Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2585/2006

U S N E S E N Í

I.  Dovolání prvního žalovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 10. 2002, č.j. -95, výrokem I. zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 15, II. kategorie o velikosti 2+1 s příslušenstvím, ve druhém patře domu č.p. 608 v P. 5, K. ulici or.č. 8 (dále „předmětný byt“, resp. „byt“), a výrokem II. uložil žalovaným vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 16, II. kategorie, o jedné místnosti, sousedící s předmětným bytem a nacházející se ve druhém patře označeného domu; současně rozhodl o nákladech řízení (výroky III., IV. a V.).

K odvolání žalobkyně i žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne

20. 8. 2003, č.j. -116, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vyklizení (výrok II.), zrušil ho ve výrocích III., IV. a V., a věc mu v tomto rozsahu  vrátil k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně, poté, co doplnil dokazování za účelem odstranění nesrovnalostí ve výpovědích svědků ohledně zániku práva nájmu bytu dcery žalovaných, rozsudkem ze dne 4. 11. 2004, č.j. -137, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu, určil, že nájem skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil žalovaným byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 6. 9. 2005, č.j. -175, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v tom znění, že se jedná o dům č.p. 605 (dále „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal za prokázáno, že žalobkyně je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice předmětného domu, že uživatelkou předmětného bytu byla matka 1. žalovaného R. K., která dne 23. 3. 1982 zemřela, že v den její smrti s ní v bytě bydleli žalovaní, jejich syn a dcera, že dne 3. 5. 1988 vyhověl odbor bytového hospodářství ONV P. 5 žádosti žalovaných o sloučení předmětného bytu se sousedícím uvolněným bytem č. 16, že žalovaní provedli na svůj náklad stavební úpravy, v důsledku nichž došlo ke spojení obou bytů, že na tyto stavební úpravy nebylo vydáno stavební povolení a nebyly ani kolaudovány, že žalovaným byla v roce 1988 vyměřena úhrada za užívání obou bytů, že nepodepsali nájemní smlouvy navržené jim žalobkyní v roce 1992 a v roce 1995, a že jejich syn a posléze i jejich dcera se odstěhovali z domácnosti rodičů s úmyslem se do ní již nevrátit. Dále vzal za prokázáno, že žalovaní platí od roku 1997 nájemné a zálohy na plnění spojená s užíváním ve výši 1.578,- Kč měsíčně, kterou si sami určili, ačkoliv by měli platit od 1. 7. 1997 částku 1.660,- Kč měsíčně, od 1. 7. 1998 částku 2.032,- Kč měsíčně, od 1. 7. 1990 částku 2.151,- Kč měsíčně a od 1. 7. 2000 částku 2.220,- Kč měsíčně; tyto částky jim určila žalobkyně a jejích výše byla shledána správnou, jak vyplývá z vyjádření příslušného obecního úřadu – odboru správy bytů a nebytových prostor ze dne 20. 9. 2002. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že na žalované a jejich dvě děti přešlo smrtí R. K. právo osobního užívání předmětného bytu, které se ze zákona transformovalo na jejich právo společného nájmu bytu, že k bytu č. 16 (resp. k místnostem vzniklým jeho sloučením s předmětným bytem) jim platný právní důvod užívání nevznikl, že trvalým opuštěním společné domácnosti jejich synem a dcerou došlo k zániku jejich nájemního práva a (společnými) nájemci bytu se stali pouze žalovaní. Rovněž tak shledal správným závěr soudu prvního stupně, že výpovědní důvod podle v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou (dále jen „“), je naplněn; v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp.zn. , podle kterého se za neplacení nájemného ve smyslu uvedeného ustanovení považuje i situace, kdy nájemce neplatí nájemné v plné výši, tedy platí-li je v nižší výši, než byla dohodnuta nebo stanovena v souladu s platnými předpisy. Okolnosti, pro které tak nájemce činí, nemohou mít právní relevanci pro posouzení naplněnosti daného výpovědního důvodu. Vzhledem k tomu, že žalovaní nevyužili prostředky k ochraně svých práv nájemce a nedomáhali se slevy z nájemného nebo plnění povinností pronajímatele, neplatili nájemné dlouhodobě a na svém stanovisku setrvali i v průběhu odvolacího řízení, nelze  za použití ustanovení odepřít žalobkyni ochranu jejího práva.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , event. c) a uplatnil v něm dovolací důvody podle a odst. 3 Odvolacímu soudu vytýká, že věc „neposoudil právně správně, když skutečnosti, z nichž při svém rozhodování vycházel, neměly v části, jenž je pro posouzení věci podstatná, oporu v provedeném dokazování“. V této souvislosti poukazuje na to, že žalovaní neodmítali platit zvyšující se platby na nájemném a na zálohách na  plnění spojená s užíváním bytu samoúčelně a proto, že by se jim zdály neodůvodněně vysoké, ale proto, že žalobkyně jim podstatně zhoršovala kvalitu bydlení a neumožnila jim nahlédnout do podkladů pro vyúčtování. Dovozuje, že za této situace se jeho odmítnutí jeví jako řádně uplatněný nárok na slevu a svůj názor opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu „sp.zn. “. Dovolatel má rovněž za to, že za situace, kdy žalobkyně dlouhodobě porušovala svoje povinnosti pronajímatele, existují důvody pro aplikaci ustanovení Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad jejich vykonatelnosti.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c)

Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení odvolacího soudu, jímž byl zrušen v pořadí první (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně, byl tento rozsudek zrušen z důvodu doplnění dokazování za účelem odstranění nesrovnalostí ve výpovědích svědků (což ostatně uvádí i dovolatel) a pro nepřezkoumatelnost. Pokud tedy soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí druhém (vyhovujícím) rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, jinak, než ve svém v pořadí prvním rozsudku, nestalo se tak v důsledku toho, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v jeho zrušujícím usnesení.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji též dovozuje dovolatel.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ) nebo existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (241a odst. 2 písm. a/ ). Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci neoznačuje dovolatel právní otázku, s níž by spojoval zásadní právní význam napadeného rozsudku.

Odvolací soud své rozhodnutí založil – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – na závěru, že žalovaní naplnili důvod k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. v podobě neplacení nájemného (v plné výši) za dobu delší než tři měsíce, přičemž dovolatel tento závěr zpochybňuje.

Judikatura  Nejvyššího  soudu (srov. rozsudek ze dne 15. 2. 2001, sp.zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura 12/2001, pod pořadovým číslem 144, dále např. rozsudky ze dne 12. 3. 2001, sp.zn. , a ze dne 24. 7. 2002, sp.zn. ) je ustálena v názoru, že neplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem označováno jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem. Za neplacení nájemného ve smyslu se považuje i situace, kdy nájemce neplatí nájemné v plné výši, tedy je placeno v nižší částce než dohodnuté, resp. v částce nižší než jednostranně zvýšené ( a v době pro toto řízení rozhodné platná , o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů). Z žádného právního předpisu nevyplývá možnost, aby si nájemce v případě nesouhlasu s jednostranně zvýšeným nájemným sám nájemné snížil a platil nájemné v částce nižší, než činilo nájemné po jednostranném zvýšení ze strany pronajímatele. Nesouhlasí-li nájemce s výší nájemného po jednostranném zvýšení pronajímatelem, může se proti zvýšenému nájemnému bránit podáním příslušné žaloby u soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. ). Z toho, co bylo uvedeno, nutně plyne, že okolnosti, pro které nájemce platil nájemné v nižší částce než jednostranně zvýšené, nemohou mít právní relevanci pro posouzení naplněnosti skutkové podstaty výpovědního důvodu podle obč. zák. (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp.zn. , ze dne 24. 4. 2002, sp.zn. /ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 16. 10. 2003, sp.zn. , dále např. rozsudek ze dne 8. 6. 2006, sp.zn. ). Splnění povinnosti platit nájemné nelze přitom podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Uvedená povinnost pronajímatele a povinnost nájemce platit nájemné nemají povahu vzájemných závazků ( ), a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat (srov.  např.  usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp.zn. , a ze dne 29. 3. 2006, sp.zn. ).

Z uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu, na kterém založil svůj potvrzující rozsudek, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Námitka dovolatele, že neplacení nájemného v plné výši lze považovat za uplatnění práva na slevu z nájemného, není relevantní. Za situace, kdy odvolací soud vycházel ze skutkového závěru, že první žalovaný nárok na slevu z nájemného neuplatnil, jde o námitku směřující proti skutkovému stavu věci, který je v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle , nezměnitelný. Pro úplnost lze poznamenat, že odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2002, sp.zn. je nepřípadný, neboť označené rozhodnutí se týká důsledků spojených s neplacením nájemného z nemovitosti ( a násl. ), a to nároku pronajímatele na úroky, případně poplatky z prodlení.

Pokud pak dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení věci z hlediska ustanovení , lze poukázat na to, že odvolací soud  se zabýval aplikací uvedeného ustanovení v poměrech dané věci a dospěl k závěru, že na žalobkyni nelze spravedlivě požadovat, aby jí bylo odepřeno právo vypovědět žalovaným nájem bytu po splnění zákonných podmínek posuzovaného výpovědního důvodu, přičemž přihlédl i k námitce neplnění povinností pronajímatele ze strany žalobkyně. Předkládá-li dovolatel proti tomu vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska , je třeba uvést, že podle ustálené soudní judikatury otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. , uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále  usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. , a ze dne 23. 2. 2005, sp.zn. ).

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání 1. žalovaného podle a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , části věty před středníkem,

a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči 1. žalovanému.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. února 2008

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu