Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 823/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali žalobou podanou dne 9.3.1999 vydání rozsudku, jímž mělo být rozhodnuto, že jsou oprávněni ve smyslu a 4a odst. 3 , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen “ zákon o půdě “), k nemovitostem blíže specifikovaným v petitu žaloby. Tvrdili, že jsou oprávněni uplatnit nárok podle zákona o půdě, neboť na základě přídělovéy, vydané podle Dekretu prezidenta republiky č. 12/1945, získala jejich právní předchůdkyně M. P. do vlastnictví předmětné pozemky z bývalého Velkostatku L..

Okresní soud ve Zlíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27.7.2000, č. j. -39 žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že na základě Dekretu prezidenta republiky č. 121/1945 došlo ke konfiskaci velkostatku v L. a na základě grafického plánu přídělu zhotoveného Ing. M. P. dne 20.12.1945 získala předmětné nemovitosti jako příděl právní předchůdkyně žalobců M. P., která jej od té doby obhospodařovala a od dne 26.9.1947 splácela cenu přídělu. Vzal za prokázáno, že právní předchůdci žalobců měli předmětný pozemek p.č. 765/1 v držbě do roku 1951 a p.č. 834 do roku 1957. Dovodil, že za okamžik přechodu vlastnictví přídělem je nutno považovat den, kdy se přídělce držby ujal, který však může být jiným i dřívějším dnem, než je den přídělu. V tomto směru odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. a nálezy Ústavního soudu sp.zn. a . Dospěl k závěru, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu § 4 a § 4a odst. 3 zákona o půdě k uplatnění nároku u Pozemkového úřadu podle § 9 odst. 1 zákona o půdě. Vyslovil rovněž závěr, že námitku nedostatku pasivní legitimace žalovaného nelze uznat za oprávněnou, neboť žalovaný je vlastníkem předmětných pozemků a OZD L. užívá tyto pozemky pouze na základě nájemních smluv, uzavřených se žalovaným.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 10.2002, č.j. -50, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně odlišně hodnotil otázku věcné pasivní legitimace žalovaného. Věc posoudil podle § 5 zákona o půdě s tím, že povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti zákona o půdě nemovitosti drží ( tj. ty právnické osoby, které měly ke dni 24.6.1991 k nemovitosti ve vlastnictví státu právo hospodaření nebo právo trvalého užívání). Zaujal názor, že povinnou osobou nemohl být žalovaný, neboť byl zřízen jako právní subjekt teprve s účinností od 1.1.1992. Uzavřel, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován, i když by se stal po svém vzniku správcem předmětného majetku. Vyslovil též závěr, že nebylo prokázáno uplatnění výzvy k vydání předmětné nemovitosti u povinné osoby ve smyslu § 13 odst. 3 zákona o půdě. V této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 23.9.1998, sp.zn. , publikované v Soudní judikatuře pod č. 5/1999.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení Tvrdili existenci dovolacího důvodu podle Namítali, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelů ustanovení zákona o půdě je třeba vykládat tak, že povinnou osobou je právnická osoba, která nemovitosti drží ke dni účinnosti zákona a rovněž každý její právní nástupce. Poukazovali na skutečnost, že právo hospodaření k předmětným pozemkům přešlo ze zákona z okresního úřadu na P. f. ČR, čímž došlo k univerzální sukcesi a žalovaný se tak stal povinnou osobou i procesním nástupcem dřívějšího držitele. Vytýkali též odvolacímu soudu, že předmětem řízení není nárok uplatněný podle zákona o půdě, nýbrž žádost o uznání vlastnictví podle zákona o půdě, podaná dne 16.12.1992. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby vůči P. f. ČR jako nedůvodné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 , podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení ve znění před novelou provedenou (dále jen ,“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( , ).

Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení , neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání ve smyslu ustanovení odst. 3 a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45). O takový případ v souzené věci nejde.

S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného, zda odvolací soud aplikoval správně v úvahu přicházející ustanovení zákona o půdě a toto ustanovení rovněž správným způsobem vyložil.

Tato otázka byla již řešena rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. , který vycházel ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 19. 12. 1995, Cpjn 36/95, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, sešit 4, pod č. 16 ( str. 124 a 125), Nejvyšší soud ČR uvedl, že “ustanovení § 4a zákona o půdě .... je začleněno do části druhé zákona o půdě, která upravuje postup při navracení nemovitého zemědělského majetku uvedeného v ustanovení § 1 odst. 1 tohoto zákona původním vlastníkům a jejich nástupcům. Koncepce založená touto částí zákona spočívá v řešení vztahu mezi osobami oprávněnými (fyzické osoby, které jsou původními vlastníky nemovitostí za podmínek uvedených § 4 odst. 1 zákona o půdě a další po nich oprávněné osoby vyjmenované v ustanovení 4 odst. 2 zákona o půdě ), a osobami povinnými (právnické osoby, které tyto nemovitosti držely ke dni účinnosti zákona o půdě na základě práva hospodaření nebo práva vlastnického ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 a 2 zákona o půdě ).

Právní názor, že ve sporu podle § 4a zákona o půdě je pasivně legitimována povinná osoba uvedená v ustanovení § 5 odst. 1 a 2 zákona o půdě, zaujal i dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 2.7.2002, sp. zn. s odůvodněním, že zákon v uvedených ustanoveních hovoří zcela jasně, kdo je povinnou osobou - je to stát, nebo právnická osoba, která ke dni účinnosti zákona o půdě měla k nemovitosti právo hospodaření, nebo právo trvalého užívání, nebo ji vlastnila.

Na základě výše uvedeného se dovolací soud ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že žalovaný není v projednávané věci pasivně legitimován. Rovněž lze přisvědčit odvolacímu pokud uzavřel, že zákon o půdě nabyl účinnosti dne 24.6.1991 a P. f. ČR byl zřízen jako právní subjekt s účinností ode dne 1.1.1992.

V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle dovolání žalobců zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , a Dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení až 3 vyhl. č.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 24. dubna 2003

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu