Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 54 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (59)F92854552127ECFDC1257A4E0065AA73.html
HTML · 26.31 KB
No categories available
21 Cdo 957/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců A) A. U., B) M. U., C) J. M., D) E. M., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) H. K., 2) Š. K., oběma zastoupeným advokátkou, o určení neplatnosti zástavní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 84/99 , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. ledna 2001 č.j. 12 Co 384/2000 -88, takto:
O d ů v o d n ě n í :
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že smlouva o zřízení zástavního práva \"k nemovitostem - domu čp. 363 na pozemku parc. č. 1031 a pozemku parc. č. 1031 - zast. plocha o výměře 259 m2 pro obec a k.ú. T., zapsaných na LV č. 567 vedeném u Katastrálního úřadu v O., datovaná dnem 1.7.1998, mezi žalobci a žalovanými\" je neplatná. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že žalobci A) a B) jednali v roce 1998 se žalovanými o poskytnutí půjčky a že za tímto účelem byly připraveny písemné návrhy smlouvy o půjčce na 720.000,- Kč, zástavní smlouvy a návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, neboť žalovaní podmiňovali poskytnutí půjčky zřízením zástavního práva na nemovitostech žalobců. K uzavření smlouvy o půjčce a k poskytnutí půjčky \"nakonec nedošlo\", žalovaní však přesto podali u katastrálního úřadu návrh na vklad zástavního práva podle zástavní smlouvy, datované dnem 1.7.1998, a dne 3.8.1999 byl vklad zástavního práva povolen. Žalobci mají za to, že uvedená zástavní smlouva je podle § 39 a § 49a obč. zák. neplatným právním úkonem.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4.11.1999 č.j. 17 C 84/99 -57 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradě nákladů řízení 19.032,40 Kč k rukám advokáta. Z provedených důkazů vzal za prokázané, že žalobce A) uzavřel se žalovanými v dubnu 1998 smlouvu o dílo, kterou se zavázal, že pro žalované \"bude provádět stavbu rodinného domu\". Žalovaní mu předali zálohy na dílo v celkové výši 1.450.000,- Kč. V červnu 1998 bylo zjištěno, že žalobce A) z poskytnutých záloh \"neproinvestoval\" 720.000,- Kč. Protože tyto peníze nemohl ihned žalovaným vrátit, účastníci se dohodli, že na tuto částku bude sepsána \"fiktivní smlouva o půjčce, což žalovaní podmiňovali smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem, které jsou ve spoluvlastnictví žalobců\". Smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 1.7.1998 byla všemi účastníky podepsána a jejich podpisy byly úředně ověřeny. Smlouvu o půjčce však žalovaní následně nepodepsali a trvali na tom, aby žalobce A) pokračoval ve stavbě jejich domu. K \"řádnému ukončení stavby rodinného domu\" nakonec nedošlo, žalovaní mají za to, že žalobce A) řádně nedokončil dílo, a v roce 1999 podali u Katastrálního úřadu v O. návrh na vklad zástavního práva podle smlouvy ze dne 1.7.1998. Soud prvního stupně dovodil, že smlouva o půjčce na částku 720.000,- Kč byla jen \"fiktivní\", neboť žalobce A) dlužil žalovaným z jiného právního důvodu, a že je neplatná. Protože nedošlo k \"hlavnímu závazku\" (ke smlouvě o půjčce), je neplatná i smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 1.7.1998; z akcesorické povahy zajištění vyplývá, že \"zajišťovací závazek nemůže vzniknout bez existence zajišťovaného (hlavního) závazku\".
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 16.1.2001 č.j. 12 Co 384/2000 -88 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 8.375,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.350,- Kč, vše k rukám advokátky. Odvolací soud vyšel z toho, že mezi účastníky je existence pohledávky \"jako neproinvestované zálohy ve výši 720.000,- Kč\" nesporná a že úmyslem účastníků při uzavírání smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 1.7.1998 bylo zajistit zástavním právem tuto pohledávku. Na tomto závěru nic nemění okolnost, že do zástavní smlouvy byla uvedena \"jako titul plnění\" půjčka, k jejíž \"faktické ani písemné realizaci ve skutečnosti nedošlo\", neboť tuto \"pochybnost bylo možné odstranit výkladem\" smlouvy podle ustanovení § 35 odst.2 obč. zák., podle něhož je třeba písemné právní úkony vykládat nejen podle jazykového vyjádření, ale také podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. Smlouva o zřízení zástavního práva je proto platným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají v první řadě, že nejsou správné závěry odvolacího soudu, že by smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 1.7.1998 byla uzavřena \"na základě shodné vůle účastníků řízení\", neboť žalobci A) a B) vždy tvrdili, že žalovaným byl předán jen návrh zástavní smlouvy s tím, že \"budou učiněny další kroky k ukončení a vypořádání smlouvy o dílo\". Smlouva o dílo byla mezi žalobcem A) a žalovanými uzavřena dne 21.4.1998 podle obchodního zákoníku, žalobce má právo na úhradu faktury č. 1599 ve výši 1.000.000,- Kč a \"neproinvestovaná\" záloha tedy nemůže činit 720.000,- Kč. Žalobci dále nesouhlasí s tím, jak odvolací soud vyložil smlouvu o zřízení zástavního práva v ujednání o pohledávce, kterou zástavní právo má zajišťovat. Pří výkladu písemného právního úkonu je třeba vycházet \"z tohoto písemného projevu\". Byla-li ve smlouvě zajišťovaná pohledávka označena tak, že jde \"o 720.000,- Kč z titulu vrácení půjčky poskytnuté zástavními věřiteli zástavcům manželům U. na základě smlouvy o půjčce ze dne 1.7.1998\", pak nelze \"tento projev vyložit záměnou za titul neproinvestované složené zálohy\", neboť by to bylo v rozporu s \"jazykovým projevem\". Žalobci mají za to, že smlouva o zřízení zástavního práva je \"z hlediska\" ustanovení § 37, § 39 a § 151b obč. zák. neplatná a že je dán i důvod neplatnosti podle ustanovení § 49a obč. zák., neboť žalobci při podpisu zástavní smlouvy \"vycházeli ze skutečností, než byl záměr žalovaných\". Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedli, že došlo \"ke zcela jasné\" dohodě smluvních stran o znění zástavní smlouvy, že podpisy na zástavní smlouvě jsou úředně ověřeny a že \"nelze pochybovat o vůli a jejím obsahu takto písemně zachycené\". V době uzavření zástavní smlouvy zde existovala pohledávka zajišťovaná zástavním právem a je lhostejné, zda z titulu půjčky nebo z titulu neproinvestovaných finančních prostředků na stavbu domu. Zástavní smlouva ze dne 1.7.1998 je proto platným právním úkonem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř. \" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že proti tomuto rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř. ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Otázku platnosti zástavní smlouvy ze dne 1.7.1998 je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy byla uzavřena - podle zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , ve znění zákonů č. 58/1969 Sb. , č. 131/1982 Sb. , č. 94/1988 Sb. , č. 188/1988 Sb. , č. 87/1990 Sb. , č. 105/1990 Sb. , č. 116/1990 Sb. , č. 87/1991 Sb. , č. 509/1991 Sb. , č. 264/1992 Sb. , č. 267/1994 Sb. , č. 104/1995 Sb. , č. 118/1995 Sb. , č. 89/1996 Sb. , č. 94/1996 Sb. a č. 227/1997 Sb. , tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.7.1998 (dále jen \"obč. zák.).
Podle ustanovení § 151a odst.1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou odděleny.
Podle ustanovení § 151b odst.1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení § 151b odst.2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení § 151b odst.4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že smlouva o zřízení zástavního práva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. Ke vzniku zástavní smlouvy je třeba, aby její účastníci v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo zajišťuje.
Zákon k platnosti zástavní smlouvy nevyžaduje, aby v ní určená pohledávka, kterou má zástavní právo zajišťovat, skutečně existovala. Platná je proto zástavní smlouva i tehdy, jestliže zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla, jestliže zajišťovaná pohledávka zanikla ještě před uzavřením zástavní smlouvy, jestliže zajišťovaná pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu, ve skutečnosti nevznikne, jestliže se nesplní podmínka, na níž je závislý vznik zajišťované pohledávky, apod.
Zástavní právo je právem akcesorickým. Vyplývá z toho, že zástavní právo platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (např. proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Neexistuje-li tedy pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, není to důvodem neplatnosti zástavní smlouvy; tato okolnost má za následek, že podle zástavní smlouvy - ačkoliv jde o platný právní úkon a i když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - zástavní právo nevznikne.
V projednávaném případě bylo předmětem řízení před soudy posouzení platnosti smlouvy o zřízení zástavní smlouvy, která je datována dnem 1.7.1998, v níž žalobci vystupují jako zástavci a žalovaní jako zástavní věřitelé a která je opatřena podpisy všech účastníků, přičemž podpisy žalobců jsou úředně ověřeny. V Článku 1 této smlouvy je vymezen předmět zástavního práva (zástava) a v Článku 2 se určuje zajišťovaná pohledávka, o níž se uvádí: \"Zástavci manželé U. dluží zástavním věřitelům 720.000,- Kč z titulu vrácení půjčky poskytnuté jim zástavními věřiteli na základě smlouvy o půjčce ze dne 1.7.1998. Půjčku se zavázali jmenovaní zástavci vrátit zástavním věřitelům do 31.10.1999 spolu s úrokem 18,5% p.a.\".
Odvolací soud mimo jiné dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 1.7.1998. S tímto jeho skutkovým závěrem nelze souhlasit, neboť nemá oporu v provedeném dokazování.
Podle ustanovení § 44 odst.1 obč. zák. smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti; mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu.
Podle ustanovení § 43c odst.2 věty první obč. zák. včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli.
Žalobci v průběhu řízení uváděli [srov. zejména výpověď žalobce A) před soudem prvního stupně], že žalovaným předali smlouvu o zřízení zástavního práva datovanou dnem 1.7.1998 a opatřenou jejich úředně ověřenými podpisy k tomu, aby ji podepsali. Poté, co žalovaní odmítli podepsat smlouvu o půjčce datovanou rovněž dnem 1.7.1998, vyzval žalobce A) žalované, aby mu předanou smlouvu o zřízení zástavního práva vrátili, což neučinili a sdělili mu, že ji \"nemají k dispozici\" a že ji \"někde založili\". Žalovaní potvrdili [srov. zejména výpověď žalované 1) před soudem prvního stupně], že převzali od žalobců jimi podepsanou smlouvu o zřízení zástavního práva, a uvedli, že poté, co si rozmysleli uzavření smlouvy o půjčce a co trvali na tom, aby žalobce A) pokračoval v dokončení díla (stavby domu), si smlouvu o zřízení zástavního práva ponechali, aby \"měli alespoň něco k zajištění částky 720.000,- Kč\".
Za této situace jednání žalobců, kterým předali žalovaným smlouvu o zřízení zástavního práva, datovanou dnem 1.7.1998, a opatřenou jejich úředně ověřenými podpisy k \"podpisu\", nepochybně představovalo návrh na uzavření smlouvy, který měli žalovaní přijmout ve lhůtě, jež k tomu byla určena, nebo, nebyla-li taková lhůta stanovena, v přiměřené době s přihlédnutím k povaze navrhované smlouvy, jinak tento návrh zanikl [srov. § 43b odst.1 písm.a) a b) obč. zák.]. K uzavření smlouvy pak mohlo dojít jen tehdy, kdyby přijetí návrhu ze strany žalovaných nabylo účinnosti, tedy kdyby žalovaní přijali návrh včas, a kdyby jejich vyjádření souhlasu s návrhem došlo žalobcům. Vzhledem k tomu, že žalobce A) měl požadovat po žalovaných vrácení smlouvy, měl odvolací soud zvážit i to, zda návrh na uzavření smlouvy nebyl ještě před přijetím ze strany žalovaných žalobci účinně odvolán (§ 43a odst.3 obč. zák.). Otázkami, zda žalovaní vyjádření souhlasu s návrhem smlouvy o zřízení zástavního práva oznámili žalobcům (tedy zda žalobcům došlo jejich vyjádření souhlasu s návrhem smlouvy), zda byl návrh žalovanými přijat včas a zda návrh nebyl žalobci účinně odvolán, se soudy nezabývaly a tímto směrem nezaměřily své dokazování. Závěr odvolacího soudu o tom, že došlo k uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva datované dnem 1.7.1998, je proto předčasný.
Dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o tom, že pomocí výkladu projevů vůle obsažených v zástavní smlouvě lze dovodit, že pohledávka, která měla být zástavním právem zajištěna, je ve skutečnosti pohledávka žalovaných za žalobcem A) z titulu \"neproinvestované zálohy\" ve výši 720.000,- Kč.
Podle ustanovení § 35 odst.2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu, je třeba pomocí výkladu právního úkonu objasnit skutečný záměr účastníků tímto způsobem vyjádřený. Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co bylo projeveno. Pomocí výkladu právního úkonu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
V Článku 2 smlouvy o zřízení zástavního práva datované dnem 1.7.1998 byla pohledávka, která měla být zajištěna zástavním právem, zcela určitě, srozumitelně a jednoznačně určena jako pohledávka ve výši 720.000,- Kč, kterou mají žalovaní vůči žalobcům A) a B) na základě smlouvy o půjčce ze dne 1.7.1998 a kterou se jim zavázali vrátit do 31.10.1999 spolu s úrokem 18,5% p.a. Výklad právního úkonu, který provedl odvolací soud, je v rozporu s jazykovým projevem obsaženým v této smlouvě a ve svých důsledcích mění smysl a obsah zcela jasného právního úkonu. Skutečnost, že na základě smlouvy o půjčce ze dne 1.7.1998 žalovaným ve skutečnosti žádná pohledávka nevznikla, neboť taková smlouva nebyla nikdy uzavřena, pak nemá - jak uvedeno výše - za následek neplatnost smlouvy, ale to, že podle takové zástavní smlouvy nemohlo ve prospěch žalovaných vzniknout zástavní právo.
Dovodil-li odvolací soud, že skutečným úmyslem účastníků při uzavírání smlouvy bylo zajistit pohledávku žalovaných za žalobcem A) z titulu \"neproinvestované zálohy\" ve výši 720.000,- Kč, ačkoliv ve smlouvě o zřízení zástavního práva projevili (neexistující) vůli zajistit pohledávku ve výši 720.000,- Kč, kterou měli mít žalovaní vůči žalobcům A) a B) na základě smlouvy o půjčce ze dne 1.7.1998, měl také zodpovědět otázku, zda není smlouva o zřízení zástavního práva datovaná dnem 1.7.1998 v ujednání obsaženém v Článku 2 jen simulovaným právním úkonem, kterým měl být zastřen jiný právní úkon [uzavření zástavní smlouvy o zajištění pohledávky žalovaných za žalobcem A) z titulu \"neproinvestované zálohy\"]. Bylo-li tomu tak, pak je smlouva o zřízení zástavního práva datovaná dnem 1.7.1998 pro nedostatek vážnosti podle ustanovení § 37 odst.1 obč. zák. neplatná, a to v celém rozsahu, neboť uvedená vada se týká podstatné náležitosti zástavní smlouvy. Zastřený právní úkon rovněž nemůže být platný, neboť nevyhovuje požadavku písemné formy zástavní smlouvy uvedenému v ustanovení § 151b odst.1 obč. zák. (srov. § 41a odst.2 obč. zák.).
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst.2 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. dubna 2002
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu