Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 585/2002

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. června 2001, č. j. -62, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 15 o velikosti 1+1 s koupelnou v bytě a spíží a WC mimo byt ve 2. patře (3. nadzemní podlaží) vpravo od schodiště v domě čp. 264 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že „nájem skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku“, žalovaným uložil povinnost „byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do tří dnů po uplynutí výpovědní lhůty“ a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Předchozí (rovněž vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. září 2000, č. j. -26, byl k odvolání žalovaných zrušen usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 27. března 2001, č. j. -52, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že v době nejméně od 1. července 1996 do podání žaloby ve věci (tj. do března 1999) neplatili žalovaní (nájemci předmětného bytu) žalobci (pronajímateli) nájemné ve výši odpovídající bytu II. kategorie přesto, že je žalobce vždy předem a včas o výši nájemného informoval, a že v uvedené době mu platili nájemné, jehož výše neodpovídala ani bytu III. kategorie. Současně zjistil, že žalovaní nebyli ochotni s žalobcem o výši nájemného diskutovat, že žalobcovy snahy o dohodu ohledně výše nájemného ignorovali, že dlužné nájemné za léta 1996 až 1998 nakonec ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně uhradili na základě vydaného platebního rozkazu v rámci výkonu rozhodnutí, a že žalovaný uznal dluh na nájemném za období od 1. ledna 1999 do 31. prosince 2000 ve výši 20.000,- Kč. Na základě uvedených skutkových zjištění usoudil soud prvního stupně především na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (v podobě nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce). Současně rovněž dovodil, že uplatněná výpověď z nájmu bytu není přes vyrovnání dlužného nájemného v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.), neboť žalobce přistoupil k výpovědi z nájmu bytu až zhruba za tři roky poté, co jeho pokusy jednat se žalovanými ohledně výše nájemného jako bezvýsledné skončily.

K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 22. listopadu 2001, č. j. -76, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a na základě takto zjištěných skutečností přijal skutkový závěr, že žalovaní od července 1996 neplatili ani nájemné odpovídající bytu III. kategorie. Poté se ztotožnil rovněž s právním posouzením věci soudem prvního stupně a tudíž – shodně se soudem prvního stupně – rovněž dovodil, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je naplněn, a že výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení , , ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 (dále jen „“). V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu ( ) – uplatnili dovolací důvody podle a V rámci dovolacího důvodu podle namítli, že odvolací soud se „nevypořádal se skutkovým stavem“, neboť nezjistil skutečnou výměru předmětného bytu a ani jeho kategorii. Jde-li o kategorii bytu, uvedli, že původní vlastník domu (podnik bytového hospodářství) vzal na vědomí vylepšení bytu kamny WAW, jakož i vybudování koupelny a přepažení jedné místnosti, a i přes to evidoval předmětný byt jako byt IV. kategorie; bytem IV. kategorie byl tento byt i v době převzetí domu žalobcem. Dále uvedli, že akceptovali zvýšení nájemného v létech 1994 a 1995, při němž žalobce bez jakéhokoliv zdůvodnění pokládal již předmětný byt za byt III. kategorie. Přitom rovněž v následujících létech žalobce měnil nejen kategorii bytu, nýbrž v jednom případě i velikost podlahové plochy. Nebyly-li v řízení spolehlivě vyřešeny skutkové otázky (otázky výměry bytu a jeho kategorie), nemohou být správné ani právní závěry, které odvolací soud přijal při posouzení věci podle a obč. zák. Zastávají názor, že na naplněnost výpovědního důvodu podle obč. zák. mohl odvolací soud usoudit až poté, co by byla jednoznačně vyřešena otázka výše nájemného, a pokračovali, že pronajímatel má sice možnost jednostranně zvýšit nájemné ( obč. zák.), avšak musí při tom respektovat meze dané Připomněli, že nájemné, byť v nižších částkách, po celou dobu hradili, a že po vydání platebního rozkazu nájemné doplatili do požadované výše (jakoby šlo o byt II. kategorie). Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů ( a 2 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné, neboť soud prvního stupně svým druhým rozsudkem nerozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o vyhovující rozsudky).

Podle (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli žalovaní) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Dovolací důvod podle může být totiž použit jen tehdy, je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ).

Dovolatelé tedy přehlédli, že námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není způsobilým dovolacím důvodem tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam – jinak řečeno tam, kde závěr o přípustnosti dovolání je závislý na úvaze dovolacího soudu (, odst. 3 ). Proto už na tomto místě lze uvést, že v dovolacím řízení nelze v rámci dovolacího důvodu podle přezkoumat správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci.

Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu tedy je rovněž závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno nejen na právním závěru, že je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (v podobě nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce), nýbrž rovněž na právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem není výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. v rozporu s dobrými mravy. Zmíněné právní závěry by proto mohly být pokládány za otázky zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.

Nejvyšší soud České republiky opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. rozhodnutí ze dne 15. února 2001, sp. zn. , uveřejněné pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozhodnutí ze dne 12. března 2001, sp. zn. ) zaujal právní názor, podle něhož z ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. vyplývá, že neplacení nájemného nebo úhrad za služby spojené s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem výslovně označováno (srov. dikci „zejména“) jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem. Od uvedeného názoru nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v projednávané věci. Přitom neplacením nájemného ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je vedle situace, kdy z titulu nájemného není placena žádná částka, rovněž situace, kdy nájemce neplatí nájemné v plné výši, tj. je placeno v nižší částce než dohodnuté, resp. v době, o níž jde v dané věci, v částce nižší než jednostranně zvýšené ( a v té době platná , o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů – citovaná vyhláška byla zrušena dnem 31. prosince 2001 nálezem Ústavního soudu České republiky uveřejněným pod č. 231/2000 Sb.). Zbývá dodat, že nesouhlasí-li nájemce s výší nájemného po jednostranném zvýšení pronajímatelem, má možnost se proti takto zvýšenému nájemnému bránit podáním příslušné žaloby u soudu; žádný právní předpis mu však neumožňuje, aby si takto jednostranně zvýšené nájemné sám (jednostranně) snížil a poté dále platil nájemné v částce nižší než činilo nájemné po jednostranném zvýšení ze strany pronajímatele. Z toho rovněž vyplývá, že okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné (platil nájemné v částce nižší než dohodnuté, resp. v částce nižší než jednostranně zvýšené), nejsou právně významné pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., jak to Nejvyšší soud dovodil rovněž v rozsudcích z 24. července 2002, sp. zn. , a sp. zn. . K výpovědi může ovšem soud přivolit pouze za předpokladu, že ke dni doručení výpovědi nájemci byl tímto způsobem skutkově vymezený výpovědní důvod skutečně naplněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998 sp. zn. , uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a pronajímatel v řízení o přivolení k výpovědi svá tvrzení o skutečnostech, jimiž je výpověď (obsažená v daném případě v žalobě) odůvodněna, rovněž prokáže – ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích z 8. června 1999, sp. zn. , z 24. února 2000, sp. zn. , a dále např. v rozsudku ze dne 15. února 2001, sp. zn. , uveřejněném pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura. Přitom již v rozsudku ze dne 26. června 1997, sp. zn. , uveřejněném pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil mimo jiných rovněž právní závěr, že podmínka, že nájemce nezaplatil nájemné za dobu delší tří měsíců (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.), je splněna tehdy, jestliže nájemce v časovém úseku delším než tři měsíce užíval byt, aniž by za něj platil dohodnuté nájemné; tato doba může být naplněna i součtem měsíců, které nejdou za sebou. Nájemce, který nezaplatil nájemné za tři měsíce, hrubě poruší své povinnosti až v okamžiku, kdy se ocitne v prodlení s placením byť jen části nájemného i za měsíc čtvrtý.

Soudní praxe je ustálená v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Lze však odkázat také na názor, který Nejvyšší soud České republiky zaujal v rozsudku ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. , uveřejněném pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura), tj. názor, že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Přitom v soudní praxi není pochyb o tom, že při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. . Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. , uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že v době nejméně od 1. července 1996 do podání žaloby ve věci (tj. do března 1999) neplatili žalovaní nájemné ve výši odpovídající bytu II. kategorie přesto, že je žalobce vždy předem a včas o výši nájemného informoval, že v uvedené době platili nájemné, jehož výše neodpovídala ani bytu III. kategorie, že žalovaní nebyli ochotni s žalobcem o výši nájemného diskutovat, že žalobcovy snahy o dohodu ohledně výše nájemného ignorovali, že dlužné nájemné za léta 1996 až 1998 nakonec ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně uhradili na základě vydaného platebního rozkazu v rámci výkonu rozhodnutí, a že žalovaný uznal dluh na nájemném za období od 1. ledna 1999 do 31. prosince 2000 ve výši 20.000,- Kč. Jestliže na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., a že uplatněná výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), neodchýlil se od výše uvedené judikatury; rozhodnutí odvolacího soudu je tak výrazem standardní soudní praxe.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení , a s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. února 2003

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu