Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 415/98

Ústavní soud ČR rozhodl bez ústního jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudů JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti J.B., zastoupeného JUDr. E.B., proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. -72, ze dne 10. 6. 1998, takto:

Návrh se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel podal dne 25. 9. 1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 28. 9. 1998. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. -72, ze dne 10. 6. 1998, jímž byl částečně změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, čj. -62, ze dne 2. 12. 1997, tak, že žaloba co do částky 1.000 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta, v dalším, tj. co do částky 109.000,- Kč spolu s 16% úrokem z prodlení byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Podle názoru navrhovatele bylo uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze porušeno jeho právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "). Ústavní stížnost byla podána včas.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. , Obvodního soudu pro Prahu 6. Ze spisového materiálu ústavní soud zjistil, že navrhovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba o částku 110.000,- Kč s příslušenstvím. Žalobce se tímto návrhem domáhal zaplacení uvedené částky jako dlužného nájemného a dlužné úhrady na pronájem nebytových prostor za měsíce červen a červenec 1994. Nájemné byl žalovaný povinen platit na základě smlouvy o pronájmu nebytových prostor uzavřené v roce 1992 mezi ním a žalobcem. Žalovaný tyto nebytové prostory užíval v průběhu dvou let. Uvedené dvě platby podle svého vyjádření vůči žalobci nezaplatil žalovaný proto, že faktury jsou neoprávněné, protože žalobce jako pronajimatel neplnil své povinnosti a žalovaný nemohl tyto prostory využívat. Dohodou mezi smluvními stranami byl nájemný vztah ukončen k 30. 7. 1994. Soud prvního stupně ve věci vydal dne 19. 10. 1994 platební rozkaz, proti němuž žalovaný ve lhůtě podal odpor. Ve věci bylo nařízeno jednání, na jehož základě soud I. stupně rozhodl rozsudkem, čj. -37, ze dne 30. 4. 1996, tak, že žalobě vyhověl v plné rozsahu. V odůvodnění rozsudku soud I. stupně uvedl, že vycházel ze řádně uzavřené smlouvy o nájmu nebytových prostor, předložených faktur za nájemné a úhradu za služby za měsíce červen a červenec 1994 s tím, že smlouvu posuzoval podle , o nájmu a podnájmu nebytových prostor.

K odvolání žalovaného, který namítal neplatnost smlouvy o pronájmu nebytových prostor, protože nebyl dán předchozí souhlas národního výboru podle , rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který usnesením, čj. -51, ze dne 30. 11. 1996, zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Z odůvodnění usnesení vyplynulo, že odvolací soud přisvědčil žalovanému v tom, že podmínkou smlouvy o pronájmu nebytových prostor byl předchozí souhlas národního výboru a uložil soudu I. stupně posoudit otázku platnosti předmětné smlouvy ve vztahu k uvedené otázce.

Ve věci znovu jednal Obvodní soud pro Prahu 6 a po doplnění dokazovaní ve shora uvedeném směru rozhodl rozsudkem, čj. -62, ze dne 2. 12. 1997, tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl. Z doplněného dokazování dovodil, že původní smlouva o pronájmu byla uzavřena 1. 11. 1992. Žalovaný požádal za účastníky dne 27. 12. 1993 o změnu ve způsobu užívání místností. Původní smlouva o nájmu prostor byla změněna od 1. 1. 1994 na smlouvu o pronájmu nebytových prostor. Změna ve způsobu užívání místností byla rozhodnuta O.ú. dne 24. 1. 1994, který povolil změnu v užívání původní garáže na vzorkovou prodejnu a sklad galanterního zboží. Současně byl žalobci dán souhlas s uvedením do trvalého užívání. Podle názoru soudu I. stupně je proto smlouva ve znění od 1. 1. 1994 platná. K odvolání žalovaného, který uplatňoval stejný důvod jako v odvolání proti prvnímu rozsudku, rozhodoval ve věci opět Městský soud v Praze, který rozsudkem, čj. -72, ze dne 10. 6. 1998, částečně změnil rozsudek soudu I. stupně a v částce 1.000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, ve zbytku, tj. v částce 109.000 Kč s příslušenstvím potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Částečné zamítnutí žaloby bylo vyvoláno tím, že ve smlouvě bylo nájemné sjednáno v částce 44.500 Kč měsíčně a úhrada za služby v částce 10.000 Kč měsíčně, což za dva měsíce představuje částku 109.000 Kč. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že rozhodnutí O.ú. ze dne 24. 1. 1994 nelze považovat za souhlas příslušného orgánu podle Souhlas s pronájmem nebytových prostor, a to místnosti určených k provozování obchodu a služeb se podle uvedeného ustanovení uděloval na základě žádosti pronajimatele a musel být dán před uzavřením smlouvy. V cit. zákona je stanovena fikce, že pokud do 15 dnů od obdržení žádosti příslušný orgán nerozhodne, má se zato, že souhlas byl dán. Nedostatek souhlasu nelze dodatečně zhojit. Žalobce v řízení neprokázal, že o souhlas požádal nebo že mu tento souhlas byl dán. Odvolací soud proto dovodil, že pro nedostatek předchozího souhlasu O.ú., je smlouva o pronájmu nebytových prostor podle neplatná. Odvolací soud dále dovodil, že jelikož smlouva o pronájmu nebytových prostor byla neplatná, užíval žalovaný předmětné nebytové prostory na základě neplatného právního úkonu. Podle ust. a násl. , kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je i majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu. Mezi účastníky je nesporné, že žalovaný měl předmětné prostory k dispozici i v měsíci červnu a červenci, a proto je povinen vydat žalobci bezdůvodné obohacení v té výši, v jaké by platil nájemné a služby, kdyby nájemní smlouva byla platná, tj. ve výši sjednané dohodou účastníků (2x 54.500 Kč - nájemné a úhrada za služby). Odvolací soud proto rozsudek, i když s jiným právním názorem potvrdil.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. -72, ze dne 10. 6. 1998, podal navrhovatel ústavní stížnost, protože podle jeho názoru postupem odvolacího soudu byla porušena jeho práva upravená v y ČR, podle něhož mají všichni účastníci před soudem rovná práva, dále byly porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle y a právo na soudní ochranu podle Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Podstatu porušení uvedených práv spatřoval navrhovatel v tom, že odvolací soud při přezkoumání rozsudku soudu I. stupně zaujal odlišný právní názor na právní důvod uplatněného nároku než soud I. stupně a na tomto základě sám meritorně rozhodl o základu i výši nároku. V tomto případě se jednalo o novou právní skutečnost, k jejímuž objasnění nebyly v řízení před obecnými soudy provedeny žádné důkazy. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem napadený rozsudek Městského soudu zrušil.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze jako účastník řízení. Ze stručného vyjádření odvolacího soudu vyplynulo, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Možnost odchylného právního hodnocení skutkových zjištění odvolacím soudem oproti právní kvalifikaci provedené soudem I. stupně je v našem právním řádu zásadně přípustné a může vést i ke změně původního rozhodnutí (viz ust. ), aniž by tak došlo k porušení rovnosti účastníků či práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled na rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával ochrany svých ústavní práv, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející.

Na základě provedeného řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními a zachovaly tak právo účastníků na spravedlivý soudní proces a jejich rovné postavení v soudním řízení. Ústavní soud po přezkoumání celého řízení dospěl k závěru, že soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními a poskytly stejnou možnost všem účastníkům hájit svá práva. Nemůže být považováno za porušení y, jestliže účastník svých práv nevyužil a řádně se jednání neúčastnil a nepředkládal návrhy na provedení dalších důkazů. Soudy v řízení poskytly oběma účastníkům stejnou možnost bránit svá práva a prokazovat uváděná tvrzení. Pokud jde o námitku, že odvolací soud rozhodl ve věci vlastně jako soud prvoinstanční, nelze tuto námitku akceptovat. Podle může odvolací soud i změnit rozhodnutí, jestliže soud I. stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. V předmětné věci soud I. stupně řádně zjistil skutkový stav, ke kterému mohl navrhovatel uvádět další tvrzení, avšak soud ze zjištěného skutkového stavu vyvodil nesprávný právní závěr, pokud jde o právní kvalifikaci. Toto pochybení napravil v rámci řízení soud odvolací, což mu příslušná právní úprava dovoluje. Navíc je nutno si uvědomit, že neúspěch ve sporu neznamená, že účastníkovi nebyla poskytnuta soudní ochrana a možnost hájit svá práva soudní cestou. Ústavní soud dospěl proto k závěru, že v předmětné věci nebylo porušeno ust. y ani ust. Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 1999

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu