Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2312/2012

ROZSUDEK

EUROCOIN, s.r.o.

,

IČ 416 00 363, se sídlem v Brně, Divadelní 4, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 118, proti žalované

Ronny, s.r.o.

, IČ 252 74 961, se sídlem v Cerekvici nad Bystřicí 55, o zaplacení částky 138.783,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. února 2004, č. j. -161, takto:

I. Dovolání

se

v části, v jaké směřovalo proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2004, č. j. -161,

zamítá;

ve zbytku

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 6. 2003, č. j. -137, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 24.535,60 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do zbytku požadované částky (tj. 138.783,90 Kč) žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Žalobkyně se podanou žalobou domáhala, aby žalované bylo uloženo zaplatit jí dlužné nájemné a související platby včetně smluvní pokuty, jež byla žalovaná povinna platit na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 6. 1999, která žalované umožňovala užívat nebytové prostory v nemovitosti žalobkyně v době od 9. 6. 1999 do 15. 11. 1999. Okresní soud o věci rozhodoval opětovně po té, co byl jeho původní rozsudek zrušen soudem odvolacím v části, jíž bylo žalobě co do částky 163.319,50 Kč s příslušenstvím vyhověno a v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a soud prvního stupně byl zavázán právním názorem odvolacího soudu v otázce posouzení platnosti účastníky uzavřené nájemní smlouvy. Po zohlednění názoru odvolacího soudu soud prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky nebyla platně uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor dle , nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. 12. 1999, neboť nebyla splněna zákonná podmínka spočívající v předchozím souhlasu národního výboru s pronájmem nebytových prostor určených k provozování obchodu a služeb. Absence předchozího souhlasu činí smlouvu absolutně neplatnou. Je přitom bez významu, že souhlas byl příslušným úřadem udělen dne 8. 6. 1999, tedy sice před sjednanou účinností smlouvy, ale až po jejím uzavření, neboť souhlas ve smyslu , v tehdy účinném znění, musí předcházet uzavření smlouvy. Závěr o neplatnosti smlouvy vedl soud k posouzení nároku jako nároku z bezdůvodného obohacení ve smyslu a násl. obč. zák., přičemž není důvodu souhlasit s námitkou žalované ohledně jeho promlčení. Na základě znalecky stanovené výše obvyklého nájemného v rozhodném období a lokalitě okresní soud shledal, že žalovaná měla žalobkyni zaplatit částku 208.869,15 Kč, jelikož však částku 184.333,60 Kč žalobkyni již zaplatila, je její povinností doplatit částku 24.535,60 Kč společně s úroky z prodlení v zákonné výši.

K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové, jenž rozsudkem ze dne 25. 2. 2004, č. j. -161, vyslovil souhlas s rozšířením žaloby o úrok z prodlení z částky 163.319,50 Kč ve výši 10 % od 5. 11. 2000 do zaplacení (výrok I.), dále pak rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba co do požadavku na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,05 % z částky 130.127,40 Kč od 16. 11. 1999 do zaplacení a z částky 33.192,10 Kč od 16. 12. 1999 do zaplacení, zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok II.), v části napadeného výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 138.783,90 Kč, a ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, zamítl dále žalobu co do požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 138.783,90 Kč od 5. 11. 2000 do zaplacení (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.). Odvolací soud zohlednil, že žalobkyně vzala v odvolacím řízení zpět žalobu v požadavku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,05 % z částky 163.319,50 Kč a rozšířila žalobu tak, aby jí byly přiznány úroky z prodlení z částky 163.319,50 Kč od 5. 11. 2000 do zaplacení. Po věcném přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně pak odvolací soud shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně. Odvolací soud zdůraznil, že setrvává na závazném právním názoru vysloveném v usnesení ze dne 24. 4. 2002, č. j. -104, týkajícím se neplatnosti účastníky uzavřené smlouvy o nájmu nebytových prostor pro chybějící předchozí souhlas příslušného městského úřadu. Tento názor je přitom zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Pro stručnost odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil, a rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Závěr o nedůvodnosti základu nároku pak vedl odvolací soud k tomu, že žalobu zamítl i v příslušenství požadovaném v odvolacím soudem připuštěném rozšíření žaloby.

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně jeho výrokům II., III., IV. a V., podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost pokládá za danou ustanovením , b) i c) , jelikož výrokem IV. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno a výrokem III. rozsudku odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku pro vázanost právním názorem odvolacího soudu, jenž jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Napadené rozhodnutí je dle dovolatelky rovněž po právní stránce zásadně významné. Názor odvolacího soudu, dle nějž je předmětná smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 6. 1999 absolutně neplatná, vychází z nesprávného výkladu ustanovení , ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. Ve smlouvě bylo sjednáno, že nájem počíná dnem udělení souhlasu příslušného orgánu s pronájmem nebytových prostor určených k provozování obchodu a služeb dle Souhlas byl udělen dne 8. 6. 1999 a tímto dnem vznikl mezi účastníky nájemní vztah. Z ustanovení vyplývá, že souhlas musí předcházet vzniku nájemního vztahu, „tj. skutečnému pronajmutí“, nikoliv datu uzavření smlouvy. Vznik nájemního vztahu „může ve skutečnosti předcházet vzniku nájmu“ a udělení souhlasu dlouho před vznikem nájmu by bylo neúčelné a nenaplňovalo by účel původního ustanovení Z pohledu dovolatelkou prezentovaného výkladu odkazovaného ustanovení pak není pochyb, že byla splněna podmínka vzniku nájemního vztahu spočívající v udělení příslušného předchozího souhlasu. Uvedené argumenty vedly dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil v napadeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i v tomu odpovídajícím rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , („ “), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 , kterým se mění , , rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Přípustnost dovolání v části, v jaké směřuje proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby soudem prvního stupně co do částky 138.783,90 Kč, je v daném případě možno dovozovat z ustanovení , neboť v tomto rozsahu bylo odvolacím soudem potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Ze stejného ustanovení lze přitom dovodit přípustnost dovolání i v rozsahu, v němž je napadán výrok III. rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byla zamítnuta žaloba co do požadavku na úrok z prodlení ve výši 10% z částky 138.783,90 Kč od 5. 11. 2000 do zaplacení. Nehledě na to, že v tomto rozsahu jde o částku, o níž byla žaloba rozšířena až v odvolacím řízení, odpovídající příslušenství z požadované jistiny, čemuž musel být uzpůsoben i zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu činěný nad rámec potvrzení zamítnutí jistiny soudem prvního stupně, s přihlédnutím k tomu, že důvodnost tohoto nároku byla odvolacím soudem vyloučena na základě týchž právních úvah jako v případě jistiny, je na místě, aby v tomto případě nárokované příslušenství sdílelo procesní režim jistiny (k tomu srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 1998, sp. zn. , publikované v časopise Soudní judikatura, sešit 19/1998, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. ).

Dovolání však v rozsahu, v jakém byla konstatována jeho přípustnost, nelze pokládat za důvodné. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi již vícekrát zabýval významem souhlasu s nájmem nebytových prostor požadovaným ustanovením , ve znění před účinností , pro vznik nájemních vztahů a opakovaně zdůraznil, že absence tohoto souhlasu je důvodem absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 7, sešit 1/2005). Dikce daného ustanovení hovořící o „předchozím souhlasu“ si pak žádá, aby byl souhlas vztažen k určitému časovému okamžiku. Za ten je třeba pokládat uzavření smlouvy, kdy dochází ke zformování nájemního vztahu z hlediska úpravy práv a povinností smluvních stran, nehledě na to, že vedlejším ujednáním ve smlouvě byl sjednán pozdější vznik nájmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. ). Takovýto výklad odpovídá logice dané zákonné podmínky. V případě, že by souhlas byl udělován až následně, po uzavření smlouvy, mohly by se smluvní strany dostat do jistě nežádoucí situace, kdy by byly vázány smluvními ujednáními, jež by nemohla být pro absenci souhlasu naplněna. Rozhodnutí odvolacího soudu plně reflektující již dříve učiněné závěry Nejvyššího soudu tedy není důvodu vytýkat jakékoliv pochybení v právním posouzení věci. Dovoláním tak nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pročež je Nejvyšší soud v naznačeném rozsahu jako nedůvodné dle , části věty před středníkem, zamítl.

Napadá-li dovolatelka výrok II. rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl co do požadavku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,05 % z částky 130.127,40 Kč od 16. 11. 1999 do zaplacení a z částky 33.192,10 Kč od 16. 12. 1999 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno, je přípustnost dovolání dána ustanovením , ve znění účinném k datu vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (čl. II. bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Současně však nelze přehlédnout, že dovolatelka neuvádí žádné důvody, pro něž by uvedený výrok bylo třeba pokládat za nesprávný či vadný. Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které - jak je patrno z a o. s. ř - může dovolatel doplnit jen do uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání, resp. podle dalších pravidel stanovených Lhůta určená tímto ustanovením je lhůtou propadnou, jejímž marným uplynutím se (původně odstranitelné) vady řízení stávají neodstranitelnými, dovolání, které nebylo o uvedené náležitosti doplněno v propadné (prekluzivní) lhůtě určené v ustanovení , tedy musí být za přiměřeného použití ustanovení , věty první Nejvyšším soudem odmítnuto (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 21, svazek 3/2004). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v tomto rozsahu podle a , věty první, odmítl.

Napadla-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu rovněž v části, v jaké jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, pak je třeba připomenout, že ač je výrok o náhradě nákladů řízení z důvodu procesní ekonomie součástí rozsudku, jde o samostatné rozhodnutí nemeritorní povahy (viz též ), proti němuž, jak ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4, svazek 1/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , publikované v časopise Soudní rozhledy pod SR 1/2002, str. 10), není dovolání přípustné, jelikož zákon připouští dovolací přezkum nemeritorních rozhodnutí pouze v případech vyjmenovaných v 239 , mezi něž však rozhodnutí o nákladech řízení zařazeno není. Z uvedeného je tedy patrné, že dovolání nelze v této části považovat za přípustné, pročež Nejvyšší soud podle a přistoupil k jeho odmítnutí.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Nejvyšší soud přihlédl k tomu, že žalovaná změnila obchodní firmu z „POLYMA GROUP spol. s r. o.“ na „Ronny, s.r.o.“, a tuto skutečnost zohlednil v záhlaví rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle .V Brně dne 10. října 2012

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu