Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1039/2006

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a)  J. J., a b)  E. J., zastoupených  advokátem, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátkou, o určení neplatnosti cenového ujednání a určení výše nájemného, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. října 2004, č.j. -62, takto:

II.  Jinak se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 3. 2004, č.j. -35, výrokem I. zamítl žalobu na určení,  že smlouva o nájmu bytu č. 5/1386 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) ze dne 13. 10. 1995 uzavřená mezi P. s. n., spol. s r.o., jako pronajímatelem a J. P. jako nájemcem (dále „předmětná nájemní smlouva“ nebo „nájemní smlouva“) je v části v rozsudku blíže specifikované neplatná, výrokem II. zamítl žalobu na určení,  že nájemné z předmětného bytu činí   - počínaje dnem 1. 4. 2003 -  částku 4.500,-Kč měsíčně se splatností do posledního dne příslušného měsíce, a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 10. 2004, č.j. -62 (poté, co usnesením ze dne 21. 9. 2003, č.j. -53, nepřipustil změnu žaloby),  rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žaloba není důvodná. Konstatoval, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení relativní neplatnosti  předmětné nájemní smlouvy (v části  týkající se ujednání o výši nájemného) pro rozpor s cenovými předpisy, neboť žaloba určovací není zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Pokud jde o stanovení výše nájemného z předmětného bytu, odvolací soud dovodil, že i po zrušení předpisů upravujících regulaci nájemného a možnost jeho jednostranného zvýšení pronajímatelem nic nebrání účastníkům nájemního vztahu, aby si sjednali výši nájemného dohodou. Nedojde-li však mezi nimi k dohodě (jako je tomu v souzené věci), pronajímatel nemůže – chybí-li zvláštní předpis předpokládaný ustanovením § 696 odst. 1 obč.zák. – nájemné jednostranně zvýšit. Výši nájemného (odlišného od toho, na němž se účastníci dohodli) nemůže stanovit ani soud svým  konstitutivním  rozhodnutím.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( )  usnesením ze dne 22. 9. 2005, č.j. -76, dovolání odmítl, neboť je neshledal přípustným podle ani písm. c)  Dovodil, že právní závěr odvolacího soudu, že žalobci nemají na požadovaném určení neplatnosti nájemní smlouvy (v části týkající se ujednání o výši nájemného) naléhavý právní zájem, odpovídá ustálené judikatuře, na kterou poukázal. Dovolání proti  potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně zamítnutí žaloby na určení výše nájemného z předmětného bytu soudním rozhodnutím, dovolací soud  shledal – s odkazem na zde citovaná rozhodnutí  Nejvyššího soudu – rovněž   podle nepřípustným.

Na základě ústavní stížnosti žalobce a)  Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 21. 3. 2006, sp.zn. ,  zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud shledal, že tímto usnesením bylo postupem nerespektujícím a d porušeno základní právo stěžovatele vlastnit majetek garantované d, jestliže Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné. Ústavní soud uvedl, že má za to, že je nyní na Nejvyšším soudu, aby po zrušujícím nálezu Ústavního soudu dovolání připustil, tedy aby poskytl ochranu základním subjektivním právům stěžovatele a současně v rovině jednoduchého práva položil základ pro sjednocení judikatury obecných soudů, pokud jde o soudcovské „dotvoření“ práva v oblasti stanovení ústavně konformní výše nájemného tak, jak to odpovídá závěrům přijatým v nálezu Pléna Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp.zn. . Poukázal na to, že v posléze uvedeném nálezu dospělo Plénum Ústavního soudu k závěru, že flagrantní důsledky nečinnosti zákonodárce vedou k nutnosti nahradit instrumenty právní ochrany pronajímatelů chybějící na úrovni „obyčejného“ zákona využitím principů ústavně právní regulace. Proto Ústavní soud „trvá na plnění základní funkce obecných soudů, tj. zajištění proporcionální ochrany subjektivních práv a právem chráněných zájmů a požaduje, aby ji obecné soudy pronajímatelům poskytly tak, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy“. Povinností obecných soudů je za daného stavu rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách.

Se zřetelem k uvedenému shledává dovolací soud dovolání žalobců – pokud směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na určení výše nájemného  - podle   přípustným.  I když se z obsahu spisu – podání žalobkyně b) ze dne 20. 2. 2006 (č.l. 84) podává, že jí již nesvědčí vlastnické právo k předmětnému domu, nemohl k této tvrzené skutečnosti dovolací soud přihlédnout, neboť v dovolacím řízení neplatí ustanovení (srov. ).

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, pokud jde o řešení této otázky, na závěru, že soud nemůže stanovit nájemné  svým  konstitutivním  rozhodnutím.  Ústavní soud České republiky v odůvodnění již zmíněného nálezu ze dne 28. 2. 2006, sp.zn. , publikovaného pod č. 252/2006 Sb., uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného. K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl dále v nálezu ze dne 8. 2. 2006, sp.zn. , a ze dne 6. 4. 2006, sp.zn. .

Vzhledem k citované judikatuře Ústavního soudu nelze přisvědčit právnímu názoru odvolacího soudu, že neexistuje-li zvláštní právní předpis umožňující jednostranné zvýšení nájemného, jehož existenci předpokládá ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák., není oprávněn obecný soud rozhodnout o výši nájemného; dovolání je proto v tomto rozsahu opodstatněné.

V již zmíněném nálezu ze dne 6. 4. 2006, sp.zn. Ústavní soud uvedl, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Vzhledem k mimořádnosti tohoto postupu, založeného výrokem I. nálezu sp.zn. , musí dát soud účastníkům dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu i možnosti uzavřít smír. V tomto smyslu se musí žalobci dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v . Dále Ústavní soud dodal, že výrokem I. nálezu sp.zn. byla založena odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody.

Vycházeje z uvedeného dovolací soud považuje za předčasné vyjádřit se k „formě petitu týkajícího se stanovení nájemného“. Žalobcům musí být totiž poskytnuta možnost úpravy petitu v dalším řízení (jak to ostatně uvedl i Ústavní soud ve svém zrušujícím nálezu v dané věci ze dne 21. 3. 2006), a to i s ohledem na právní názor vyjádřený v již zmíněném nálezu Ústavního soudu sp.zn. . Formulace žalobního petitu (v návaznosti na vylíčení rozhodujících skutečnostností v žalobě) je plně v dispozici žalobce. Posouzení procesně správného žalobního petitu ( , ) je věcí soudu prvního stupně ( ), případně soudu odvolacího v rámci odvolacího řízení, a až teprve poté soudu dovolacího.

Protože rozsudek odvolacího soudu není, pokud jde o posouzení nároku na určení výše nájemného, správný, Nejvyšší soud  podle věty druhé za středníkem napadené rozhodnutí v tomto rozsahu (jakož i v akcesorickém výroku o nákladech řízení) zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který  rovněž  vycházel při posouzení uvedeného nároku z nesprávného právního názoru), zrušil dovolací soud v tomto rozsahu i jeho rozhodnutí a   věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Dovoláním žalobců byl napaden rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i pokud jím byl  potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti nájemní smlouvy. Dovolací soud ve svém usnesení ze dne 22. 9. 2005, č.j. -76, neshledal  v tomto směru dovolání podle přípustným. Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 3. 2006, sp.zn. , kterým označené usnesení dovolací soudu zrušil, uvedl, že otázku neplatnosti ustanovení nájemní smlouvy o výši nájemného je třeba řešit jako otázku předběžnou.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru založeno na závěru, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti nájemní smlouvy v části týkající se  výše nájemného. Dovolací soud shodně jako ve svém usnesení ze dne 22. 9. 2005, č.j. -76, se s tímto  právním závěrem  ztotožňuje a neshledává  pro řešení této otázky dovolání podle přípustným, a to s odkazem na konstatní judikaturu  citovanou ve zmíněném usnesení. K tomu je třeba dodat, že  má-li právní otázka, o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. , uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 5/1996 na straně 113, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp.zn. , uveřejněný pod č. 68 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).

Vycházeje z uvedeného Nejvyšší soud dovolání žalobců – pokud směřovalo proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti nájemní smlouvy – podle věty první a odmítl. Ostatně jestliže podle ustálené judikatury i právní teorie nelze řešení předběžné otázky vyslovovat ve výroku rozsudku, nebyl by ani  důvod  pro to, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen i v této části.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( věta první, ).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2006

Doc. JUDr. Věra  K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu