Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Azs 178/2018 - 30

- 32

pokračování

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: D. T., zast. JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. - 29,

takto:

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.

[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále též „žalovaný“), rozhodnutím ze dne 20. 6. 2016, č. j. OAM-345/ZA-ZA11-ZA14-2016, zamítlo žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle až , o azylu.

II.

[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji zamítl shora označeným rozsudkem, jenž je přístupný (stejně jako všechna dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) na www.nssoud.cz.

III.

[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v , b) a d) , , ve znění pozdějších předpisů (dále též „ “). Podle stěžovatele byl nedostatečně zjištěn skutečný stav věci stran jeho životní situace. Nebylo přihlédnuto k jeho bezproblémovému chování po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jakož i k tomu, že uzavřel sňatek. Nesouhlasí se závěry rozsudku městského soudu a žalovaného a považuje je za nepřezkoumatelné a nesprávné.

IV.

[4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém neshledal kasační námitky důvodnými. Navrhl kasační stížnost zamítnout pro nedůvodnost.

V.

[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ).

[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační stížnost také tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu, a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v konkrétním případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č.j. - 59, ze dne 22. 5. 2013, č. j. - 18, ze dne 19. 6. 2013, č. j. - 52, a ze dne 26. 4. 2006, č. j. - 30.

[7] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.

[8] V dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Městský soud se nedopustil ani zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. Městský soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší správní soud důvod se odchýlit.

[9] Ve vztahu k námitkám poukazujícím na nepřezkoumatelnost odkazuje Nevyšší správní soud např. na rozsudky ze dne 19. 12. 2013, č. j. - 26, ze dne 22. 1. 2004, č. j. - 51, ze dne 1. 6. 2005, č. j. - 62, ze dne 13. 4. 2004, č. j. - 37, ze dne 1. 6. 2005, č. j. - 62, ze dne 21. 8. 2008, č. j. - 75, ze dne 21. 5. 2015, č. j. - 45, ze dne 4. 12. 2003, č. j. - 75, publ. pod č. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. - 52). Zdejší soud je názoru, že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i rozhodnutí městského soudu požadavkům této judikatury plně dostála. Nesouhlas stěžovatele se závěry soudu nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. - 163 atd.).

[10] Stěžovatel dále poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav v řízení před žalovaným. I touto otázkou se opakovaně zabývala judikatura zdejšího soudu, srov. např. rozhodnutí ze dne 20. 11. 2003, č. j. - 59, ze dne 18. 12. 2003, č. j. - 48, ze dne 17. 6. 2004, č. j. - 63, ze dne 25. 10. 2004, č. j. - 42, ze dne 21. 12. 2005, č. j. - 57, ze dne 13. 8. 2008, č. j. - 67, ze dne 27. 1. 2009, č. j. - 66, publ. pod č. NSS, ze dne 25. 3. 2015, č. j. - 26, ze dne 4. 8. 2015, č. j. - 30, ze dne 15. 1. 2015, č. j. - 17). Žalovaný postupoval v souladu s uvedenou judikaturou. Důkladně se zabýval i důsledky neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli, resp. tvrzeným zásahem do jeho rodinného a soukromého života, přičemž zohlednil i jeho dosavadní způsob života. Zabýval se i vztahem stěžovatele k jeho manželce. V této souvislosti mj. poukázal na to, že manželka stěžovatele po dobu jeho opakovaného výkonu trestu odnětí svobody nenavštěvovala. Stěžovatel přitom v řízení sám uvedl, že jim nebrání žádné objektivní překážky v tom, aby společný život realizovali v Bělorusku.

[11] Stěžovatelem ve správní řízení uváděné důvody žalovaný a následně i soud posuzovali i z hlediska možného udělení humanitárního azylu (§ 14 zákona o azylu), resp. doplňkové ochrany (§14a zákona o azylu), a věc posoudili v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu. Ve vztahu k doplňkové ochraně viz např. rozhodnutí ze dne 20. 10. 2005, č. j. - 43, ze dne 17. 2. 2011, č. j. - 69, ze dne 26. 3. 2008, č. j. - 82, ze dne 21. 5. 2008, č. j. - 71, ze dne 30. 9. 2008, č. j. - 70, ze dne 13. 3. 2009, č. j. - 68 atp. Ve vztahu k humanitárnímu azylu viz rozhodnutí ze dne 11. 3. 2004, č. j. - 55, ze dne 22. 9. 2016, č. j. - 31 atp. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že je na uvážení správního orgánu, zda humanitární azyl udělí, či nikoliv; míra volnosti uvážení správního orgánu je limitována pouze zákazem libovůle. V dané věci k překročení uvedené míry nedošlo. Humanitární azyl je ze své povahy výjimečný institut, který se uděluje například osobám těžce postiženým, těžce nemocným, či osobám, které pocházejí z oblastí, jež jsou významně postiženy humanitární katastrofou způsobenou lidskými či přírodními faktory, a je koncipován jako dobrodiní státu, a nikoli jako právo na přiznání azylu (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. - 55, ze dne 11. 6. 2009, č. j. - 65, ze dne 17. 9. 2010, č. j. - 96, ze dne 29. 2. 2012, č. j. - 47, ze dne 22. 9. 2016, č. j. - 32).

[12] Např. v posledně uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší správní soud zabýval i námitkami, které uplatnil stěžovatel v kasační stížnosti. Mj. uvedl: „Zda dojde k zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele, je řešeno zejména v řízení o správním vyhoštění dle zákona o pobytu cizinců, a nikoli v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu v režimu zákona o azylu (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. května 2016, č. j. - 19). Povinnost vycestovat z území České republiky, která je důsledkem neudělení mezinárodní ochrany, je mnohem menším zásahem do práv cizince, než je případné rozhodnutí o správním vyhoštění, jež je spojeno se zákazem vstupu na území Evropské unie po určitou dobu. Má-li zásah do soukromého a rodinného života odůvodnit udělení doplňkové ochrany, musí jít o „případ, kdy by si stěžovatel vytvořil na území ČR takové rodinné či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2008, č. j. - 71). Zároveň je třeba poukázat i na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. června 2011 Nuñez proti Norsku (stížnost č. 55597/09), v němž bylo shledáno, že pokud byl rodinný život založen v době, kdy dotčené osoby věděly, že jejich imigrační status je takový, že jejich rodinný život v dané zemi je od počátku nejistý, je zásah do soukromého a rodinného života cizince v podobě vyhoštění nepřiměřený pouze výjimečně. Tím spíše to bude platit pro řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, jehož pro žadatele nepříznivý výsledek není spojen s bezprostřední nutností opustit území České republiky.“ Mezinárodní ochrana je institutem umožňujícím legální pobyt na území České republiky ve zcela výjimečných případech a v žádném případě ji nelze zaměňovat s jinými formami pobytu upravenými v zákoně č. , o pobytu cizinců na území České republiky, nebo jí jiné formy pobytu nahrazovat (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2016, č. j. - 32). Nejvyšší správní soud není ani názoru, že by nutnost udělení mezinárodní ochrany vyvolávalo bezproblémové chování stěžovatele po propuštění z trestu odnětí svobody, či obecně (a nově) tvrzená nutnost péče o manželku z důvodu údajných zdravotních potíží (stěžovatel ani v rámci řízení o kasační stížnosti relevantně nedokládal zdravotní stav stěžovatelky, resp. nutnost péče o ni). Takto zákon o azylu koncipován není. Ani snaha o legalizaci pobytu nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (viz například rozsudky zdejšího soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. - 69, ze dne 30. 6. 2004, č. j. - 44, či ze dne 24. 2. 2005, č. j. - 94).

[13] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle

[14] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o větu první ve spojení s , podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 3. července 2018

JUDr. Tomáš Foltas

předseda senátu