Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
1010F3E945A4541EC1258E1E004D17F0.html
HTML · 33.21 KB
No categories available
22 Cdo 582/2026
22 Cdo 582/2026-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. E., b) J. E., obou zastoupených Mgr. et Mgr. Janem Vobořilem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Smaltovny 32/1115, proti žalovaným 1) P. B., 2) L. B., oběma zastoupeným JUDr. Romanem Krmenčíkem, advokátem se sídlem vPardubicích, třída Míru 92, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu vPardubicích pod sp. zn. 7 C 145/2024, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 10. 2025, č. j. 18 Co 197/2025–120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
III. Žalobkyně b) je povinna zaplatit každému ze žalovaných na nákladech dovolacího řízení 1 598 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení krukám JUDr. Romana Krmenčíka.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Pardubicích (
dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3.
4.
2025, č. j. 7 C 145/2024-87, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou podílovými a zčásti bezpodílovými spoluvlastníky v poměru v
rozsudku uvedeném, a to pozemku parc. č.
XY
o výměře 313 m
2
v katastrálním území a obci XY, vymezeného geometrickým plánem
č.
2764-1029/2023 zpracovaným společností Geodézie PCE, s.r.o., který je součástí rozsudku, (výrok I) a rozhodl o
nákladech řízení (výrok
II).
2. K odvolání žalobců Krajský soud vHradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 10. 2025, č. j. 18 Co 197/2025–120, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a v němžuplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které částečně v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a částečně byly řešeny dovolacím soudem jiným způsobem“.
4. Namítají, že v otázce naléhavého právního zájmu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť otázka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení nebyla dostatečně posouzena. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jde o obcházení restitučního zákonodárství, neboť žalobci opakovaně uváděli, že jde o otázku interpretace dohody o vydání pozemků, ve které je třeba zohlednit chybovost ve stanovení hranic pozemků. Za nesprávný, vrozporu s „právními předpisy a judikaturou“ považují také názor odvolacího soudu, že spornou část pozemku vydržet nelze. Skutkové závěry neodpovídají podle názoru dovolatelů provedenému dokazování, s provedeným dokazováním jsou v extrémním rozporu.
5. Odvolacímu soudu rovněž vytýkají, že nenapravil vadný postup soudu prvního stupně, neboť vodůvodnění napadeného rozsudku potvrdil správnost usnesení soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby, přestože žalobci ještě před koncentrací řízení doložili, že došlo knaplnění hrozeb ze strany žalovaných, a to vystavěním plotu, který brání vpřístupu na sporný pozemek a k jejich skladovacím halám ze severní strany.
6. Uvádějí, že jsou si vědomi nemožnosti napravit nesprávné vydání pozemků vrestituci uplatněním nového restitučního nároku, soudy se měly zabývat tím, co konkrétně bylo vydáno a vjakých hranicích. Žalobci, resp. jejich právní předchůdci, měli za to, že pozemky byly vydány v podobě, vníž byly původně zabaveny, neboť ani zdohody o jejich vydání není zřejmé, že by tomu mělo být jinak. Geometrický plán, který je součástí této dohody, vycházel zmap, které vykazovaly značné nepřesnosti (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 837/1998, 22 Cdo 2338/2014 a 22 Cdo 1675/2006), pravdivé není ani tvrzení soudů, že vdohodě byly uvedeny výměry (výměra byla uvedena jen u menšiny pozemků). Kinterpretaci skutečného obsahu dohody o vydání a určení hranic je podle jejich názoru třebapřistupovat s ohledem na nedostatky v tehdejším mapování šířeji v historickém kontextu.
7. K otázce vydržení dovolatelé uvádějí, že odkaz odvolacího soudu na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1855/17 není přiléhavý, neboť Ústavní soud se vtomto usnesení otázkou vydržení nezabýval. Závěr o nemožnosti vydržet pozemky, které prošly restitucemi, považují za nesprávný, mají za to, že byla splněna podmínka dobré víry i nepřetržité držby, a to pro vydržení před 31. 12. 2013 i pro mimořádné vydržení. O tom, žefakticky byly vydány pozemky jiné, se nedozvěděli vroce 2017, ale až po prodeji předmětného pozemku v dražbě dne 24. 4. 2019. Vdobré víře, že jde o součást vydaných pozemků, tak předmětný pozemek užívali (včetně právních předchůdců) od 5. 3. 1993 do 24. 4. 2019. Ke změně jejich tvrzení vtomto směru nedošlo.
8. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně avěc vrátil soudu prvního stupně kdalšímu řízení.
9. Žalovaní ve vyjádření kdovolání uvádějí, že vněm nejsou vymezeny ani právní otázky, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, ani označena rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž má být napadené rozhodnutí v rozporu. Zdůvodňují, proč napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné, a dodávají, že tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy askutkovými zjištěními není nijak konkretizován. Navrhují, aby dovolání bylo odmítnuto.
10. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým seodvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, vjakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, včem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) ačeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
13. V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22, Ústavní soud předeslal, „že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup kNejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl vrámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.“
14. V nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, Ústavní soud zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn ajak konkrétně jenaplněn.
15. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (ktomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Kpřípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně snimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá býtbezbřehým přezkumem, vněmž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání sinení oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční azásadu rovnosti účastníků řízení.
16. Dovolatelé nedostáli ani základnímu předpokladu řádně vymezené přípustnosti dovolání, neboť v dovolání neformulovali žádnou konkrétní zobecnitelnou otázku hmotného či procesního práva, kterou by měl Nejvyšší soud řešit, a řádně nevymezili, který ze čtyř případů přípustnosti dovolání považují za splněný. V úvodu dovolání konstatovali, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek „hmotného nebo procesního práva, které částečně v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a částečně byly řešeny dovolacím soudem jiným způsobem“, u jednotlivých dovolacích námitek však neuvádějí, o který z těchto předpokladů přípustnosti se jedná, neoznačili ani žádná rozhodnutí, která by představovala rozhodovací praxi dovolacího soudu, od které se odvolací soud odchýlil nebo která by podle názoru dovolatelů měla být změněna. Přípustnost dovolání podle§ 237 o. s. ř. nezakládá požadavek, aby Nejvyšší soudu posoudil určitou otázku jinak než soud odvolací.
17. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, jaké důvody přípustnosti § 237 o. s. ř.zakotvuje. První důvod přípustnosti dovolání spočívá v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Míří na případy, kdy příslušná právní otázka jedovolacím soudem již vyřešena a od tohoto řešení se odvolací soud odchýlil. Druhou možností je případ, kdy je dovolacím soudem určitá právní otázka rozhodována rozdílně, tj.případ, kdy rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena není, tudíž sám dovolací soud takovou otázku posuzuje rozdílně. Ještě o jiný případ přípustnosti se jedná, pokud jde ootázku dosud neřešenou, neboť tento důvod přípustnosti míří na případy, kdy určitou právní otázku dovolací soud ještě vůbec neposuzoval. Poslední možností zakládající přípustnost dovolání je pak situace, kdy otázka, v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustáleně řešená, byměla být podle dovolatele přehodnocena a nadále řešena jiným způsobem.
18. Z důvodu nedostatečně vymezené přípustnosti se dovolací soud dovoláním vůbec nemohl zabývat, neboť pouhá polemika se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu nemůže vést kzaložení přípustnosti dovolání.
19. Současná právní úprava dovolacího řízení rovněž nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu neshledal, že by skutková zjištění byla vextrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy; z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné aprávními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor sobsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu.
20. Vady řízení samy o sobě nemohou vést k přípustnosti dovolání; jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej § 241a odst. 1 a contrario a § 242 odst. 3 o. s. ř.); jestližedovolatelé v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
21. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení, který byl dovoláním rovněž napaden, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
22. Dovolání postrádá řádné vymezení toho, včem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.). Vady dovolání nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, jde o vady, které brání věcnémupřezkumu rozhodnutí odvolacího soudu a meritornímu rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejíhosplnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 26. 5. 2026
Mgr. David Havlík předseda senátu