Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1819/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u soudu 12. 7. 1999, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně z 10. 2. 2005, č. j. -71 (ve znění opravného usnesení z 10. 5. 2006, č. j. -101). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že „žalobce je oprávněn podle ustanovení k uplatnění nároku u Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Z. podle ustanovení k zemědělským pozemkům parc. č. 672/43 (o výměře 5.100 m2), parc. č. 665/19 (o výměře 3000 m2), parc. č. 672/43 (o výměře 9.800 m2), parc. č. 765/7 (o výměře 1.100 m 2) v katastrálním území L.“ (okres Z.). Žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 3.340,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně z 25. 1. 2006, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu ve Zlíně z 10. 2. 2005, č. j. -7, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu učinil soud prvního stupně v řízení o této právní věci dostatečná skutková zjištění a vyvodil z nich odpovídající skutkové a právní závěry.

Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně posoudil správně otázku pasÍvní legitimace žalované v této právní věci, a to stejně jako již v usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze 14. 10. 2004, č. j. -50, jímž podle ustanovení připustil změnu žalovaného účastníka řízení z původního žalovaného Pozemkového fondu České republiky na nyní žalovanou Českou republiku – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.

Odvolací soud vycházel dále z názoru, že i v této právní věci platí, že žaloba domnělé oprávněné osoby ve smyslu ustanovení směřuje k tomu, aby bylo soudem rozhodnuto, že domnělá oprávněná osoba je legitimována k uplatněná nároku na vydání věci, když ještě nepředcházelo rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení a 4 ; do pravomoci soudu tu však nenáleží rozhodnout o uložení povinnosti vydat této osobě nemovitost. Odkázání domnělé oprávněné osoby pozemkovým úřadem na soud s jejím nárokem ( , věta první, ) se nemusí stát rozhodnutím pozemkového úřadu, nýbrž i jen jeho přípisem či sdělením do zápisu o jednání před správním orgánem.

Odvolací soud dále dovozoval, že „spojení řízení ve smyslu ustanovení je třeba chápat jako řešení jednak otázky, je-li domnělá oprávněná osoba skutečně oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení téhož zákona a jednak otázky, zda budou doloženy okolnosti uvedené v a c) “. V řízení o nároku domněle oprávněné osoby rozhoduje soud pouze o tom, zda u žalobce jsou splněny podmínky zakládající oprávněné osobě postavení podle ustanovení ve vztahu ke konkrétní nemovitosti ve smyslu ustanovení V ostatních otázkách, včetně toho, zda nemovitost může být vydána, rozhoduje pozemkový úřad.

Odvolací soud proto z uvedených důvodů dospěl (shodně se soudem prvního stupně) k závěrům, že v daném případě je žalobce oprávněnou osobou podle a že povinnou osobou je tu stát. Bylo proto rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzeno podle ustanovení jako věcně správné, včetně rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových dne 15. 3. 2006 a dovolání žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo dne 15. 5. 2006 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu ve Zlíně, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolávající se Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc  byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a také, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.

Dovolatelka je toho názoru, že pro toto řízení platí, že stát je povinnou osobou, byl-li majetek, nárokovaný oprávněnou osobou, v držení státního orgánu či státního zařízení bez právní subjektivity. V daném případě jsou předmětem řízení pozemky, které nejsou zapsány v katastru nemovitostí. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že vlastníkem pozemků je tu Česká republika, ale neřešily otázku, která organizační složka je příslušná. Vystupovat za stát v dané věci, zejména zda touto organizační složkou, příslušnou jednat za stát  v této konkrétní právní věci je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Předmětem dokazování v řízení před soudy obou stupňů nebyla ani skutečnost, která právnická osoba s nemovitostmi, o něž jde v tomto řízení, hospodařila ke dni účinnosti Případný chybný závěr soudu o tom, která organizační složka má za stát ve sporu vystupovat, je proto vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konkrétně v této právní věci žalovaná Česká republika nemohla nijak ovlivnit dřívější rozhodnutí pozemkového úřadu (žalovaná Česká republika nebyla účastníkem řízení, jehož výsledkem je rozhodnutí Pozemkového úřadu ve Z. z 15. 1. 1999, kterým byl žalobce odkázán se svým nárokem na soud) a přesto nese nepříznivý důsledek rozhodnutí soudů v podobě náhrady nákladů řízení žalobci.

Ve vyjádření žalobce k dovolání žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť ze strany dovolatelky není nijak doložena přípustnost tohoto dovolání. Žalobce poukazoval na to, že v roce 1992 uplatnil svou výzvu k vydání pozemků u tehdejšího Okresního národního výboru ve Z. – finančního referátu. Po změnách v právních úpravě nyní lze mít za to, že právním nástupcem okresních úřadů – finančních referentů se stal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, takže podle názoru žalobce je v této právní věci pasívně legitimována Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.

Přípustnost dovolání dovolatelky v daném případě bylo třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. -71 Okresního soudu ve Zlíně), ani z obsahu odvolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 25. 1. 2006 (sp. zn. Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc, jak uváděl ve svém rozsudku z 25. 1. 2006 (sp. zn. Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně) podle ustanovení a 5 i a 4 v souvislosti s ustanoveními , , a .

