZ ve znění po novele provedené Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Pouhá detence k vydržení nepostačuje – srov. Sborník IV Nejvyšších soudů ČSSR o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím, SEVT Praha 1986, str. 428. Vědomí užívání nemovitosti z titulu práva osobního užívání (popř. nájmu), které je nezaměnitelné s právem vlastnickým, tak vylučuje dobrou víru uživatele (nájemce), že mu věc patří jako vlastníkovi“.

Uvedené závěry jsou použitelné i v dané věci. Dovolatelé užívali sporné pozemky na základě rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního užívání a dohod o osobním užívání pozemků. Za tohoto stavu se zřetelem ke všem okolnostem mohli být tito žalovaní toliko v dobré víře, že sporný pozemek užívají z titulu práva osobního užívání pozemku, což vylučovalo vydržení vlastnického práva ke sporným pozemkům podle , 2 ObčZ ve znění po novele provedené žalovanými, protože nenakládali s pozemky jako s pozemky, které jim vlastnicky patří. S ohledem na shora uvedené proto nemohli být považováni za oprávněné držitele. Dne l. ledna 1992 nabyla účinnosti novela

provedená , kdy podle ObčZ právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, mění se dnem účinnosti tohoto zákona na vlastnictví fyzické osoby. Právo osobního užívání pozemků však žalovaným platně nevzniklo, neboť dohody o právu osobního užívání pozemku uzavřeli se subjektem, který nebyl jejich vlastníkem - a proto nemohli vlastnictví nabýt ani ze zákona podle ObčZ (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze 13. 4. 2000, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní rozhledy 7/2000 a rozsudek z 28. 11. 2000 sp. zn. ).

Žalovaní nemohli vydržet vlastnické právo ke sporným pozemkům ani podle ObčZ ve znění po novele provedené I kdyby byli přesvědčeni, že jim právo osobního užívání pozemku platně vzniklo a transformovalo se na právo vlastnické, pak jejich dobrá víra, že jim pozemky patří trvala jen od 1. 1. 1992 nejpozději do roku 1995, kdy byla podána žaloba v tomto řízení. Stanovená desetiletá doba podmiňující vydržení tak neuplynula.

Neobstojí ani námitka žalovaných, že nabyli vlastnictví k pozemkům vydržením proto, že je třeba provést zápočet jejich držby pozemků podle ObčZ ve znění novely provedené Podle tohoto ustanovení jde-li o vydržení vlastnického práva k pozemku podle tohoto zákona, kde na základě dosavadních předpisů bylo možné nabýt jen právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků, může si oprávněná osoba započítat dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto zákona.

Pozemek, k němuž podle dosavadních předpisů bylo možné nabýt jen právo na uzavření dohody o osobním užívání, byl vymezen v Občz ve znění novely provedené Sb, a který, jak už uvedeno shora. stanovil, že: Pozemek nebo jeho část, který má občan v nepřetržité držbě ( a odst. l) pod dobu deseti let a k němuž by mohlo být zřízeno právo osobního užívání ( odst. l) nabývá vlastnictví stát, občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v .

Podle ObčZ ve znění novely provedené oprávněným držitelem byl ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu patří.

Z uvedeného vyplývá, že ObčZ ve znění novely provedené se vztahuje na případy, kdy pozemek nebyl občanu přidělen do osobního užívání rozhodnutím, ale na případy, kdy občan – fyzická osoba, který byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu pozemek patří, kdy tedy byl oprávněným držitelem a nikoliv jen osobou, která by pozemek jen užívala, jeho detentorem.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle správné. Z tohoto vyplývá, že je správné i rozhodnutí odvolacího soudu a dovolání bylo proto podle odst. l zamítnuto.

Žalobce byl v dovolacím řízení úspěšný, přísluší mu proto podle , , a náhrada nákladů dovolacího řízení. Jejich výše vyplývá podle bodu 10, hlavy 1., části XII. z vyhlášky č. 117/1996 ve znění před novelou provedenou Ty jsou dány odměnou advokáta za jeden úkon - vyjádření k dovolání 500 Kč a paušální částkou náhrady hotových výdajů 75 Kč ( , odst. l, , a , advokátního tarifu).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. května 2002

JUDr. Marie Rezková,v.r.

předsedkyně senátu