Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2338/2014

22 Cdo 2338/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a)JUDr. P. B., b) A. B., bytem tamtéž, obou zastoupených Mgr. Kamilem Štěpánkem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jindřicha z Lipé 113, proti žalovaným: 1)J. H. 2) PharmDr. L. H., zastoupeným JUDr. Janou Zejdovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Železničářská 2695, o určení vlastnického práva k pozemku, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. ledna 2014, č. j. -275, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Podle věta první , ve znění po novele provedené v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. dubna 2013, č. j. -231, ve výroku I. zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobci jsou vlastníky pozemku parc. č. 937/3, v katastrálním území D., obci D., vzniklého oddělením z pozemku parc. č. 937/1, v katastrálním území D., obci D., podle v tomto výroku specifikovaného geometrického plánu (dále jen ,,předmětný pozemek“). Ve výroku II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen ,,odvolací soud“) ve výroku I. rozsudku ze dne 16. ledna 2014, č. j. -275, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobci jsou vlastníky předmětného pozemku. Výrokem II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ).

Dovolatelé však ve svém dovolání rekapitulují pouze skutkový stav věci. Mají za to, že žalobci neprokázali, že drželi předmětný pozemek v dobré víře po potřebnou vydržecí dobu. Namítli, že provedené dokazování se omezilo pouze na zkoumání podmínek vydržení jen do roku 1993, přičemž navíc nebyly provedeny všechny potřebné důkazy. Upozornili na to, že žalobci nemohli být v dobré víře o tom, že jim náleží vlastnické právo k předmětnému pozemku, neboť o skutečnosti, že jim předmětný pozemek patří, prokazatelně věděli. Uvedli dále, že žumpa nacházející se na předmětném pozemku, kterou žalobci postavili, není zkolaudována. Dovolatelé uzavřeli, že žalobci neunesli důkazní břemeno o vydržení předmětného pozemku a navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k vydržení vlastnického práva žalobců mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. ledna 2014, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „ “).

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení , ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Uvedené náležitosti dovolání žalovaných v žádném ohledu nesplňuje, neboť dovolatelé ani nevymezují, v čem spatřují přípustnost dovolání.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že vydržecí doba započala běžet v roce 1993 a skončila v roce 2003.

Vůči těmto závěrům se dovolání omezuje na konstatování, že „po roce 1993 do roku 2003 již dokazování nebylo tak obsáhlé a důkladné, nebyli vyslechnuti oba vlastníci pozemku p. č. 937/1 – MUDr. H. na straně jedné a na straně druhé ani všichni poslední vlastníci sousední parcely p. č. 937/2 – M. K., K. N., kteří vlastnili přilehlé nemovitosti na základě darovací smlouvy od svých rodičů v letech 2001 – 2009“.

Z této výhrady však není jakkoliv patrné, jak by se měla promítnout do poměrů souzené věci a jakým způsobem by měla založit nesprávné právní posouzení věci, případně zda má zpochybňovat skutkový stav věci nebo jde o tvrzenou vadu řízení.

Lze-li snad z obsahu dovolání vymezit výhradu vůči právnímu posouzení věci, dovolatelé naznačují, že „dobré víry se po 1. 1. 1993 nemůže dovolávat ten, kdo nevycházel z veřejných údajů v katastru, ač z nich vycházet mohl“. Tím naznačují, že je vyloučena oprávněná držba pozemku, která je v rozporu s údaji v katastru nemovitostí (contra tabulas).

Tato námitka není důvodná.

Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. , publikovaném pod č. 40/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek vyslovil, že oprávněná držba pozemku, která je v rozporu s údaji v katastru nemovitostí (contra tabulas), popřípadě v bývalé pozemkové knize anebo v evidenci nemovitostí, je možná.

Z ustálené judikatury dovolacího soudu dále vyplývá, že pokud jsou skutečné právní vztahy k pozemku v rozporu se stavem veřejných knih, má před stavem evidovaným ve veřejných knihách přednost skutečný stav (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 2007, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5212). V případě rozporu mezi právním stavem evidovaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným musí soud vycházet ze skutečného stavu; přitom je oprávněn přihlížet ke všem skutečnostem, které mají za následek nesoulad mezi stavem v katastru a skutečným stavem (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7162).

Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud připouští i takovou oprávněnou držbu, která je v rozporu s údaji v evidenci nemovitostí (v katastru nemovitostí); při posuzování omluvitelnosti omylu držitele nepovažuje za rozhodující soulad skutečného stavu užívání nemovitosti s evidenčními údaji ve veřejných knihách, resp. v dalších dokladech, ale požaduje posouzení všech okolností držby (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. července 2010, sp. zn. , uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky - www.nsoud.cz). K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. , uveřejněném tamtéž, kde opětovně zdůraznil, že oprávněná držba pozemku, která je v rozporu s údaji v katastru nemovitostí (contra tabulas), popř. v bývalé pozemkové knize anebo v evidenci nemovitostí, je možná.

Ve zbylé části je pak dovolání pouze reprodukcí části skutkových zjištění bez jakékoliv vazby na právní posouzení věci, resp. na případnou kritiku právních závěrů odvolacího soudu.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. června 2014

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu