Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2967/2020

32 Cdo 2967/2020-594

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně BALMED Praha, státní podnik, se sídlem v Praze 6 – Lysolajích, Lysolajské údolí 15, PSČ 165 00, identifikační číslo osoby 25125877, zastoupené JUDr. Jiřím Jaklem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 365/43, proti žalovanému M. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Husitská 344/63, o zaplacení částky 3 071 295,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2020, č. j. -535, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 25 313,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.

Stručné odůvodnění( ):

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 5. 2019, č. j. -447, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 3 071 295,40 Kč (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na zaplacení 15% úroku z prodlení z částky 3 071 295,40 Kč od 19. 12. 1991 do zaplacení (výrok pod bodem II), uložil žalobkyni zaplatit na nákladech řízení žalovanému částku 169 398 Kč (výrok pod bodem III) a státu částku 6 546,20 Kč (výrok pod bodem IV), a žalovanému uložil zaplatit státu na nákladech řízení částku 4 114,20 Kč (výrok pod bodem V).

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích pod body I až IV potvrdil (první výrok), ve výroku pod bodem V jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit státu na nákladech řízení částku 41 Kč (druhý výrok), a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 47 105 Kč (třetí výrok).

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní – v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „ “).

Rozsudek odvolacího soudu v části prvního výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v prvé řadě v tom, že odvolací soud se při řešení otázek hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Do rozporu s judikaturou se měl odvolací soud dostat v prvé řadě závěrem, že kupní smlouva o zásobách je platná, ačkoliv podle judikatury je platnost kupní smlouvy podmíněna tím, že byl řádně vyhotoven inventární soupis zásob v seznamu provozní jednotky vydražené podle , o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ “ či jen „zákon“), že účastníci dražby byli o tomto seznamu řádně informováni a že vydražitel fyzicky převzal zásoby a tudíž na něho přešlo vlastnické právo „a tím by měla vzniknout povinnost, že má zaplatit cenu zásob“. Dovolatel přičítá odvolacímu soudu názor, že pro platnost kupní smlouvy na zásoby náležející k provozní jednotce je postačující inventarizační zápis o zásobách provedený dva dny před dražbou. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právo a podnikání č. 4/1998, a na něj navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 4, ročník 1999, pod číslem 42, a rozsudky ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. , ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. , a ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), a argumentuje, že podle tam přijatých závěrů je pro platnost kupní smlouvy na zásoby „vydražené“ podle nezbytné, aby součástí seznamu dražené provozní jednotky byl soupis zásob podle inventarizace vyhotovené nejpozději 30 dní před dražbou.

Odvolací soud se měl rovněž odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (od již citovaného rozhodnutí sp. zn. , od rozsudku ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. , a od Stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. , k výkladu některých ustanovení , a i v praxi soudů, uveřejněného pod číslem 34/93 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), která vlastnické právo k zásobám „vydraženým“ podle explicitně spojuje s jejich fyzickým převzetím vydražitelem. Dovolatel odmítá závěr odvolacího soudu, že převzetí zásob (a tedy nabytí vlastnického práva k nim) jeho osobou bylo prokázáno prohlášením obsaženým v jím podepsané kupní smlouvě, podle něhož „vydražitel podpisem smlouvy zásoby převzal a nese nebezpečí nahodilé zkázy nebo zhoršení kvality zásob“.

Při posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšší soud vychází z dovolatelem nezpochybněného závěru odvolacího soudu, že pro právní posouzení věci je namístě – tam, kde je to relevantní – aplikovat , hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jenž pozbyl účinnosti (s výjimkami stanovenými zákonem) dnem 31. 12. 1991 (dále též jen „hosp. zák.“).

V rozsudcích sp. zn. a sp. zn. , jakož i v navazující dovolatelem citované judikatuře Nejvyšší soud popsal speciální způsob, jímž v souvislosti s vydražením provozní jednotky postupem upraveným v zákoně č. 427/l990 Sb. dochází k uzavření kupní smlouvy stran zásob bez předmětů postupné spotřeby, a dovodil, že předpokladem platného uzavření takové smlouvy je, aby součástí seznamu dražené provozní jednotky byl soupis těchto zásob podle inventarizace vyhotovené nejpozději 30 dní před dražbou. Ve zde souzené věci však odvolací soud své rozhodnutí na kupní smlouvě uzavřené tímto způsobem v rámci veřejné dražby nezaložil.

Žalobkyně opřela žalobou uplatněný nárok na zaplacení kupní ceny o kupní smlouvu uzavřenou až následně po dražbě v písemné formě, dne 22. 11. 1991, a právě na této smlouvě založil odvolací soud svůj závěr, že co do požadované jistiny je žaloba důvodná. Nejvyšší soud přitom možnost uzavření kupní smlouvy o zásobách dodatečně, až po provedené dražbě, výslovně připouští v dovolatelem citovaném rozsudku sp. zn. , v němž z důvodu absence inventárního soupisu zásob ke dni vyhotovení seznamu provozní jednotky shledal neplatnou smlouvu o zásobách uzavřenou ve veřejné dražbě, avšak konstatoval, že je nutno zkoumat, zda došlo k uzavření kupní smlouvy o zásobách následně. Pro posouzení platnosti takové smlouvy je ovšem otázka, zda byl součástí seznamu provozní jednotky též soupis jejích zásob a ke kterému datu byl vyhotoven, bez právního významu, a odkaz dovolatele na judikaturu stanovící podmínky pro uzavření kupní smlouvy na zboží shora uvedeným zvláštním způsobem, při dražbě, je nepřípadný. Předmět koupě byl totiž v následně uzavřené písemné smlouvě vymezen tzv. rekapitulací zásob a dohodnuta byla i kupní cena.

Na řešení takto dovolatelem vymezené otázky tedy rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, předložená otázka proto kritéria stanovená v nesplňuje a k závěru o přípustnosti dovolání vést nemůže (srov. např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ).

Co se týče otázky významu převzetí zásob vydražitelem, z dovolatelem odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že k nabytí vlastnictví k zásobám vydražitelem dochází až převzetím zásob, nikoliv však, že by převzetí zásob vydražitelem a nabytí vlastnictví k nim bylo předpokladem platnosti kupní smlouvy. Odvolací soud se tedy od odkazované judikatury neodchýlil.

Dovolatelem zpochybňovaný závěr odvolacího soudu o tom, že zásoby převzal, je ostatně závěrem skutkovým, jenž dovolacímu přezkumu nepodléhá. Správnost skutkového stavu věci, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 totiž zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v , nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle Dovolací přezkum je tímto ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ).

Ze zjištěného obsahu kupní smlouvy ostatně nevyplývá, že by byla povinnost kupujícího zaplatit kupní cenu vázána na předání předmětu prodeje, resp. na to, že kupující převzetím zboží k němu nabyl vlastnické právo.

V dalším dovolatel předkládá „otázky“ stran věcné legitimace účastníků a promlčení, které má za dosud judikatorně nevyřešené, avšak příslušné otázky v intencích dostatečně srozumitelným způsobem nevymezuje a takové otázky se neotevírají zřetelně ani z obsahu dovolání. Současná právní úprava dovolacího řízení předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. , implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 23/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě vymezena a není zjistitelná ani z obsahu dovolání, nesplňuje dovolání náležitosti stanovené v (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. , a ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. ). Ústavní soud shledal tento zákonem stanovený požadavek na obsah dovolání ústavně konformním (srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, bod 39).

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud toliko pro úplnost – ve vztahu k dovolací argumentaci týkající se promlčení – poznamenává, že prosazuje-li snad dovolatel názor, že v souzené věci se uplatní desetiletá promlčecí doba, pak přípustnost dovolání nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá ze zcela jasného, žádných pochybností nevzbuzujícího znění zákona (§ 131a a § 131d hosp. zák.), tak jak z něho vyšel odvolací soud (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. , a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. ). Argumentuje-li snad dovolatel desetiletou objektivní promlčecí dobou dle , obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, pak aplikace obchodního zákoníku nepřicházela v této věci v úvahu, nehledě na to, že ani tato lhůta nekončí v průběhu řízení, v němž bylo právo uplatněno.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 15. 12. 2020

JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu