Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Azs 71/2019 - 27

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: O. S., zastoupen Mgr. Kateřinou Lukáčovou, advokátkou se sídlem Reální 172/2, Ostrava, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2019, č. j. - 17,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I.

[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále též „správní orgán I. stupně“), ze dne 7. 3. 2018, č. j. KRPS-151990-59/ČJ-2016-010022, bylo žalobci dle , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 6 měsíců.

[2] Žalobce napadl prvostupňové rozhodnutí odvoláním. Rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 11. 2018, č. j. CPR-11719-2/ČJ-2018-930310-V243, bylo odvolání zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

II.

[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě. Krajský soud žalobu shora označeným rozsudkem zamítl. Podle krajského soudu byly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. V řízení byl náležitě zjištěn skutečný stav věci, přičemž nedošlo k žádným vadám v řízení. I podle soudu poskytuje správní spis jednoznačnou oporu pro závěr, že žalobce byl na území České republiky zaměstnán bez povolení k zaměstnání. Soud neshledal důvodnou ani žalobní námitku žalobce, že Policie České republiky nemá oprávnění kontrolovat cizince, zda mají pracovní povolení. Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále též „ “) zamítl.

III.

[4] Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost. Podle stěžovatele správní orgány a krajský soud porušily a 4, a , , ve znění pozdějších předpisů (dále též „ “). Nebylo doloženo, že stěžovatel obdržel za práci odměnu. Krajský soud pak nadto nevypořádal všechny uplatněné námitky a nezjistil všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. Požádal i o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

IV.

[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na shromážděný spisový materiál.

V.

[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ).

[7] Kasační stížnost není důvodná.

[8] Stěžovatel v kasační stížnosti poukazoval i na nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu.

[9] Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. , ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. , a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. , všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. - 130, č. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. - 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. - 75, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

[10] Těmto požadavkům napadený rozsudek dostál. Z rozsudku je patrné, z jakého skutkového stavu krajský soud vycházel, jak zohlednil podstatné skutkové okolnosti a jak na skutkový stav aplikoval rozhodnou právní úpravu. Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. - 163 atd.). Se stěžovatelem nelze souhlasit ani v tom, že by se krajský soud opomněl zabývat uplatněnými žalobními námitkami. Zabýval se povahou vykonávané práce, resp. otázkou, zda byl stěžovatel odměňován (podrobněji viz dále).

[11] Stěžovatel dále namítal, že v řízení před správními orgány a krajským soudem došlo k porušení a 4, a .

[12] Podle § 2 odst. 1 a 4 správní orgán postupuje v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu, přičemž dbá na to, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Podle platí, že nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v téhož zákona. Účelem daného ustanovení je zajistit, aby správní rozhodnutí vycházelo ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci. Podle je pak správní orgán povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. V případě, že správní orgán ukládá povinnost, je tedy nad rámec obecného pravidla o zjišťování skutkového stavu věci povinen zjišťovat i skutečnosti ve prospěch účastníka řízení. Toto řízení je tedy ovládáno zásadou vyšetřovací a zásadou objektivního a nestranného přístupu. Správní orgán v tomto typu řízení nese odpovědnost za řádné soustředění podkladů pro rozhodnutí a případně i odpovědnost za nesplnění této povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2007, č. j. - 124, ze dne 27. 12. 2011, č. j. - 81, ze dne 24. 6. 2013, č. j. - 44, ze dne 7. 4. 2011, č. j. - 48, publ. pod. č. 2412/2011 Sb. NSS, ze dne 30. 12. 2010, č. j. - 132, ze dne 19. 6. 2014, č. j. - 69, ze dne 19. 6. 2014, č. j. - 69 atp.).

[13] Podle názoru Nejvyššího správního soudu správní orgány v dané věci výše uvedeným povinnostem dostály. Bylo jednoznačně prokázáno splnění podmínek uvedených v § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Ostatně stěžovatel v tomto ohledu uplatňuje povětšinou pouze obecné námitky. Řízení o kasační stížnosti je však ovládáno zásadou dispoziční; kasační soud je vázán, vyjma případů taxativně uvedených v větě za středníkem , uplatněnými důvody kasační stížnosti ( věta před středníkem ). Proto obsah a kvalita kasační stížnosti v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. Kasační soud není oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta. V řízení o kasační stížnosti je to stěžovatel, který vymezuje hranice soudního přezkumu. K tomu srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. - 95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. - 99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. - 60, jakož i usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. - 78. Právě uvedené platí i pro další obecné námitky stěžovatele.

[14] Se stěžovatelem pak nelze souhlasit v tom, že by se , a vztahoval i na správní soudy. Jak vyplývá z a násl. , tento zákon upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků) a jiných orgánů, právnických a fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy (pro které zavádí zkratku „správní orgán“). Krajský soud však nevystupoval v daném řízení v pozici správního orgánu. Vystupoval jako orgán moci soudní, na kterého dopadají povinnosti uvedené zejména v ).

[15] Krajský soud přitom postupoval v souladu s uvedeným zákonem ). Na podkladě žalobní argumentace důkladně přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí. Důkladně vypořádal i námitku stěžovatele poukazující na to, že stěžovatel nebyl za práci odměňován. Mj. uvedl, že žalobci (stěžovateli) nelze přisvědčit, že vykonával přátelskou výpomoc, za kterou nebyl odměňován. Ze spisu vyplývá, že práci vykonával na stavbě rodinného domu v Kamenici pro společnost INCOM PLUS s. r. o., pod její kontrolou, přičemž byl za provedenou práci odměňován (obdržel 5 000 Kč a dále mu bylo hrazeno ubytování a stravování). Stěžovatel přitom uvedené závěry krajského soudu nezpochybňuje. Nejvyšší správní soud dodává, že ve správním spisu je založen jak protokol o výpovědi stěžovatele, tak i osoby, která mu práci zařídila a na stavbě jej i úkolovala (Artem Hubetskyy, majitel a jednatel společnosti INCOM PLUS s. r. o.), ze kterých vyplývá, že stěžovatel předmětné práce nevykonával bezúplatně. Podrobněji odkazuje soud na rozsudek krajského soudu, resp. rozhodnutí správních orgánů, které se tím dostatečně zabývaly. Pokud pak stěžovatel namítal, že České republice nevznikla jeho jednáním žádná újma, konstatuje soud, že zákon neumožňuje vydat rozhodnutí o vyhoštění pouze za situace, že vznikla České republice újma.

[16] Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel byl vyhoštěn podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, podle něhož policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání. Výkon závislé práce cizincem, který není občanem členského státu Evropské unie, na území České republiky je přitom možný na základě platné zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance, modré karty nebo povolení k zaměstnání (§ 89 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti). Výjimku z tohoto pravidla představuje § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, jehož smyslem je umožnit podnikatelským subjektům usazeným v některém členském státě Evropské unie, aby mohly na území České republiky naplňovat princip volného pohybu služeb (přeshraniční poskytování služeb), byť k poskytování služeb zaměstnávají občany států, které nejsou členy Evropské unie. V rámci citovaného ustanovení zákona o zaměstnanosti je poté zákonodárcem učiněn výslovný odkaz na primární právo Evropské unie (čl. 49 a násl. Smlouvy o založení Evropského společenství), které je založeno na respektování a ochraně čtyř základních svobod, a to volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu. Podpůrně viz judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 31. 1. 2018, č. j. - 31, ze dne 31. 5. 2018, č. j. - 18, ze dne 21. 11. 2018, č. j. - 14, a ze dne 13. 12. 2018, č. j. - 17 atp.).

[17] Na základě všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( věta druhá ).

[18] Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a učinění dalších nezbytných úkonů nutných pro rozhodnutí.

[19] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle věty první za použití Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2019

JUDr. Tomáš Foltas

předseda senátu