Podle ustanovení může pozemkový úřad svým rozhodnutím uznat nárok k pozemkům, porostům a jinému majetku, jestliže domnělá oprávněná osoba: a) předloží rozhodnutí o dědictví nebo smlouvu, kterou dokládá vlastnická práva (ve smyslu ustanovení ), b) prokáže, že došlo k dělbě užívání nemovitosti mezi spoluvlastníky (ve smyslu téhož zákona) nebo c) prokáže, že sama nebo její právní předchůdce měli pozemky, porosty nebo jiný majetek v držbě a doklad o vlastnictví nemůže předložit (ve smyslu téhož zákona).

Podle ustanovení jestliže pozemkový úřad neuzná nárok podle téhož zákona, odkáže domnělou oprávněnou osobu s jejím nárokem na soud. Řízení o tomto nároku a o tom, že je domnělá oprávněná osoba osobou oprávněnou, soud spojí.

Podle ustanovení nedojde-li k dohodě mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou o vydání nemovitosti podle tohoto zákona, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad. Proti rozhodnutí pozemkového úřadu je možno podat opravný prostředek k soudu.

Žaloba domnělé oprávněné osoby ve smyslu ustanovení může směřovat jen k tomu, aby bylo soudem rozhodnuto, že domnělá oprávněná osoba je legitimována k uplatnění nároku na vydání věci u příslušného pozemkového úřadu. Nejde tu o žalobu o vydání věci, když tu ještě nepředcházelo rozhodování pozemkového úřadu podle ustanovení a 4 Do pravomoci soudu tu nenáleží rozhodovat o uložení povinnosti vydat této osobě nemovitost. Spojení řízení ve smyslu ustanovení je třeba chápat jako řešení jednak otázky, je-li domnělá oprávněná osoba skutečně oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení téhož zákona, a jednak otázky, zda budou doloženy okolnosti uvedené v s c) (viz stanovisko uveřejněné, pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 46-47).

Žalobní návrh podle ustanovení směřuje proti povinné osobě ve smyslu ustanovení a soud jej projedná podle ustanovení třetí části (odvolací soud pak podle ustanovení části čtvrté ). Vychází-li se ze slovního znění ustanovení , jakož i z ustanovení , z nichž vyplývá v takovém případě předmět občanského soudního řízení, týkajícího se „domněle oprávněné osoby“, měl by výrok rozhodnutí soudu znít nejspíše takto. „Navrhovatel je oprávněn ve smyslu ustanovení a k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle ustanovení téhož zákona k zemědělské usedlosti čp. ….. v ….. a k pozemkům parc. č. ….. v …..“ (viz stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 47 /125/).

Povinnou osobou ve smyslu ustanovení je právnická osoba, která nemovitost drží. Stát je povinnou osobou tehdy, je-li majetek v držení státního orgánu či státního zařízení bez právní subjektivity (viz stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 47/125/).

V dané právní věci byla žaloba žalobce, uplatňujícího nárok podle , podaná původně proti Pozemkovému fondu ČR; tento fond byl však zřízen jako právní subjekt s účinností ode dne 1. 1. 1992, tedy po účinnosti (který nabyl účinnosti 24. 6. 1991) a nebyl tedy právnickou osobou, která by držela nemovitosti, o něž jde v tomto sporu, ke dni účinnosti (srov. ). Z uvedeného důvodu již Nejvyšší soud (např. v rozsudku z 24. 4. 2003, ) dospěl k závěru, že v právní věci tohoto druhu není Pozemkový fond ČR pasivně legitimován. Tento právní závěr sdílí dovolací soud i v této právní věci.

V průběhu řízení v této právní věci (sp. zn. Okresního soudu ve Zlíně) nebylo zjištěno a doloženo, že by nemovitosti, o které jde v tomto řízení, držela ke dni účinnosti právnická osoba s právní subjektivitou.

Podle údajů Katastrálního úřadu ve Z., obsažených ve sdělení úřadu z 18. 1. 2000, sp. zn. 130/89/2000 (založeném na č. l. 23 spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. ) ohledně pozemků uvedených v žalobě žalobce, jde o parcely z nedokončeného přídělového řízení státem v katastrálním území L. u Z..

Za těchto okolností nemohl dovolací soud shledat výsledný právní závěr z rozsudku odvolacího soudu z 25. 1. 2006 (sp. zn. Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně), že „soud prvního stupně ve svém usnesení ze 14. 10. 2004, č. j. -50, správně připustil, aby žalovaná Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových vstoupila do tohoto řízení“ v rozporu s hmotným právem (jmenovitě s ustanoveními a ), jakož i s procesními ustanoveními, a to s ustanovením , jakož i s ustanoveními (umožňujícími vstup státu do soudního řízení prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových). A protože tu nešlo ani o řešení právní otázky, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, a ani o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebyl tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 .

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přistoupit podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného podle ustanovení o úpravě přípustnosti dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobci v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 15. července 2008

JUDr. Josef  R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu