Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 434/2026

-182

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně Yoger – Kovo s. r. o. se sídlem v Příbrami, Zdaboř č. 565, IČO 25668463, zastoupenéMgr. Lukášem Matějkou, advokátem se sídlem v Příbrami, Pivovarská č. 15, proti žalované N. G., zastoupené Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí č. 5/28, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2025, č. j. -162, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2025, č. j. -162, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 1. 2025, č. j. -127, ve výroku I, není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení nezakládá předestřená otázka „právního významu překážek v práci“, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá; z ustanovení jednoznačně vyplývá, že skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na předestřené otázce závisí, je nezbytným předpokladem přípustnosti dovolání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ). Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) nezaložil své rozhodnutí na závěru, že žalobkyně od 19. 12. 2023 svým postupem „založila překážky v práci na straně zaměstnavatele“ a žalované tak vzniklo právo na náhradu mzdy (srov. Bod 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), naopak dovodil, že „nebylo v řízení jednoznačně prokázáno, zda žalovaná přestala do práce docházet z vlastního rozhodnutí či nikoliv“ (srov. bod 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Za významné [z hlediska naplnění důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru podle ] považoval, že „žalovaná po 18. 12. 2023 nepřestala pro žalobkyni zcela pracovat“, neboť „nadále, byť v omezeném rozsahu, vykonávala práci na dálku“ a „minimálně v rozsahu takto odvedené práce náležela žalované mzda, která jí však nebyla vyplacena“ (srov. bod 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Rozhodnutí odvolacího soudu proto není v rozporu se závěry uvedenými v dovolatelkou odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. .

3. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení pak nezakládá ani předestřená otázka „unesení důkazního břemene“ (při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. , nebo ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. ), neboť odvolací soud své rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene nezaložil, a rozhodnutí odvolacího soudu proto na této otázce rovněž nespočívá. Případný není ani odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. , neboť v posuzovaném případě odvolací soud neučinil „změnu skutkového hodnocení“, nýbrž převzal skutková zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalovaná „pokračovala ve výkonu práce pro žalobkyni“ (srov. body 33 a 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

4. K založení přípustnosti dovolání nejsou způsobilé námitky dovolatelky [že „nesouhlasí, že by pro něj (pro žalobkyni – pozn. dovolacího soudu) v uvedeném období žalovaná nějakou práci vykonala“, že „v rámci jednotlivých měsíců … žádnou práci ani nevykázala“, že „žalovaná své tvrzení o práci pro žalobce nijak neprokazuje, resp. dokládá jej pouze svým přehledem práce …, který je nicméně opět pouze tvrzením žalované“, že „naopak z dalších důkazů (korespondence, dokumentace k novému zaměstnání) vyplývá, že žalovaná se nechtěla do práce vrátit“, že několik „textových zpráv, která měla žalovaná zaslat některým kolegům“, nelze „považovat za práci“, a že „odvolací soud bez dalšího převzal ‚podpůrný‘ závěr soudu I. stupně o určitém omezeném rozsahu práce, aniž by tento však byl blíže důkazně podložen“], prostřednictvím nichž [v rozporu s dovolacím důvodem, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem)] vyslovuje pouhý nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) a s hodnocením důkazů, z nichž soudy vycházely, a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení

5. Obdobné námitky potom dovolatelka uplatňuje prostřednictvím nastolené otázky, „jakou činnost lze považovat za výkon práce ve smyslu “ (jimiž zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu o tom, že „žalovaná po 18. 12. 2023 nepřestala pro žalobkyni zcela pracovat“, neboť „nadále, byť v omezeném rozsahu, vykonávala práci na dálku“, a to „i v průběhu ledna a února 2024, kdy žalovaná ze služebního telefonu vyřizovala pro žalobkyni zakázky a komunikovala za tímto účelem i se zaměstnanci žalobkyně“, což „byla náplň její práce“), podsouvá-li své vlastní skutkové závěry, podle kterých „činnost žalované neměla takový charakter, který by představovala výkon práce ve smyslu “, a přirovnává-li ji k situacím, kdy „zaměstnanec cestou z práce zvedne telefon zákazníkovi a sdělí mu, že už není v práci a bude se mu věnovat zítra, zaměstnanec během večera napíše textovou zprávu svému kolegovi, neboť si právě na něco vzpomněl, nebo zaměstnanec z dovolené přepošle pracovní e-mail apod.“ Ani tato otázka proto přípustnost dovolání podle nezakládá.

6. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ).

7. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

8. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu zedne 8. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.).

9. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle (zjevné svévole) při hodnocení důkazů, v důsledku čehož by došlo k porušení práv garantovaných d (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné podč. 460/2017 Sb.). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. , anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2023, sp. zn. ), se tak v posuzovaném případě zjevně nejedná.

10. Přípustnost dovolání podle ustanovení pak nezakládají ani námitky dovolatelky, že ke skutečnosti, zda žalovaná vykonávala práci pro žalobkyni, odvolací soud měl „dle “ doplnit dokazování „či minimálně důkazy opakovat, aby je mohl přehodnotit a následně mohl učinit jiná skutková zjištění“, že odvolací soud měl žalobkyni poskytnout poučení podle , aby jí bylo „umožněno reagovat na významnou změnu v hodnocení, kterou odvolací soud učinil“, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle ), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení věty druhé jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. ). Protože tvrzení dovolatelky o uvedených procesních pochybeních nezahrnují žádné odvolacím soudem řešené otázky procesního práva, které by splňovaly předpoklady vymezené v , přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. , z recentní judikatury potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. , a ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. ).

11. V části, ve které dovolání směřuje proti výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení a proti části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení

12. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 4. 2026

JUDr. Pavel Malý předseda senátu