Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2806/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně R. a o. ,  zastoupené  advokátkou , proti žalovaným 1) A.P., a 2) E. P., zastoupeným  advokátem  o zaplacení částky 173.757,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. ledna 2006, č. j. -143, takto:

I.  Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. dubna 2005, č. j. -114, vyhověl (změněné) žalobě a uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 173.757,- Kč s poplatkem z prodlení od 11. října 1999 do 12. dubna 2005 ve výši 396.934,- Kč a od 13. dubna 2005 do zaplacení ve výši 2,5 promile dlužné částky denně, nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. ledna 2006, č. j. -143, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že 2. srpna 1989 schválil tehdejší Obvodní národní výbor v Ostravě 1 dohodu o výměně bytů uzavřenou mezi žalovanými (kteří byli a jsou manželé) na straně jedné a J. a  J.K. na straně druhé, že na základě této dohody žalovaní vyměnili svůj dřívější byt za „byt 3+1 v přízemí v O. 1, (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), že 4. září 1989 byla mezi tehdejším O. p. b. h. v O. 1 a žalovanou uzavřena dohoda o předání bytu, že 22. října 1990 vydal tehdejší O. n. v. v O. 1 podle , v tehdy účinném znění, příkaz k vyklizení žalovaných z předmětného bytu v souvislosti s opravami, které měly být prováděny na předmětném domě (dále jen „příkaz ze dne 22. října 1990“), že odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto, že 20. června 1994 bylo započato s opravami stropních konstrukcí a balkónů u předmětného domu, že žalovaní se v souvislosti těmito opravami z předmětného bytu nevystěhovali a že tyto práce byly ukončeny 16. listopadu 1994. Dále zjistily, že žalovaní v předmětném bytě bydleli nejméně do konce roku 1998, že (podle shodných tvrzení účastníků – , , ve znění pozdějších předpisů /dále jen „“/) nájemné a zálohy na plnění poskytovaná s užíváním bytu bylo stanoveno od 1. července 1998 částkou 1.970,- Kč měsíčně, od 1. srpna 2001 částkou 2.725,- Kč měsíčně a od 1. července 2002 částkou 2.984,- Kč měsíčně, že žalovaní již několik let neplatili nájemné a zálohy na plnění poskytovaná s užíváním bytu, že v neplacení pokračovali i v době od 1. září 1999 do 31. března 2005, že za tuto dobu jim vznikl (opět podle shodných tvrzení účastníků) dluh na nájemném a zálohách na služby v částce 173.757,- Kč a že poplatek z prodlení z těchto částek za dobu od 11. září 1999 do 12. dubna 2005 činil 396.934,- Kč, že v předmětném bytě žalovaní neprovedli na náklad pronajímatele žádné opravy a že nikdy nepožádali o slevu na nájemném. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily (odvolací soud odkazem na správné právní závěry soudu prvního stupně), že – z důvodů uvedených v rozhodnutí soudu prvního stupně – vzniklo žalovaným právo společného užívání předmětného bytu manžely, které se k 1. lednu 1992 transformovalo na právo společného nájmu bytu manžely. Dále dovodily, že toto právo nezaniklo na základě veřejnoprávního rozhodnutí (na základě příkazu ze dne 22. října 1990) proto, že v té době účinný (, , ve znění účinném do 31. prosince 1991 – dále jen „obč. zák. před novelou“) takový způsob zániku uvedeného práva neznal; toto právo tak žalovaným svědčilo i v rozhodné době od 1. září 1999 do 31. března 2005, a proto i v této době byli povinni platit nájemné a zálohy na služby. Za této situace žalobě na zaplacení dlužného nájemného a záloh na služby v žalované částce vyhověly. Vyhovující výrok týkající se poplatku z prodlení (v částce 396.934,- Kč za dobu od 11. října 1999 do 12. dubna 2005 a ve výši 2,5 promile dlužné částky denně, nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení od 13. dubna 2005 do zaplacení) soud prvního stupně odůvodnil odkazem na ustanovení , , ve znění účinném do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“); odvolací soud pak v tomto směru dodal, že „poplatky z prodlení byly přiznány ve výši dané příslušnou vyhláškou, přičemž poplatek z prodlení je speciální sankcí za porušení povinností nájemce platit řádně nájemné …“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacímu důvodu podle Za zásadně právně významnou pokládali především otázku, zda vyklizením bytu nájemcem na základě rozhodnutí vydaného podle zanikl nájemní poměr mezi pronajímatelem a nájemcem bytu, resp. zda i po vyklizení trvá povinnost nájemce platit pronajímateli nájemné z bytu. Podle jejich názoru jde však v dané věci také o řešení další zásadně právně významné otázky, zda pronajímatel mohl jednostranně zvýšit nájemné a zda k účinnosti rozhodnutí pronajímatele o jednostranném zvýšení nájemného bylo zapotřebí doručit nájemci projev vůle pronajímatele týkající se zvýšení nájemného. Zásadně právně významnou je podle dovolatelů rovněž otázka, zda ve sledovaném období bylo možno i nadále aplikovat ustanovení § 2 nařízení vlády č. 142/1940 (správně č. ) o výši poplatku z prodlení. V dovolání především zpochybnili správnost právního názoru, že na základě příkazu ze dne 22. října 1990 jako veřejnoprávního rozhodnutí nemohlo zaniknout tehdejší právo osobního užívání bytu (v daném případě právo společného užívání bytu manžely). Zde uvedli, že ke vzniku občanskoprávních vztahů dochází nejen na základě právních úkonů, nýbrž i na základě jiných skutečností, s nimiž zákon vznik těchto vztahů spojuje; podle jejich názoru mohou těmito jinými právními skutečnostmi být i úřední rozhodnutí. Poté v dovolání zmínili ustanovení obč. zák. před novelou a dále ustanovení a uvedli, že podle jejich názoru tehdejší právo společného užívání bytu manžely zaniklo „právní mocí rozhodnutí, kterým jim bylo uloženo byt vyklidit, nejpozději však splněním této povinnosti“. Kromě toho mají za to, že i kdyby obstál závěr o zachování jejich „nájemního poměru“ k bytu, „nevyplývalo by z toho, že byli povinni i poté, co stavebním úřadem stanovenou povinnost k vyklizení bytu splnili, platit žalobci nájemné“. Zastávají názor, že „vyklizením bytu v souladu se závazným rozhodnutím správního orgánu zanikla jejich povinnost platit za užívání bytu nájemné“. Namítli také, že z tzv. evidenčních listů, které byly předloženy k důkazu, „nelze zjistit, v jakém rozsahu jde o nájemné a v jakém o ostatní plnění“. Byť touto námitkou je uplatněn v daném případě nezpůsobilý dovolací důvod podle , nelze podle žalovaných při hmotněprávním posouzení uplatněného nároku přehlédnout, že zatímco nájemné je až na výjimky stanoveno pevnou částkou, může pronajímatel úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu požadovat jen v takovém „rozsahu, v jakém nájemci jednotlivá plnění skutečně poskytoval“. Jestliže dovolatelé již ve sledovaném období v bytě nebydleli, jsou toho názoru, že podstatná část těchto plnění jim ve skutečnosti poskytována nebyla. Pokud toto soudy nezohlednily, nelze jejich právní posouzení věci pokládat za správné. Ve vztahu k výši požadovaného nájemného zmínili ustanovení obč. zák., nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. února 2006, sp. zn. a uvedli, že soudy postupovaly nesprávně, jestliže „přiznaly zvýšené nájemné jen na základě rozhodnutí pronajímatele, aniž prováděly jakékoliv zjištění o obvyklé výši nájemného a aniž se zabývaly stavem konkrétního bytu …“. V této souvislosti navíc dodali, že „žalobce sice předložil rozhodnutí, kterými nájemné zvýšil, nenavrhl však žádné důkazy o tom, že jim tato jeho rozhodnutí byla doručena … připustili pouze doručení rozhodnutí žalobce ze dne 28.8.2001“. S odkazem na ustanovení obč. zák. se v dovolání vyjádřili i k otázce nepřiměřenosti poplatku z prodlení, a to např. ve srovnání s výší úroků z prodlení, a uvedli, že k „takové nerovnosti v postavení dlužníků neexistují žádné racionální důvody“. Podle jejich názoru by soudy „neměly přiznávat vyšší poplatek z prodlení než jaký odpovídá zákonné výši úroků z prodlení v ostatních případech“. Uvedené námitky však učinili s výhradou, neboť „podle mediálních informací Ústavní soud ČR zamítl návrh na zrušení ustanovení o výši poplatku z prodlení při placení nájemného …“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c) Vady uvedené v , a b) a , stejně jako jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. věta druhá ).

