Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 907/2026

-492

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce M. D., zastoupenéhoMgr. et Bc. Ivou Jónovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, V Jirchářích č. 60/6, proti žalovanému městu Česká Kamenice se sídlem městského úřadu v České Kamenici, náměstí Míru č. 219, IČO 00261220, zastoupenému Mgr. Martou Hrubešovou, advokátkou se sídlem v Rybništi č. 2, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. srpna 2025, č. j. -421, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 8. 2025, č. j. -421, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. 9. 2024, č. j. -358, ve výroku o věci samé, není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení nezakládá předestřená otázka „existence a prokázání rozhodnutí o organizační změně a jeho náležitostí“ a otázka „skutečné nadbytečnosti při následném obsazení obdobné práce“, neboť jejich prostřednictvím žalobce nepřípustně zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu [že žalovaný přijal rozhodnutí o organizační změně tím, že Rada města Česká Kamenice na svém druhém zasedání v roce 2016 přijala nový organizační řád městského úřadu, jímž došlo ke zrušení dosavadního Oddělení investic a výstavby, v němž (jako jediný zaměstnanec) pracoval žalobce, a současně ke snížení počtu zaměstnanců městského úřadu o dva (body 32 a 33 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a že zaměstnanec T. B., který začal na městském úřadě pracovat 1. 8. 2016, nebyl přijat „jako náhrada žalobce“, nýbrž nastoupil k výkonu práce na „společensky účelné místo určené pro absolventy škol“, kde jeho plat hradil Úřad práce] a místo nich předkládá své vlastní, od odvolacího soudu odlišné skutkové závěry [že žalovaný neprokázal „řádné (konkrétní) písemné rozhodnutí se všemi náležitostmi o organizační změně a jeho obsah“ a že žalovaný „krátce po skončení pracovního poměru … na obdobnou práci“ přijal nového zaměstnance a „agenda (faktická náplň práce)“ zůstala „zachována, byť formálně přesunuta do jiného odboru“].Tyto námitky představují výhrady proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem (a soudem prvního stupně), vycházející z odlišného názoru žalobce na hodnocení provedených důkazů a žalobce jimi uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení jako jediný přípustný (nesprávné právní posouzení věci), z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení

3. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ).

4. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

5. Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.).

6. Dovolací soud současně neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných d; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).

7. Na žalobcem předestřené otázce „splnění nabídkové povinnosti (i na částečný úvazek)“ rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť odvolací soud tuto otázku neřešil; z ustanovení jednoznačně vyplývá, že skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na předestřené otázce závisí, je nezbytným předpokladem přípustnosti dovolání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ). Žalobce zde současně přehlíží, že právní úprava účinná od 1. 1. 2007 obsažená v zákoně č. , , nepřevzala institut tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele (obsažený v , , účinného do 31. 12. 2006), takže zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení , i když má možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, a i kdyby mu mohl nadále přidělovat jinou práci, která by odpovídala sjednanému druhu práce a která by pro něho byla vhodná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč.). Ani tato otázka proto přípustnost dovolání podle nezakládá.

8. Rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr o naplnění důvodu výpovědi podle spočívajícího v nadbytečnosti žalobce, jež nastala v příčinné souvislosti s realizací rozhodnutí Rady města Česká Kamenice o přijetí nového organizačního řádu městského úřadu] je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

9. K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení patří podle ustálené judikatury to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho provedením u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. , uveřejněný pod č. 57/1968 Sb. rozh. obč., rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. ). Bylo-li zaměstnavatelem (příslušným orgánem) přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ). Nadbytečným je zaměstnanec též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 11. 1980, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč.).

10. Při posuzování rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně jako jednoho z předpokladů výpovědi soud zkoumá pouze to, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel – fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele – právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn, a zda se na jeho základě dotčený zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. ). Rozhodnutí o organizační změně lze považovat (ve vztahu k zaměstnanci) za faktický úkon (akt řízení svého druhu), pro nějž však nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by musel být přijat (vydán) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by musel být zaměstnavatelem „vyhlášen“ nebo jiným způsobem zveřejněn (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. ). Bylo-li rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení , i kdyby organizační změnou sledovaný efekt nebyl později dosažen nebo kdyby se ukázala přijatá organizační změna posléze jako neúčinná (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. ).

11. K otázce oprávnění zaměstnavatele rozhodnout, že určité činnosti dosud vykonávané jeho zaměstnanci bude nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, pak srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. , uveřejněný pod č. 11/2004 v časopise Soudní judikatura, a v něm (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím ) vyslovený právní názor, že rozhodne-li zaměstnavatel, že činnost dosud vykonávanou zaměstnancem bude nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, a že proto tímto zaměstnancem zastávané pracovní místo bude z důvodu úspory finančních prostředků zrušeno, je dán důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení [nyní podle ustanovení ], ledaže jde o plnění běžných úkolů zaměstnavatele, vyplývajících z předmětu jeho činnosti [ve vztahu k současné právní úpravě srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. , uveřejněný pod č. 88/2020 Sb. rozh. obč., a v něm vyjádřený právní názor, že zaměstnavatelé mohou plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu jejich činnosti (stejně jako plnění ostatních úkolů) zajišťovat i jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v základním pracovněprávním vztahu, nejde-li o výkon závislé práce na základě smluv (dohod), jimiž se zakládají jiné než pracovněprávní vztahy].

12. V projednávané věci bylo zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení a věty první – nepodléhá), že dne 20. 1. 2016 přijala Rada města Česká Kamenice usnesení č. 38/2/RM2016/II, na jehož základě žalovaný přijal s účinností od 1. 4. 2016 nový organizační řád, kterým došlo ke zrušení oddělení investic a výstavby Městského úřadu Česká Kamenice, došlo ke změně celkového počtu zaměstnanců, jejichž počet byl snížen o dva, včetně žalobce. Nový organizační řád „stanovil novou organizační strukturu, v níž již nebylo uvedeno oddělení výstavby a investic (jehož byl žalobce jediným zaměstnancem) ani pracovní místo žalobce, a stanovil nové personální složení celého městského úřadu výslovným vyjmenováním všech zaměstnanců, aniž by uvedl žalobce“. S účinností od 1. 4. 2016 byla agenda žalobce u žalovaného nadále „vykonávána, a sice jednak nově především odborem správy majetku města (zejména jeho vedoucím), jednak dalšími odbory městského úřadu, jednak byla pro žalovaného zajišťována externími firmami“ (srov. body 50.7. a 50.10. rozsudku soudu prvního stupně a body 4, 15, 32, 33 a 35 rozsudku odvolacího soudu).

13. Bylo-li přijato rozhodnutí o organizační změně, kterým bylo zrušeno pracovní místo, jež žalobce dosud zastával, dospěly soudy v souladu se shora uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k závěru o naplnění důvodu výpovědi dané žalobci podle , neboť tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností žalobce a přijatými organizačními změnami. Za situace, kdy žalovaný přesunul „stěžejní část pracovních úkolů žalobce“ stávajícím pracovníkům „zařazeným podle nového organizačního řádu v odboru správy majetku města“, a část „zakázek“ byla svěřena „externí firmě“ (srov. body 33 a 35 rozsudku odvolacího soudu), je nepochybné, že se žalobce stal nadbytečným; byla-li část „zakázek“ svěřena „externí firmě“, odpadla část dosavadní pracovní náplně žalobce nebo některá z jím dosud vykonávaných prací. Odvolací soud rovněž v souladu se shora uvedenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu nepovažoval za významné, že od „1. 8. 2017 byla v důsledku vyhodnocení zrušení pozice investičního technika, již dříve vykonával žalobce, znovu zřízena“, neboť po „zhodnocení dopadů“ byla organizační změna „shledána neefektivní“, ani to, že od 1. 7. 2017 byl „na část pracovních úkolů přijat jeden pracovník na dohodu o provedení práce“, jednalo-li se o „jednu konkrétní investiční akci omezenou rozsahem práce i počtem hodin“ (srov. body 34, 35 a 37 rozsudku odvolacího soudu).

14. Namítal-li žalobce v průběhu řízení, že rozhodnutí žalovaného o organizační změně zastíralo skutečný důvod výpovědi, jímž byla snaha zbavit se žalobce pro spory s ředitelem základní školy p. P., pak odvolací soud správně poukázal, že ačkoliv „při výběru žalobce, jakožto zaměstnance nadbytečného … nepochybně hrála úlohu v řízení prokázaná skutečnost, že žalobce měl dlouhodobé konflikty s ředitelem školy …, byla provedena skutečná organizační změna, která sledovala legitimní a zákonem předpokládaný cíl finančních úspor a zefektivnění práce žalovaného, mj. tím, že dosavadní pracovní úkoly budou vykonávány v menším počtu zaměstnanců“ (srov. bod 36 rozsudku odvolacího soudu); rozhodnutí o přijetí organizační změny tedy nebylo „pouze zastřeným právním jednáním, jehož jediným skutečným cílem bylo ‚zbavit se‘ žalobce, jakožto zaměstnance ‚nepohodlného‘ pro spory s ředitelem školy (příspěvkové organizace, se kterou žalobce musel při výkonu své práce komunikovat – pozn. dovolacího soudu), nýbrž … došlo k reálnému zrušení pracovního místa žalobce bez náhrady“ (srov. bod 31 rozsudku odvolacího soudu). K otázce významu pohnutky zaměstnavatele pro rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem výpovědí podle ustanovení potom srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. , a v něm vyslovený závěr, podle kterého je možné, že spory mezi účastníky mohou být motivem, či pohnutkou k přijetí organizačního opatření, jímž je zrušeno pracovní místo zaměstnance, nicméně tato skutečnost sama o sobě nemusí znamenat, že jejím jediným smyslem je jej poškodit; opačný názor by znamenal, že nastanou-li v právnické osobě spory či neshody mezi osobami podílejícími se na různých stupních na řízení společnosti, je v tomto případě vyloučeno přijmout organizační a personální opatření, které by reagovalo na vzniklou situaci a umožnilo další „efektivní“ bezporuchovou činnost; samotnou tuto okolnost, tj. dosažení odchodu zaměstnance z pracovněprávního vztahu, nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy, neboť skončení vzájemných vztahů zaměstnance a zaměstnavatele je vlastním účelem a smyslem výpovědi, jako jednostranného právního jednání směřujícího ke skončení právního vztahu.

15. Závěr o přípustnosti dovolání nezaloží ani námitky dovolatele o tom, že se odvolací soud nevypořádal „s jádrem odvolacích námitek“, že soudy „bagatelizovaly či pominuly významné důkazy ve prospěch žalobce (zejména svědecké výpovědi ay nasvědčující účelovosti postupu a přetrvání agendy), a nevysvětlily, proč relevantní judikaturu v obdobných skutkových situacích neaplikovaly“, z čehož dovolatel dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle ), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení věty druhé jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. ). Protože tvrzení dovolatele o uvedených procesních pochybeních nezahrnují žádné odvolacím soudem řešené otázky procesního práva, které by splňovaly předpoklady vymezené v , přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. , z recentní judikatury potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. , nebo ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. ).

16. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněném pod č. rozh. obč.). Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá žalobce, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které nebylo žalobě vyhověno. K tomu lze dodat, že z ustanovení ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. ). Rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně těmto požadavkům vyhovuje.

17. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

18. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 6. 2026

JUDr. Pavel Malý předseda senátu