Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3103/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. června 2005, č. j. -32, zamítl žalobu, „kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí domu č. p. 394 na parcele číslo 1287 a parcely číslo 1287 – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště Ú. O., na listu vlastnictví číslo pro obec a katastrální území Ž.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že kupní smlouvou z 19. 11. 1965, uzavřenou ve formě notářského zápisu, manželé G. a M. F. prodali manželům Z. a M. Ž. dům č. p. 394 a stavební pozemek parc. č. 1287 v kat. území Ž. za kupní cenu 15 000,- Kč. Kupující zaplatili kupní cenu i notářské poplatky. Tato kupní smlouva nebyla státním notářstvím registrována. Manželé Ž. se do domu nastěhovali a provedli v něm stavební úpravy. Manželství Z. a M. Ž. zaniklo rozvodem 1. 2. 1984 poté, co se Z. Ž. v květnu 1980 odstěhoval ze společné domácnosti s M. Ž. K majetkovému vypořádání mezi nimi nedošlo a sporné nemovitosti pak užívala jen žalobkyně. Z. Ž. 9. 8. 1996 zemřel, v řízení o projednání dědictví po něm předmětné nemovitosti nebyly vypořádány. Tyto byly předmětem dodatečného projednání dědictví po G. F., zemřelém 13. 10. 1985 a podle rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Orlicí z 9. 11. 2004, č. j. -32, je nabyli do podílového spoluvlastnictví žalovaní, každý v rozsahu jedné poloviny. Ti jsou také v katastru nemovitostí na LV č. pro obec a kat. území Ž. vedeni jako jejich spoluvlastníci. Žalobkyně věděla, že k registraci kupní smlouvy z 19. 11. 1965 nedochází, prostřednictvím Dr. Ř. byl učiněn dotaz na státní notářství, zda smlouva již byla registrována, a od Dr. Ř. se dověděli, že se tak dosud nestalo. Po odchodu Z. Ž. ze společné domácnosti se žalobkyně o registraci smlouvy přestala zajímat. Po smrti Z. Ž. v souvislosti s plánovanou přípojkou plynu se dověděla, že v katastru nemovitostí není vedena jako vlastnice sporných nemovitostí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně a její manžel se nestali vlastníky sporných nemovitostí na základě kupní smlouvy z 19. 11. 1965, neboť podle § 134 odst. 2 ObčZ v tehdy platném znění ke smlouvě o převodu nemovitosti bylo zapotřebí registrace smlouvy státním notářstvím, s níž byl spojen přechod vlastnictví, k níž v daném případě nedošlo. Ke vkladu vlastnického práva žalobkyně na podkladě označené kupní smlouvy nemohlo dojít ani do katastru nemovitostí s ohledem na a ObčZ ve znění po novele provedené , podle kterého nedošlo-li na návrh podaný do tří let od uzavření smlouvy k rozhodnutí příslušného orgánu nebo k registraci, platí, že účastníci od smlouvy odstoupili. Vlastnictví k nemovitostem žalobkyně nenabyla ani vydržením pro nedostatek dobré víry, že jí nemovitosti patří, jestliže věděla, „že registrace není provedena a že celý proces uzavření kupní smlouvy tak není ukončen“.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. dubna 2006, č. j. -51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzení věci. Dodal, že v daném případě existuje titul (kupní smlouva z 19. 11. 1965), od kterého žalobkyně mohla odvozovat svou dobrou víru. Z výpovědi žalobkyně však nepochybně vyplynulo, „že věděla o nutnosti registrace kupní smlouvy státním notářství i o tom, že registrace uvedené kupní smlouvy provedena nebyla. Musela tedy předpokládat, že smlouva nevyvolá zamýšlené právní důsledky, resp. nemohla být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem nemovitostí. Ostatně to by nebyla ani v případě, kdy by byla přesvědčena, že taková kupní smlouva (tzn. kupní smlouva, která nebyla registrována státním notářstvím) k nabytí vlastnictví postačuje“. Držba žalobkyně tak nebyla oprávněná.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Uvedla, že k registraci kupní smlouvy z 19. 11. 1965 nedošlo v důsledku trestněprávního jednání pracovnice Státního notářství v Ú. O. paní Z., která zpronevěřila peníze zaplacené kupujícími za registraci této smlouvy. Namítla, že soudy obou stupňů při hodnocení dobré víry nepřihlédly ke skutečnostem, které tvrdila, a nesprávně vyložily kritéria objektivního posouzení její dobré víry. Poukázala na to, že do 31. 3. 1964 měla registrace smlouvy deklaratorní účinky a od 1. 4. 1964 konstitutivní. Způsob uzavírání kupní smlouvy byl stále stejný a „účinky registrace státním notářstvím nemohly mít pro laika význam stejný jako pro osoby s právním vzděláním“. Žalobkyně uskutečnila všechny kroky nutné k dovršení přechodu vlastnického práva včetně zaplacení notářských poplatků a získala tak opodstatněné přesvědčení o nabytí vlastnického práva. „Jestliže pak nedošlo k převodu vlastnictví z důvodu zavinění na straně orgánů vykonávajících úkoly státu, je více než žádoucí, aby právě v tomto případě soud ze všech okolností posoudil případ nabytí vlastnického práva oprávněným držitelem.“ Pro posouzení věci není bez významu ObčZ ve znění po novele provedeném , podle kterého v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Dobrou víru žalobkyně dokladují: uzavření kupní smlouvy ve formě notářského zápisu, zaplacení poplatků spojených s registrací, zaplacení kupní ceny, placení daní a poplatků spojených s vlastnictvím nemovitostí, žádost o stavební povolení, realizace úmyslu opravovat a spravovat majetek ve svém vlastnictví, placení pojištění z nemovitostí. Věc je také třeba posoudit z hlediska ObčZ a při rozhodování zohlednit i délku doby, po kterou žalobkyně dům užívala, a skutečnost, že jako laik neznala právní význam registrace smlouvy. Navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) navrhl odmítnutí dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR, kterou konkrétně ve vyjádření zmínil, nejedná se tedy o rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadního významu. K věci samé uvedl, že pokud se žalobkyně v roce 1965 ujala držby nemovitostí na základě smlouvy o jejich převodu, která nebyla registrována státním notářstvím, nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je jejich vlastnicí, i když subjektivně o tom mohla být přesvědčena.

Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud ČR (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle (dále jen „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je buď založena zákonem anebo kladnou úvahou dovolacího soudu. V prvém případě tato přípustnost vyplývá přímo či objektivně z taxativního vymezení rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterým je dovolání přípustné, uvedených v ustanoveních a b) a , 238a odst. 1 a s omezením uvedeným v . V druhém případě je přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebo proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b), závislá na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zatímco přípustnost dovolání v prvním případě je garantována zákonem, v druhém případě upraveným v dovolatel nárok na projednání jeho dovolání nemá jistý a je odkázán na to, k jakému závěru o přípustnosti dovolání dospěje dovolací soud. Teorie označuje dovolání tohoto druhu jako dovolání nenároková. Zásadní kriteria či vodítka, usměrňující úvahy dovolacího soudu o přípustnosti nenárokového dovolání, jsou příkladmo uvedena v , podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Jestliže shodná právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu byla již vyřešena rozhodnutím dovolacího soudu v jiné obdobné věci (rozhodnutími dovolacího soudu v jiných obdobných věcech) a neodchýlil-li se dovolací soud od takového (takových) rozhodnutí, je tím (při principu vázanosti soudním rozhodnutím) presumováno, že byla vyřešena v souladu se zákonem, t. j. v souladu s hmotným právem, šlo-li o otázku hmotněprávní. Takový případ pak nelze podřadit pod žádnou ze tří skutečností odůvodňujících přípustnost dovolání uvedených v . Právní otázka, jejíž řešení bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, byla již totiž rozhodnutím dovolacího soudu řešena, ohledně ní není judikatura dovolacího soudu rozporná a soulad jejího řešení s hmotným právem se právem předpokládá.

Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních až 239 , přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení a c), odst. 3 . Protože předpoklad stanovený v nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení , odst. 3 , podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z výše uvedeného lze shrnout, že předpoklady přípustnosti tzv. nenárokového dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu uvedené v ustanovení nejsou naplněny, jestliže toto rozhodnutí je v souladu s bezrozpornou judikaturou dovolacího soudu.

Dovolací soud již dříve vyslovil, že pokud se držitel chopil držby nemovitosti na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla registrována státním notářstvím v době, kdy zákon takovou registraci vyžadoval, nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem této nemovitosti [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. , publikovaný pod C 1481 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“)]. Dále lze odkázat na právní názor často judikovaný jak obecnými soudy tak Ústavním soudem, podle kterého na základě ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ nelze konstituovat dosud neexistující právo a jemu odpovídající povinnost – srov. rozsudek Nejvyššího soudu  ze dne 30. ledna 1997, sp. zn. , publikovaný v časopisu Právní rozhledy č. 7/1997, s. 375. Rozhodnutí odvolacího soudu tak odpovídá jednotné judikatuře Nejvyššího soudu.

S ohledem na výše uvedené je zjevné, že předpoklady přípustnosti dovolání podle v daném případě naplněny nejsou, když ani jiné skutečnosti, než jsou ty výslovně uvedené v , které by mohly napadené rozhodnutí odvolacího soudu povyšovat na rozhodnutí zásadního právního významu, nebyly ani tvrzeny. Dovolací soud proto podle za použití dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému 1) vznikly náklady v souvislosti se zastoupením advokátem (, , a ). Tyto náklady představují odměnu advokáta, která činí podle , , , a , ve znění pozdějších předpisů, a čl. II částku 2 500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle , ve znění pozdějších předpisů, a čl. II , a celkem tedy činí 2 575,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z a .

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný 1) podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 11. července 2007

JUDr. František  Balák, v. r.

předseda senátu