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

Z obsahu dovolání ( ) především vyplývá, že dovolatelé nejprve zpochybnili správnost skutkových zjištění významných pro posouzení uplatněného nároku a až následně, a to z pohledu skutkových zjištění, která sami nabídli, správnost právních závěrů, které v této souvislosti učinil odvolací soud. Navíc uplatnili v tomto směru i skutkové novoty. Vzhledem k obsahu dovolání tak uplatnili – vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle –  rovněž dovolací důvod podle (jímž brojili proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění). Dovolatelé však přehlédli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b) (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Kromě toho opomenuli, že v dovolacím řízení platí zákaz skutkových novot (srov. , Komentář, 5. vydání, nakladatelství C. H. BECK, strana 1004, bod 6.).

Jestliže tedy dovolatelé zpochybnili rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (rovněž) na právních závěrech, že právo společného užívání bytu manžely (později právo společného nájmu bytu manžely) nezaniklo na základě veřejnoprávního rozhodnutí (na základě příkazu ze dne 22. října 1990), že dluh na nájemném se odvíjel od jednostranných úkonů pronajímatele, jimiž bylo nájemné ve sledovaném období zvyšováno, a že žalobní požadavek na zaplacení poplatku z prodlení má oporu v ustanovení § 697 obč. zák. Dovolatelé správnost uvedených právních názorů v dovolání napadli; ve vztahu k jednostranným úkonům pronajímatele o zvyšování nájemného tím, že namítli, že soudy postupovaly nesprávně, jestliže „přiznaly zvýšené nájemné jen na základě rozhodnutí pronajímatele, aniž prováděly jakékoliv zjištění o obvyklé výši nájemného a aniž se zabývaly stavem konkrétního bytu …“. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.

V rozsudku ze dne 31. května 1999, sp. zn. , uveřejněném pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 76 v sešitě č. 6 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura), Nejvyšší soud České republiky dovodil, že rozhodnutím o vyklizení stavby vydaným podle byly založeny vztahy nikoliv soukromoprávní, nýbrž veřejnoprávní, z jejichž úpravy se občanskoprávní nároky odvíjet nemohou (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí). Z toho vyplývá, že na základě takového rozhodnutí právo nájmu bytu nezaniklo, jak to nakonec vyplývá i z další části odůvodnění uvedeného rozhodnutí. To, že právo nájmu bytu (právo společného nájmu bytu manžely) nezaniklo na základě rozhodnutí – příkazu k vyklizení – vydaného podle , se podává také z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. září 1994, sp. zn. , uveřejněného pod č. 12 v sešitě č. 1 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

V rozsudku ze dne 21. března 2007, sp. zn. , Nejvyšší soud České republiky dovodil, že jednostranné zvýšení nájemného ( , , ve znění do 30.3.2006) nebylo přípustné (až) v době od 18. prosince 2002 do 30. března 2006 (neboť neexistoval zvláštní právní předpis připouštějící jednostranné zvýšení nájemného ve smyslu obč. zák.). Zbývá dodat, že nedošlo-li v uvedené době ohledně výše nájemného k dohodě, byl podle již ustálené judikatury oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu soud a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), a to konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) – srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze 7. července 2006, sp. zn. , z 31. srpna 2006, sp. zn. , z 10. října 2006, sp. zn. , a z 24. října 2006, sp. zn. . Přitom v soudní praxi se ustálil rovněž názor, že nesouhlasil-li nájemce s výší nájemného po jednostranném zvýšení pronajímatelem (podle shora citovaných předpisů), měl možnost se proti takto zvýšenému nájemnému bránit podáním příslušné žaloby u soudu; žádný právní předpis mu však neumožňoval, aby si takto jednostranně zvýšené nájemné sám (jednostranně) snížil a poté dále platil nájemné v částce nižší než činilo nájemné po jednostranném zvýšení ze strany pronajímatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. února 2003, sp. zn. , uveřejněné pod C 1693 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 24. dubna 2003, sp. zn. , z 22. prosince 2004, sp. zn. , ze 14. ledna 2005, sp. zn. , z 6. dubna 2005, sp. zn. , a usnesení z 15. února 2007, sp. zn. ). Podle názoru dovolacího soudu je nepřípadný odkaz dovolatelů na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. února 2006, sp. zn. , publikovaný pod č. 252/2006 Sb. Uvedený nález se totiž týká období, kdy již – v důsledku absence příslušné úpravy – nepřipadalo v úvahu jednostranné zvyšování nájemného ze strany pronajímatele.

V nálezu ze dne 14. března 2006, sp. zn. , uveřejněném pod č. 261/2006 Sb., Ústavní soud České republiky dovodil, že ustanovení § 697 obč. zák. lze – z důvodů uvedených v citovaném nálezu – stěží považovat za protiústavní.

Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu (jehož správnost – jak již bylo vyloženo – nelze v daném případě prostřednictvím dovolacího důvodu podle podrobit dovolacímu přezkumu) odvolací soud dovodil, že právo společného užívání bytu manžely (později právo společného nájmu bytu manžely) nezaniklo na základě veřejnoprávního rozhodnutí (na základě příkazu ze dne 22. října 1990), že dluh na nájemném se odvíjel od jednostranných úkonů pronajímatele, jimiž bylo nájemné ve sledovaném období zvyšováno, a že žalobní požadavek na zaplacení poplatku z prodlení má oporu v ustanovení obč. zák., neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je v tomto ohledu výrazem standardní soudní praxe.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle , a proto je podle věty první a odmítl (pro nepřípustnost).

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení věty první, , a s přihlédnutím k tomu, že žalobcům nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. listopadu 2007

JUDr. Miroslav  F e r á k , v. r.

předseda senátu