Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 1081/2003

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobců a) Z. P., a b) M. P., proti žalovanému Ing. Š. B., jako správci konkursní podstaty úpadkyně V., spol. s r. o., za účasti G. R., k. s., jako vedlejší účastnice řízení na straně žalovaného, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2003, č. j. -44, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2003, č. j. -44, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 20. března 2002, č. j. -46, Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu, kterou se žalobci po žalovaném správci konkursní podstaty úpadkyně V., spol. s r. o. domáhali vyloučení ve výroku označených nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, když dospěl k závěru, že smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem, kterou žalobci jako zástavní dlužníci uzavřeli s Investiční a poštovní bankou a. s. (dále též jen „banka“) jako se zástavní věřitelkou dne 16. března 1995 k zajištění pohledávky zástavní věřitelky vůči pozdější úpadkyni (dále též jen „zástavní smlouva“), je platná.

K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložit nemovitosti vyloučit ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že v zástavní smlouvě nebyla řádně (ve smyslu ustanovení - dále též jen „obč. zák.“) určena zajišťovaná pohledávka, když smlouva „zabezpečovala“ úvěr poskytnutý ve výši 17.300.000,- Kč, bylo v ní však uvedeno, že „zabezpečuje“ úvěr ve výši 2.000.000,- Kč. Zástavní smlouva je tak neplatná pro neurčitost ( obč. zák.), zástavní věřitelce tudíž nevzniklo zástavní právo a postup dle , o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) po právu nebyl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody dle a odst. 3 (dále též jen „“), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3). Konkrétně dovolatel uvádí, že věc správně vyhodnotil soud prvního stupně, jestliže uzavřel, že rozdíl mezí výší poskytnutého úvěru (17.300.000,- Kč) a tím, že zástavní smlouva zajišťuje jen pohledávku ve výši 2.000.000,- Kč vyhodnotil tak, že poskytnutý úvěr je zajištěn zástavním právem pouze do částky 2.000.000,- Kč. Odvolacím soudem hodnocená neurčitost zástavní smlouvy vychází podle dovolatele ze zjednodušeného pohledu na tento institut, když odvolací soud se nevypořádal se všemi zjištěnými důkazy umožňujícímu uzavřít, že zástavní smlouva je určitá. Přitom dodává, že uvedení částky 2.000.000,- Kč bylo zřejmě pouze chybou zástavního věřitele; tvrdí-li zástavce, že měl za to, že jde o jinou úvěrovou smlouvu a pokud tato uzavřena nebyla, nelze se domáhat plnění ze zástavy, pak opomíjí, že podepisoval text s odkazem na číslo úvěrové smlouvy. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci navrhují dovolání zamítnout, majíce napadené rozhodnutí za správné. Přitom nesouhlasí s názorem dovolatele, že věděli, že pozdější úpadkyni je poskytován úvěr ve výši 17.300.000,- Kč. Dovolatel tvrdí, že částka 2.000.000,- Kč byla v zástavní smlouvě uvedena omylem, aniž uvádí, jak k tomuto závěru dospěl. O textu zástavní smlouvy pak nevznikají žádné pochybnosti. V důsledku neurčitosti zástavní smlouvy vzniká podle žalobců neřešitelný problém týkající se otázky, kdy zaniká zástavní právo (zda po zaplacení částky 2.000.000,- Kč nebo až po zaplacení částky 17.000.000,- Kč).

V průběhu dovolacího řízení vstoupila do řízení jako vedlejší účastnice na straně žalovaného společnost G. R., k. s., jako konkursní věřitelka úpadkyně.

Dovolání je přípustné podle a je i důvodné.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda je dán dovolací důvod dle

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu dle tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů (bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry jsou rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení ).

Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především skutkové závěry soudů nižších stupňů, podle kterých:

1) Banka uzavřela s pozdější úpadkyni dne 21. března 1995 smlouvu o poskytnutí krátkodobého úvěru č. 2023-95-113 (dále též jen „úvěrová smlouva“) ve výši 17.300.000,- Kč.

2) V zástavní smlouvě je uvedeno, že „se uzavírá k zajištění pohledávky zástavního věřitele vzniklé ze smlouvy o úvěru č. 2023-95-113 ze dne 21. března 1995, uzavřené mezi dlužníkem zástavního věřitele V. s. r. o. J. H. a zástavním věřitelem ve výši 2.000.000,- Kč, slovy dva miliony korun českých“.

3) Usnesením ze dne 31. prosince 1998, č. j. -142, prohlásil Krajský soud v Českých Budějovicích konkurs na majetek společnosti V., spol. s r. o.

4) Banka přihlásila pohledávku z úvěrové smlouvy do konkursu vedeného na majetek úpadkyně.

5) Vlastníky nemovitostí jsou žalobci.

6) Nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty úpadkyně podle § 27 odst. 5 ZKV.

Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 58/1998, 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty podle § 19 odst. 2 ZKV (ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí, jež je totožné se zněním v době podání žaloby), patří také to, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí.

V daném případě je posouzení této otázky závislé na posouzení platnosti zkoumané zástavní smlouvy. S přihlédnutím k době uzavření zástavní i úvěrové smlouvy je přitom pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad , , ve znění zákonů č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. č. , č. , č. a č.

Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj. - mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle - když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právní úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí je pak vůle, vtělená do smlouvy svým projevem určitá (a srozumitelná), je-li výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ustanovení § 151b odst. 4 věty první obč. zák. pak určuje, že ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.

Podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) je - jak vyplývá z cit. ustanovení - kromě určení předmětu zástavního práva (zástavy) též označení zajišťované pohledávky. Jak dále Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 3. listopadu 2005, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2006, pod číslem 15 (jenž obstál i v ústavní rovině, když Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou odmítl usnesením ze dne 22. února 2006, sp. zn. ) při určení zajišťované pohledávky v zástavní smlouvě není třeba rozlišovat, zda jde o pohledávku již existující nebo budoucí. S odkazem na judikatorní závěry, jež vyslovil v rozsudku ze dne 4. dubna 2002, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2002, pod číslem 76, jakož i v důvodech rozsudku uveřejněného pod číslem 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tamtéž vysvětlil, že zástavní smlouva je platná i tehdy, jestliže zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla, jestliže zajišťovaná pohledávka zanikla ještě před uzavřením zástavní smlouvy, jestliže zajišťovaná pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu, ve skutečnosti (nikdy) nevznikne, jestliže se nesplní podmínka, na níž je závislý vznik zajišťované pohledávky, apod. V rozsudku uveřejněném pod číslem 70/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž po skutkové stránce vykazuje rysy obdobné posuzovanému případu, pak Nejvyšší soud uzavřel, že zástavní právo vznikne (při splnění ostatních zákonem stanovených podmínek) i tehdy, je-li jím zajištěna jen část pohledávky. Ujednaná výše, do které je pohledávka konkrétní zástavou zajištěna, stanoví jen horní hranici, nad níž nemůže být zástava k uhrazení nesplacené pohledávky použita. To, že podle zástavní smlouvy je pohledávka zajištěna nikoliv zcela, ale jen ohledně své části, však na platnost zástavní smlouvy ani na vznik zástavního práva nemá vliv.

Na základě těchto závěrů, od nichž nevidí důvodu odchýlit se ani v této věci, pak Nejvyšší soud uzavírá, že ujednání obsažené v zástavní smlouvě nevzbuzuje z pohledu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. žádné pochybnosti o tom, co jím bylo projeveno, totiž že zástavní právo se zřizuje k zajištění pohledávky z označené úvěrové smlouvy do částky 2.000.000,- Kč. Skutečnost, že podle úvěrové smlouvy byl poskytnut úvěr vyšší (17.300.000,- Kč), zástavní smlouvu neplatnou pro neurčitost nečiní a právní posouzení věci odvolacím soudem správné není.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ) napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( ). S přihlédnutím k výše uvedenému již Nejvyšší soud nepokládal za potřebné zabývat se dovolacím důvodem dle

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. června 2006

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.

předseda senátu