Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2115/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 29. 4. 1999, č. j. -77, vyhověl žalobě a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 32. 490.- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně je nájemkyní nebytových prostor, nacházejících se v domě č. p. 38 v obci O. (dále „předmětné nebytové prostory“), a to na základě nájemní smlouvy ze dne 16. 4. 1994 (dále „předmětná nájemní smlouva“), když současně dovodil, že tato smlouva je platná, byť žalobkyně požádala příslušnou obec o souhlas, předpokládaný ustanovením , až v listopadu 1994; protože obec „platně …. neodpověděla, nastoupila fikce, uvedená ve třetí větě citovaného ustanovení a souhlas udělen byl“. Vzhledem k tomu (uvedl dále soud prvního stupně) je platná i smlouva o podnájmu uzavřená dne 5. 11. 1994 mezi žalobkyní a žalovaným. Dospěl dále k závěru, že žalovaný dluží žalobkyni na úhradě za podnájem (za měsíce listopad 1994 až srpen 1995) částku 53. 500.- Kč, a na náhradě za inventář a zásoby částku 21. 191, 70.- Kč, přičemž na tuto pohledávku zaplatil žalobkyni částku 42. 201, 70.-Kč; k úhradě tak zbývá částka 32. 490.- Kč (s příslušenstvím), k jejímuž zaplacení – v souladu se žalobním návrhem – žalovaného zavázal.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 7. 2001, č. j. 27 (28) Co 307/99-95, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení 32. 490.- Kč s příslušenstvím zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazováním opakováním listinných důkazů, dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná. Zabýval se nejprve posouzením platnosti předmětné nájemní smlouvy z hlediska ustanovení Vycházeje z právního názoru, že pojem „předchozí“, použitý v citovaném ustanovení, je nutno vykládat ve vztahu k určitému okamžiku, kterým je okamžik uzavření smlouvy, dovodil, že byla-li předmětná nájemní smlouva uzavřena dne 16. 4. 1994, pak nelze podmíněný souhlas obecního úřadu v O. ze dne 14. 11. 1994 považovat za „předchozí“ ve smyslu uvedeného ustanovení; předmětná nájemní smlouva je tedy podle neplatná. Není-li platná předmětná nájemní smlouva (pokračoval odvolací soud), nemůže být platná ani podnájemní smlouva uzavřená mezi účastníky. Odvolací soud uzavřel, že se žalobkyně nemůže z titulu neplatně uzavřené podnájemní smlouvy domáhat vůči žalovanému zaplacení jakékoliv částky, a to ani jako bezdůvodného obohacení, když nebyla vlastníkem nemovitosti, v níž se předmětné nebytové prostory nacházejí, a neměla k těmto prostorám ani jiný právní vztah, v důsledku kterého by mohla uplatnit majetkovou újmu po žalovaném. Pokud jde o námitku k započtení, vznesenou v průběhu řízení žalovaným, odvolací soud dovodil, že žalovaný tento svůj nárok (na náhradu škody ve výši 40. 000.- Kč) neprokázal.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení „ (míněno zřejmě „ “) odst. 1 , a v němž uplatněný dovolací důvod podřadila ustanovení Dovolatelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, jimiž odůvodnil svoje zamítavé rozhodnutí, přičemž především namítá nesprávnost výkladu ustanovení , který zaujal odvolací soud. Dovozuje, že podle citovaného ustanovení měl být souhlas udělován k „pronajímání“, nikoli k „pronájmu“, a že se neváže ke konkrétní nájemní smlouvě, ale k pronájmu jako takovému, pokud nájemní vztah vznikl za účelem provozování obchodu a služeb. Byl-li již jednou souhlas udělen - jako tomu bylo v případě předmětných nebytových prostor - vztahuje se i na další nájemní vztahy, týkající se téhož předmětu nájmu, tedy i na předmětnou nájemní smlouvu. Dovolatelka vyjadřuje nesouhlas s „interpretací souhlasu uděleného obecním úřadem dne 14. 11. 1994“ a namítá, že nastoupila fikce, upravená v citovaného zákona; ostatně (dle názoru dovolatelky) nemělo být toto ustanovení v dané věci aplikováno „pro rozpor s platnou ústavou“, a věc měla být předložena Ústavnímu soudu. Nesouhlasí též se závěrem odvolacího soudu, že jí nepřísluší ani nárok z titulu bezdůvodného obohacení, a vytýká mu, že „zcela pominul, že žalobkyně jako nájemkyně řádně hradila pronajímateli nájem, ač v důsledku poskytnutí nebytových prostor do podnájmu, tyto prostory sama neužívala. Žalovaný sám pronajímateli nájemné neplatil a nemovitosti užíval.“ Dle názoru dovolatelky se tak žalovaný obohatil, a to na úkor žalobkyně, a proto bylo třeba žalobě vyhovět z titulu bezdůvodného obohacení. V této souvislosti namítá, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je „ohledně této otázky zcela kusé,….a nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů“. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to je podle ve znění účinném před 1. 1. 2001). I když napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 30. 7. 2001, musel odvolací soud – v souladu ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 15. - postupovat v odvolacím řízení podle dosavadních právních předpisů; Nejvyšší soud proto dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „ “).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 2 ) a je podle přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 věty první je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Vady uvedené v , ani tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti ( věta druhá ), nebyly dovoláním tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají.

O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení správnosti právního názoru odvolacího soudu, že předmětná nájemní smlouva ze dne 16. 4. 1994 je neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu obce.

Podle věty druhé a třetí , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném před novelou provedenou (dále opět jen „ “) místnosti určené k provozování obchodu a služeb lze pronajímat jen po předchozím souhlasu národního výboru (po účinnosti , o obcích, ve znění pozdějších předpisů – viz ustanovení věty první citovaného zákona – obce, resp. města). Pokud národní výbor do 15-ti dnů od obdržení žádosti o věci nerozhodne, má se za to, že souhlas byl udělen.

Podle § 3 odst. 4 zákona o nájmu nebytových prostor pokud je smlouva uzavřena bez souhlasu národního výboru podle odstavce 2 nebo neobsahuje náležitosti podle odstavce 3, je neplatná.

Nejvyšší soud se zabýval výkladem ustanovení (v návaznosti na ustanovení větu druhou citovaného zákona) v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. , ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 1928/97, a ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod č. 8, 11 a 12 v příloze č. I časopisu Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. , uveřejněný v sešitě č. 7 z roku 2000 téhož časopisu a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod č. 73). Dospěl přitom k závěru, že nedostatek předchozího souhlasu ve smyslu věty druhé způsobuje dle téhož zákona absolutní neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor. K naznačenému závěru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudcích ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. , ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. , a sp. zn. , v usnesení ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. a v rozsudku ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. . Uvedený závěr je vyjádřen i v odůvodnění rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, pod pořadovým číslem 12.

Nejvyšší soud dále ve svém rozhodnutí ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněném v příloze č. I. časopisu Soudní judikatura, ročník 2000, pod pořadovým číslem 11, zaujal právní názor, že z ustanovení § 3 odst. 4 zákona o nájmu nebytových prostor (odkazujícího na ustanovení § 3 odst. 2 téhož zákona, v němž je pojem „souhlas národního výboru“ specifikován jako „předchozí souhlas“) vyplývá, že časový prvek vyjádřený pojmem „předchozí“ nutno vykládat ve vztahu k určitému okamžiku. Tímto okamžikem – podle § 3 odst. 4 tohoto zákona - je uzavření smlouvy. Ta je (ustanovení § 44 věta prvá obč. zák.) uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti. Podle ustanovení § 43c odst. 2 věty první obč. zák. pak včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli.

Součástí skutkových zjištění odvolacího soudu bylo též zjištění o obsahu předmětné nájemní smlouvy, z níž se podává, že písemné projevy vůle obou stran, se – i s podpisy nájemkyně (žalobkyně) a pronajímatelů – nacházejí na téže ě, datované dne 16. 4. 1994. Dovoláním nebyla zpochybněna správnost skutkového zjištění, že žalobkyně požádala obecní úřad v O. o udělení souhlasu s pronájmem předmětných nebytových prostor přípisem ze dne 7. 11. 1994, a že přípisem ze dne 14. 11. 1994 obecní úřad žalobkyni sdělil, že jí souhlas udělí za podmínky, že uhradí dlužné poplatky.

Z uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu na výklad ustanovení § 3 odst. 2 ve spojení s odst. 4 zákona o nájmu nebytových prostor, je správný. Odvolací soud nepochybil, pokud – na základě uvedených skutkových zjištění - dovodil, že předmětná nájemní smlouva je z hlediska citovaných ustanovení neplatná.

Argumentaci dovolatelky, že se souhlas obce nevyžaduje ke konkrétní nájemní smlouvě, nelze přisvědčit. Rozhodování o tom, zda bude udělen předchozí souhlas ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona o nájmu nebytových prostor, je rozhodováním o právech a právem chráněných zájmech či povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti státní správy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. , uveřejněný v příloze I. časopisu Soudní judikatura, ročník 2000, pod pořadovým číslem 12); týká se tedy vždy konkrétního, individuálního případu (nájemní smlouvy). Byla-li pak žádost žalobkyně o udělení souhlasu podána následně, po uzavření nájemní smlouvy, je (se zřetelem k výše dovozenému) bezpředmětné zabývat se otázkou, zda nastoupila fikce, předvídaná ustanovením § 3 odst. 2 větou třetí citovaného zákona.

Dovolací soud nesdílí názor dovolatelky, že ustanovení nemělo být v dané věci aplikováno „pro rozpor s platnou ústavou“. Nejvyššímu soudu nepřísluší posuzovat ústavnost zákonů, a nevidí důvod pro předložení věci Ústavnímu soudu České republiky. Především nelze opomenout, že bylo-li ustanovení věty druhé a třetí , ve znění před změnami provedenými , zrušeno od 3. 12. 1999 Sb., byl by případný návrh na zrušení citovaného ustanovení v řízení před Ústavním soudem České republiky nepřípustný ( 3 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vedle toho Ústavní soud měl příležitost vyslovit se k citovanému ustanovení např. ve svém nálezu ze dne 12. 4. 1994, sp. zn. , a ve svých usneseních ze dne 2. března 1999, sp. zn. a ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. , avšak jeho protiústavnost zjevně neshledal.

Pokud pak dovolatelka namítá, že odvolací soud „zcela pominul“, že žalobkyně jako nájemkyně řádně hradila pronajímateli nájem, že žalovaný pronajímateli nájemné neplatil ač nemovitosti užíval, a že se tak na úkor žalobkyně obohatil, je třeba poukázat na to, že žalobkyně o tato skutková tvrzení uplatněný nárok v žalobě neopřela ( ), a neučinila tak ani v průběhu řízení před soudy obou stupňů ( , ). Odvolacímu soudu nelze tudíž vytýkat, že se nezabýval právním posouzením uplatněného nároku z pohledu těchto skutkových tvrzení; dovolací soud přitom neshledává, že by odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo „ohledně této otázky (rozuměno otázky posouzení nároku z hlediska ustanovení o bezdůvodném obohacení) zcela kusé,….a nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů“ (tedy existenci vady uvedené v ).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle , obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobkyně, správný; dovolací soud proto dovolání žalobkyně podle věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , , a , když žalobkyně nebyla v tomto řízení úspěšná a procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady, na jejichž náhradu by měl proti žalobkyni právo, v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. prosince 2002

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu