Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 46/06

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. M. M., zastoupeného JUDr. Ivetou Petrovou, advokátkou se sídlem Nové Města nad Metují, Komenského 29, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 11. 2005, č.j. a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2003, č.j.

t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jak je zakotveno v d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a základních svobod.

Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím zamítl dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu. Ten změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové tak, že zamítl žalobu stěžovatele o vyloučení ve výroku specifikovaného spoluvlastnického podílu k nemovitostem z konkursní podstaty a dále rozhodl o nákladech nalézacího i odvolacího řízení.

Stěžovatel zakládá své tvrzení o porušení základního práva především na tom, že soud neprovedl jím navržený důkaz, který měl z pohledu stěžovatele pro rozhodnutí ve věci zásadní význam. V souvislosti s touto námitkou stěžovatel rovněž tvrdí, že soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí s neprovedením tohoto důkazu žádným způsobem nevypořádaly. Dále stěžovatel soudům vytýká, že své rozhodnutí řádně nezdůvodnily. Odvolává se na judikaturu Ústavního soudu, jmenovitě nález sp.zn.

a uvádí, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí není v souladu s ústavním pořádkem. Nakonec stěžovatel, rovněž za pomoci judikátu Ústavního soudu (nález sp.zn.

), dovozuje ústavní rozměr své stížnosti z toho, že právní závěry obecných soudů jsou podle jeho názoru v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. K tomuto pochybení mělo dojít tak, že soudy, neprovedivše stěžovatelem navrhovaný důkaz, skutkový stav ani dostatečným způsobem nezjistily.

Stěžovatel se v postavení žalobce domáhal vyloučení specifikovaného podílu na nemovitostech ze soupisu konkursní podstaty, když tvrdil, že k jeho zápisu nebyl důvod podle ust. , ve znění pozdějších předpisů. Majetek stěžovatele měl být podle jeho tvrzení zastaven ve prospěch konkursního věřitele na základě neplatné zástavní smlouvy. V řízení před nalézacím soudem se tedy provedené dokazování odvíjelo od tohoto žalobního tvrzení a soud nakonec dospěl k závěru, že zástavní smlouva nebyla platně uzavřena a žalobě vyhověl.

Vrchní soud ovšem v odvolacím řízení dospěl k opačnému názoru, tedy, že zástavní smlouva byla uzavřena platně, a rozsudek změnil, jak uvedeno výše. Nejvyšší soud se pak k dovolání stěžovatele s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil, přičemž svůj rozsudek podrobně a vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil.

Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Ustálená judikatura Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutého důkazu (srov. např. nález sp.zn.

, na který odkazuje i stěžovatel, usnesení sp.zn.

,

) vychází z principu, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Stěžovatel tedy staví svou argumentaci především na tom, že soudy nevyložily, proč jím navrhovaný důkaz neprovedly. K tomu Ústavní soud uvádí, že celá situace je vyčerpávajícím způsobem popsána a postup soudů odůvodněn v rámci rozsudku Nejvyššího soudu. V případě vrchního soudu je důležité vzít v úvahu, že stěžovatel se před ním snažil prokázat, že zástavní smlouva je neplatná, netvrdil, že by zástavou zajištěný závazek již zanikl. Vrchní soud se pak s jeho důkazním návrhem vypořádal v závěru odůvodnění svého rozhodnutí, kde uvedl, že žalobcova (stěžovatelova) námitka zpochybnění výše pohledávky, k jejímuž prokázání byl předmětný důkaz navrhován, není pro věc rozhodná. Tento závěr je vzhledem k okolnostem případu zcela konformní. V této souvislosti zbývá ještě poznamenat, že stěžovatel sám ve své stížnosti uvádí, že nemohl bez provedeného důkazu tvrdit (a tedy netvrdil), že zástavní právo zaniklo splněním zajištěného závazku. Za takové situace soudy na stěžovatelův postup reagovaly naprosto adekvátním způsobem a vyhověly všem normám jak "jednoduchého", tak ústavního práva.

K dalším stěžovatelovým námitkám Ústavní soud uvádí, že vady, které ve své stížnosti napadaným rozhodnutím připisuje, by pravděpodobně skutečně měly za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces, napadaná rozhodnutí jimi však zcela evidentně netrpí. Rozhodnutí obecných soudů jsou náležitě a logicky odůvodněna a v žádném případě v nich nelze shledat rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle .

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu