Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2494/22

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Heinitze, zastoupeného Mgr. Michalem Marčišinem, advokátem se sídlem Gočárova třída 1013, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2022, č. j. -678, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 1. 9. 2021, č. j. -657, a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 2. 6. 2020, č. j. -491, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která (zčásti) splňuje podmínky řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Okresního soudu v Chrudimi (dále jen " ") a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená a d (dále jen " ").

2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, zamítl napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele, jíž se po žalované domáhal zaplacení částky 720 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení. O odvolání stěžovatele rozhodl krajský soud tak, že napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle věty první , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") napadeným usnesením odmítl s tím, že dovolání neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti (srov. ) a v dovolacím řízení proto nebylo možné pro tuto vadu pokračovat.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal události, které předcházely podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním věcí v jeho vlastnictví. Proti rozsudkům (výhradně!) soudů I. a II. stupně směřuje své námitky, když nesouhlasí zejména se závěrem odvolacího soudu, že předmětné movité věci (dva mostové jeřáby) nejsou samostatnými věcmi v jeho vlastnictví, ale naopak jsou součástí věci hlavní (hala defektoskopie), a tedy ve vlastnictví vlastníka této haly. Namítá, že odvolací soud posoudil předběžnou otázku vlastnictví předmětných movitých věcí odlišně od soudu I. stupně, a to aniž by dal stěžovateli prostor se k takové názorové změně vyjádřit, a aniž by soud tento svůj závěr řádně odůvodnil. Odkazuje přitom jak na opačné závěry soudu nalézacího, tak i Vrchního soudu v Praze, dle jehož usnesení ze dne 5. 6. 2007, č. j. -119, je vlastníkem předmětných věcí právě stěžovatel.

4. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.

5. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje zákonem stanovené podmínky řízení. V tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) ve smyslu ustanovení a zčásti návrh nepřípustný (ve vztahu k rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu) podle ustanovení citovaného zákona.

6. Ústavní soud předně konstatuje, že proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel neuplatnil v ústavní stížnosti žádnou námitku. Neučinil tak navzdory tomu, že jej (resp. jeho právního zástupce) Ústavní soud dne 14. 9. 2022 vyzval, aby upřesnil, která rozhodnutí napadá a výslovně jej upozornil, že předmětné usnesení Nejvyššího soudu nenapadá obsahem ani petitem návrhu.

7. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval dne 22. 9. 2022 pouze tak, že Ústavnímu soudu zaslal novou plnou moc, ze které je patrno, že brojí i proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu, a tuto skutečnost potvrdil rovněž v přípisu, reagujícím na citovanou výzvu. Stěžovatel však ani k výzvě Ústavního soudu nedoplnil obsah ústavní stížnosti o argumentaci, která by se k tomuto usnesení Nejvyššího soudu vztahovala a z níž by bylo zejména patrno, v jakém směru a čím konkrétně jím byla porušena jeho základní práva. Výsledkem je, že stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu petitem svého návrhu, přičemž ale neuvádí žádný důvod, pro který by je měl Ústavní soud zrušit jako protiústavní.

8. Ústavní soud připomíná, že je dle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. písm. d) y]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jednotlivce.

9. Zejména je namístě zdůraznit, že stěžovatele, povinně zastoupeného právním profesionálem (advokátem), stíhá břemeno tvrzení, kdy je na něm samotném, aby předložil Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například též relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotného stěžovatele. Jak je přitom uvedeno již výše, stěžovatel neuvádí ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu (navzdory výzvě Ústavního soudu) vůbec žádný relevantní (natožpak ústavněprávní) argument nad rámec prostého označení tvrzeně porušeného základního práva. Za této situace ovšem Ústavní soud nemá, co by na napadeném usnesení věcně přezkoumával. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadených rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele. Nenabídne-li však stěžovatel vůbec žádnou argumentaci, nemá Ústavní soud co přezkoumávat.

10. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu proto Ústavní soud uvádí, že se zabýval ve zcela obecné rovině pouze tím, zda tento soud zcela zjevně a excesivně nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil tak své rozhodnutí nepřípustnou libovůlí.

11. Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy. S nároky na dovolací řízení pak souvisí i povinné zastoupení advokátem, který by měl být obeznámen s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a měl by zvážit, zda jsou v jeho věci pro podání dovolání splněny všechny předpoklady. Je totiž povinností dovolatele, aby v dovolání uvedl dovolací důvod ( a 3 ), a aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.

12. Zaprvé tedy musí dovolatel uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Zadruhé, co do vymezení předpokladů přípustnosti, jde o výběr jedné ze čtyř situací upravených v V dovolání proto musí být uvedeno, o kterou z těchto situací jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li současně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje pouhá citace textu ; dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů. Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, musí označit rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí v rozporu. Obdobné platí, jde-li o nejednotnou judikaturu Nejvyššího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit (srov. nález ze dne 11. 2. 2020

sp. zn.

; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena, musí být patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou Nejvyšším soudem.

13. Podrobněji se otázkou přípustnosti dovolání Ústavní soud zabýval v plenárním stanovisku [ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.]. V něm Ústavní soud přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y.

14. Ústavní soud, vycházeje z právních závěrů právě citovaného stanoviska a za absence jakékoliv stížnostní argumentace, dospěl k závěru, že Nejvyšší soud postupoval ústavně konformním způsobem. Srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, jeho závěr o odmítnutí dovolání pro vady je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý (viz shora). V jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle y. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu proto shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

15. Ústavní soud dále uvádí, že jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje ( ), a to ještě před podáním samotné ústavní stížnosti. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná.

16. Ústavní stížnost dle písm. d) y totiž představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení , 3, 4 a lze přitom dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje.

17. Subsidiarita ústavní stížnosti má přitom dimenzi formální i materiální. Formální dimenze znamená, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti musí "formálně" podat všechny prostředky k ochraně práv, kterými disponuje, a materiální subsidiaritou je myšleno to, že tyto prostředky odůvodní způsobem, který obecnému soudu umožní ústavněprávní přezkum. Krátce řečeno, přípustnou je ústavní stížnost nejen tehdy, podal-li stěžovatel opravný prostředek, nýbrž také, když řízení před obecnými soudy již skončilo a jeho výsledek proto může být přezkoumán Ústavním soudem, a to výhradně z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod.

18. Jak bylo uvedeno shora, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. V již citovaném plenárním stanovisku sp. zn. přitom zdejší soud výkladem dovodil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ) a je-li proto odmítnuto pro vady, jedná se o případ, kdy stěžovatel nevyužil všechny dostupné procesní prostředky nápravy řádným způsobem, a v takovém případě považuje Ústavní soud ústavní stížnost - s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti - za nepřípustnou.

19. Jelikož v nyní posuzované věci stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu žádnou konkrétní argumentaci, která by byla způsobilá zpochybnit ústavní souladnost a správnost postupu Nejvyššího soudu a tu část ústavní stížnosti, která brojila proti usnesení Nejvyššího soudu, proto Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, shledal ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím okresního a krajského soudu nutně nepřípustnou. Nezpochybnil-li totiž stěžovatel ústavní konformitu rozhodnutí o posledním prostředku, který mu zákon k ochraně jeho práva připouští, nerespektoval tak materiální stránku subsidiarity ústavní stížnosti ve shora uvedeném smyslu.

20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu