Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3280/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. června 2006, č. j. -134, zamítl žalobu „na určení, že žalobkyně je vlastníkem části pozemku p. č. st. 24/1 o výměře 49 m2 v k. ú. K. J., oddělené podle geometrického plánu č. 78-17/94 ze dne 12. 4. 1994 jako pozemek p. č. st. 24/3“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku z 2. 4. 1984, registrovanou bývalým S. n. v K. V. 28. 4. 1984, se žalobkyně stala uživatelkou pozemku parc. č. 23/2 v obci B. n. T. a kat. území K. J. Žalovaný tamtéž se stal uživatelem sousedního pozemku parc. č. 24/1 na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze 14. 6. 1978. Žalobkyně od počátku užívala spolu s pozemkem parc. č. 23/2 část pozemku žalovaného parc. č. 24/1 o výměře 49 m2, geometrickým plánem z 12. 4. 1994, č. 78-17/94, vypracovaným na žádost žalobkyně, označenou jako parc. č. 24/3. O skutečnosti, že užívá část pozemku žalovaného, se žalobkyně dověděla počátkem června 1994, kdy obdržela uvedený geometrický plán. Soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu, že nabytí vlastnictví k pozemkům přicházelo v úvahu po uplynutí deseti let po 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela č. , a že v daném případě neuplynula desetiletá lhůta, neboť žalobkyně podala žalobu 16. 7. 2001. Poukázal na to, že vědomost užívání věci z jiného titulu odlišného od práva vlastnického, např. z titulu práva osobního užívání, vylučuje dobrou víru uživatele, že mu věc patří jako vlastníkovi.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 3. dubna 2007, č. j. -163, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně. Dodal, že v době před 1. 1. 1992 šlo-li o pozemek nebo jeho část, který měl občan v nepřetržité držbě po dobu deseti let a k němuž by mohlo být zřízeno právo osobního užívání, nabyl vlastnictví k pozemku stát a občan pak měl právo, aby s ním byla uzavřena o osobním užívání pozemku. S ohledem na ObčZ ve znění před novelou č. v době rozhodné pro danou věc, tj. počínaje rokem 1984, vlastnické právo mohl vydržet jen oprávněný držitel, tedy ten, kdo s věcí nakládal jako se svou a byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Dobrou víru uživatele, že mu věc patří jako vlastníkovi, vylučovala jeho vědomost, že věc užívání z titulu práva osobního užívání. Po 1. 1. 1992 oprávněná držba sporného pozemku žalobkyní netrvala po dobu deseti let, protože žalobkyně již v roce 1994 zjistila, že část pozemku žalovaného užívá bez právního důvodu.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně spatřuje v řešení otázky, „zda lhůta k vydržení běžela v případě žalobkyně ještě před účinností “. Namítla, že sporný pozemek po celou dobu užívala v dobré víře jako vlastní. Poukázala na to, že mezi pozemky užívanými účastníky je plot, který stavěl sám žalovaný. S odkazem na a 872 odst. 6 ObčZ je toho názoru, že vydržecí lhůtu splnila. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud ČR (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle (dále jen „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je buď založena zákonem anebo kladnou úvahou dovolacího soudu. V prvém případě tato přípustnost vyplývá přímo či objektivně z taxativního vymezení rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterým je dovolání přípustné, uvedených v ustanoveních a b) a , 238a odst. 1 a s omezením uvedeným v . V druhém případě je přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebo proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b), závislá na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zatímco přípustnost dovolání v prvním případě je garantována zákonem, v druhém případě upraveným v dovolatel nárok na projednání jeho dovolání nemá jistý a je odkázán na to, k jakému závěru o přípustnosti dovolání dospěje dovolací soud. Teorie označuje dovolání tohoto druhu jako dovolání nenároková. Zásadní kriteria či vodítka, usměrňující úvahy dovolacího soudu o přípustnosti nenárokového dovolání, jsou příkladmo uvedena v , podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Jestliže shodná právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu byla již vyřešena rozhodnutím dovolacího soudu v jiné obdobné věci (rozhodnutími dovolacího soudu v jiných obdobných věcech) a neodchýlil-li se dovolací soud od takového (takových) rozhodnutí, je tím (při principu vázanosti soudním rozhodnutím) presumováno, že byla vyřešena v souladu se zákonem, t. j. v souladu s hmotným právem, šlo-li o otázku hmotněprávní. Takový případ pak nelze podřadit pod žádnou ze tří skutečností odůvodňujících přípustnost dovolání uvedených v . Právní otázka, jejíž řešení bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, byla již totiž rozhodnutím dovolacího soudu řešena, ohledně ní není judikatura dovolacího soudu rozporná a soulad jejího řešení s hmotným právem se právem předpokládá.

Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních až 239 , přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení a c), odst. 3 . Protože předpoklad stanovený v nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení , odst. 3 , podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z výše uvedeného lze shrnout, že předpoklady přípustnosti tzv. nenárokového dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu uvedené v ustanovení nejsou naplněny, jestliže toto rozhodnutí je v souladu s bezrozpornou judikaturou dovolacího soudu.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem a stávající judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se dovolací soud nemá důvod odchýlit. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 28. 2. 2002, sp. zn. - 96, že nabýt vlastnictví k nemovité věci vydržením může jen oprávněný držitel, má-li věc v držbě po dobu deseti let (§ 134 odst. 1 ObčZ). Oprávněným držitelem je podle § 130 odst. 1 ObčZ držitel, který je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří. Pouhá detence k vydržení nepostačuje. Vědomí užívání nemovitosti z titulu práva osobního užívání (popř. nájmu), které je nezaměnitelné s právem vlastnickým, tak vylučuje dobrou víru uživatele (nájemce), že mu věc patří jako vlastníkovi [k tomu srovnej rozsudky ze dne 11. července 2002, sp. zn. - 140 a ze dne 28. srpna 2002, sp. zn. - 94, publikované pod C 1325 a C 1367 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor“) ].

Žalobkyně užívala na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku společně se svým pozemkem par. č. 23/2 i část pozemku žalovaného parc.č. 24/1, vše v kat. území K. J. Za tohoto stavu se zřetelem ke všem okolnostem mohla být k 1. 1. 1992, kdy se právo osobního užívání pozemku podle ObčZ ve znění po novele č. transformovalo na právo vlastnické, pouze v dobré víře, že sporný pozemek užívá z titulu práva osobního užívání pozemku, což vylučovalo vydržení jejího vlastnického práva k tomuto spornému pozemku a neuplynula ani zákonná desetiletá vydržecí lhůta, poněvadž případná dobrá víra žalobkyně zanikla v roce 1994, kdy byla geometrickým plánem z 12. 4. 1994, č. 78 - 17/94, vypracovaným na žádost žalobkyně zjištěna skutečná hranice mezi pozemky účastníků a kdy tato skutečnost objektivně musela u žalobkyně vyvolat pochybnosti o tom, že jí sporný pozemek po právu patří (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru pod C 1176 a ze dne 4. ledna 2008, sp. zn. ). Odvolací soud věc posoudil po právní stránce zcela správně.

S ohledem na výše uvedené je zjevné, že předpoklady přípustnosti dovolání podle v daném případě naplněny nejsou, když ani jiné skutečnosti, než jsou ty výslovně uvedené v , které by mohly napadené rozhodnutí odvolacího soudu povyšovat na rozhodnutí zásadního právního významu, nebyly ani tvrzeny. Dovolací soud proto podle za použití dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobkyně nebyla úspěšná a žalovaným náklady nevznikly (, , a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. března 2008

JUDr. František B a l á k , v. r.

předseda senátu