Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2757/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl v jeho výroku I. potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2001, č. j. -203. Tímto rozsudkem bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 135.224,52 Kč spolu s 3% úrokem z prodlení ročně od 16. 6. 1993 do 14.7.1994 a dále s 16% úrokem z prodlení ročně od 15. 7. 1994 do zaplacení. Odvolací soud též ve svých výrocích II. - IV. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení; žalovaný byl zavázán nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů v částkách 8.651,60 Kč, resp. 29.678,60 Kč a náklady řízení státu.

Odvolací soud dospěl k závěru, že účastníci mezi sebou sjednali smlouvu o sdružení ve smyslu ustanovení a násl. („o. z.“). Tuto smlouvu posoudil odvolací soud jako smlouvu o sdružení podle obsahu, a to přesto, že byla označena (listina ze dne 1. 9. 1992) jako „smlouva o spolupráci“. Společná činnost účastníků byla fakticky ukončena v květnu roku 1993 a mezi účastníky mělo dojít k vypořádání. V tomto ohledu se žalobce domáhal částky 135.224,52 Kč s příslušenstvím s tím, že podíly na zisku by měly být stejné. Žalovaný naopak argumentoval svým podstatně vyšším podílem v souvislosti s dovozem a prodejem produktů firmy H., jež tvořil předmět společného podnikání. Odvolací soud dospěl v intencích zejména o. z. k závěru, že podíly na majetku získaném společnou činností mají být u obou účastníků smlouvy stejné. Poukázal též na článek II. smlouvy ze dne 1. 9. 1992, podle něhož se účastníci měli podílet na společné činnosti, resp. jejím výtěžku „ rukou společnou a nerozdílnou“. I tato formulace vyjádřila podle odvolací instance úmysl stran dělit zisk rovným dílem. Výše zisku účastníků smlouvy a tedy i podílu žalobce byla vyčíslena na základě posudku soudní znalkyně Ing. Závodníkové, která vypočítala relevantní částky za podnikání v roce 1992 a 1993 (od vzniku smlouvy do jejího skončení). K námitkám žalovaného odvolací soud poznamenal, že v případě nedostatků činnosti žalobce, jež vytýkal žalovaný, mohlo být použito ustanovení o. z.; bylo věcí žalovaného, zda ve sdružení setrvá, neplnil-li snad žalobce řádně své povinnosti ze smlouvy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V něm dovodil jeho přípustnost pro zásadní význam napadeného rozhodnutí a dovolací důvody spatřoval v nesprávném právním posouzení věci a v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesprávné právní posouzení věci mělo podle dovolatele spočívat v tom, že „smlouva o spolupráci“ mezi účastníky neměla být kvalifikována jako smlouva sdružení podle § 829 a násl. o. z. Ze smlouvy nevyplynul úmysl stran sdružit se za účelem dosažení společného cíle. Účastníci se ve skutečnosti dohodli, že to sice bude žalobce, kdo vypočítá a vyplatí žalovanému podíl na zisku, ale zisk se neměl stát spoluvlastnictvím stran a už vůbec nebyl důvod uzavřít, že by měl žalobce nárok na poloviční podíl z tohoto zisku (fakticky podnikal žalovaný). Navíc byly povinnosti žalobce ve vztahu k podnikání žalovaného ve zjevném nepoměru; žalobce neposkytl pro účely údajného sdružení stejné hodnoty, propůjčil jen garáž k uskladnění zboží. Šlo tedy vlastně jen o výkon činnosti žalovaného, za kterou měl být náležitě honorován podle smlouvy (podíl 75 % k 25 % protistrany). V případě smlouvy o spolupráci se tedy správně mělo jednat o innominátní kontrakt ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák. Smlouva také měla prvky tichého společenství podle § 673 a násl. obch. zák. Ohledně vad řízení s následkem nesprávného rozhodnutí dovolatel v bodě VI. svého podání vytýká zásadní vady jak při hodnocení důkazů vůbec, tak zejména při hodnocení a následném posouzení obsahu „smlouvy o spolupráci“ a znaleckého posudku. Za otázku zásadního právního významu považoval dovolatel, zda lze za smlouvu o sdružení považovat takovou smlouvu, ve které si účastníci dohodnou, že nezískávají do společného vlastnictví majetek užívaný k činnosti, která je předmětem jejich smlouvy. Dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žádal žalobce, aby bylo dovolání buď odmítnuto pro opožděnost nebo pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku. Po právní stránce žalobce tvrdil, že souhlasí s kvalifikací smlouvy mezi účastníky jako smlouvy o sdružení. Zejména čl. V. předmětné smlouvy nezaložil vlastnictví zisku ze sdružení tak, že by měl připadnout pouze (či převážně) žalovanému. Šlo jen o ujasnění postupu při vyplácení zisku. Nepoměr hodnot při plnění ze smlouvy je subjektivním názorem žalovaného. Z § 831 o. z. vyplývá, že účastníci se nemusí výslovně (zvlášť, je li to již v zákoně) dohodnout na plnění ze smlouvy tak, že má být plněno rovnými díly či hodnotami.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolatel je v souladu s zastoupen advokátem. Dovolání bylo podáno včas – stalo se tak na samém konci nikoli dvouměsíční, ale čtyřměsíční lhůty ( ). Odvolací soud totiž účastníky nesprávně poučil pouze tak, že dovolání proti jeho rozsudku není přípustné. Měl však, v intencích konstantní judikatury zejména Ústavního soudu, poučit strany i tak, že dovolání je přípustné ve dvouměsíční lhůtě od doručení rozsudku, a to vzhledem k posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem z hlediska možného závěru, že rozsudek odvolací instance má zásadní právní význam. Oba dovolací důvody uplatněné žalobcem jsou v obecné rovině zakotveny v , b/

Dovolání však není přípustné.

Dovolací soud předesílá, že v případě dovolání, které je potenciálně přípustné pouze pro zásadní právní význam napadeného rozsudku (, odst. 3 ), což nastalo nyní, neboť rozsudky nižších instancí se shodovaly, nemohou být obsahem dovolacích důvodů tvrzené procesní vady napadeného rozhodnutí. Nemůže být tedy účinně uplatněn dovolací důvod podle Mohla by být pouze – ohledně procesní stránky věci – položena zvláště právní otázka. To se však nestalo. Nejvyšší soud proto ta tvrzení dovolatele, která tvořila obsah dovolacího důvodu podle , v rámci posouzení přípustnosti dovolání nezkoumal (srov. usnesení NS sp. zn. , publikované v Soudní judikatuře č. 7/2004, a celá řada judikátů návazných).

Napadal-li dovolatel právní závěry odvolacího soudu a namítal, že mezi účastníky nemělo jít o sjednanou smlouvu o sdružení, pak dovolací soud tomuto jeho právnímu názoru nepřisvědčuje. Má za to, že text „smlouvy o spolupráci“ mezi účastníky ze dne 1. 9. 1992, jak byl posouzen odvolacím soudem, lze podle obsahu označit za smlouvu o sdružení (§ 829 a násl. o. z.). Je oprávněné souhlasit i se závěrem odvolacího soudu, podle něhož při vypořádání mezi účastníky nastoupil právní režim § 835 odst. 1 o. z. - tedy způsob dělení zisku („podílů na majetku“) mezi nimi rovným dílem. Mezi účastníky nedošlo k výslovné dohodě o jiném rozdělení jejich zisku „vcelku“. Ve smlouvě se sice hovoří o procentním rozdělení zisku „za cestu“ (čl. VI.), ale ostatní články smlouvy, zejména čl. II. – IV. o jednotlivých aktivitách stran, nasvědčují i dalším činnostem účastníků v rámci smlouvy. Stala-li se tedy smlouva ohledně podílů účastníků na zisku ne zcela jasnou, pak právě v pochybnostech musí nastoupit právní režim rovného dělení podle § 835 odst. 1 o. z. Ty činnosti, u nichž namítá dovolatel, že vznikl značný nepoměr a že měly být důvodem k jinému rozdělení zisku (či dokonce, že takové rozdělení bylo smluvně zakotveno), tj. zisk „za cestu“, nelze dost dobře vydělit z konečného, resp. úplného vypořádání stran.

Zejména však dovolací soud zdůrazňuje, že účelem alternativy přípustnosti dovolání podle , odst. 3 primárně není náprava případných pochybení odvolací instance. Účelem této přípustnosti dovolání je sjednocování judikatury, tedy odpověď na takovou právní otázku, která dosud nebyla řešena, či u níž došlo ke kontradikci rozhodnutí jednotlivých soudních instancí (senátů). Z hlediska těchto kritérií však dovolací důvod neobstojí a právní posouzení věci odvolacím soudem nevykazuje judikatorní přesah. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu tu lze poukázat na usnesení sp. zn. (Soubor NS, C 203), podle něhož je-li řešení konkrétní právní otázky spojeno s posouzení jedinečného skutkového základu, nečiní to rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadně významným. Také v této věci jde o právní posouzení především konkrétních skutkových okolností; samotné právní posouzení věci se nijak nevymyká dosavadnímu judikatornímu rámci právních otázek, řešených v souvislosti s vypořádáním aktivit ze smlouvy o sdružení po skončení činnosti sdružení.

Znaky přípustnosti dovolání podle , odst. 3 tedy nebyly naplněny a dovolací soud dovolání žalovaného podle věty první a odmítl.

Vzhledem k odmítnutí dovolání vzniklo žalobci podle a právo na náhradu nákladů řízení. Poněvadž bylo dovolací řízení zahájeno ještě před 1. 9. 2006, řídila se výše těchto nákladů ustanoveními ve znění před novelou č. Z částky 135.224,- Kč představovala sazba výše odměny částku 24.790,- Kč (, cit. vyhl.). Tuto částku však bylo nutno krátit dvakrát o polovinu, neboť dovolání bylo odmítnuto a v dovolacím řízení učinil zástupce žalobce pouze jeden úkon právní služby (, , cit. vyhl.). Výsledná výše sazby za úkon činila po tomto krácení 6.197,- Kč a s přičtením režijního paušálu 75,- Kč šlo o náklady řízení na straně žalobce ve výši 6.272,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 30. ledna 2008

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu