Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
4 Azs 247/2015 - 26.pdf
PDF · 0 B
No categories available
4 Azs 247/2015 - 26
[7] Žalovaný ve vyjádření ze dne 16. 12. 2015 uvádí ke kasační stížnosti, že jak jeho rozhodnutí, tak rozhodnutí městského soudu byla vydána v souladu s právními předpisy. Přitom trvá na správnosti svého rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany ve všech jejích formách i na tom, že se dostatečně zabýval všemi skutečnostmi, které stěžovatel uvedl ve své žádosti o mezinárodní ochranu. Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
[8] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Po konstatování přípustnosti podané kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda tato kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení příslušná kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, byl podán například usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS (všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na: www.nssoud.cz), podle něhož „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů“.
[10] V souzeném případě však Nejvyšší správní soud neshledal, že by tyto podmínky byly splněny, a kasační stížnost je proto ve smyslu § 104a s. ř. s. nepřijatelná.
[11] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že stěžovatel sám neuvádí, v čem v podané kasační stížnosti spatřuje přesah svých vlastních zájmů a proč by měl předloženou kasační stížnost zdejší soud věcně projednat (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS). Ačkoli stěžovatel v kasační stížnosti zmiňuje celou řadu důvodů, proč by mu měla být poskytnuta mezinárodní ochrana, ve správním řízení pouze uvedl, že se ve Vietnamu necítil dobře a chtěl žít v lepším režimu v zahraničí. Zároveň na výslovné dotazy odpověděl, že neměl jakékoli problémy s veřejnou mocí a nebyl pronásledován z žádného z azylově relevantních důvodů.
[12] Není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí, a správní orgán musí v pochybnostech shromáždit všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57). Potřeba legalizace pobytu není ale zákonným důvodem pro přiznání azylu (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44; ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69). Stejně tak neobstojí jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany pouhá nespokojenost se stavem dodržování lidských práv v zemi původu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2003, č. j. 7 Azs 13/2003 - 40), nebo samotný původ ze země s nedemokratickým a autoritativním režimem, který zásadním způsobem diskriminuje a potlačuje opozici (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79).
[13] Základním předpokladem pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. a) azylového zákona je pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo důvodný strach z tohoto pronásledování (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 2 Azs 51/2003 - 44). Za relevantní tak nelze považovat obecné obavy žadatele z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace, kdy se žadatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány (rozsudek Nejvyššího správního soudu potom ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54).
[14] Rovněž důvodem pro udělení azylu nejsou ekonomické problémy v zemi původu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65) a nedostatečné rodinné zázemí (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2014, č. j. 62 Az 3/2013 - 29). Pokud je žadatel motivován k podání žádosti o mezinárodní ochranu příležitostí k vlastní seberealizaci v cílové zemi, nelze tento důvod bez přistoupení dalších okolností vnímat jinak než jako důvod ekonomický (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54). Navíc, pozdní podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany ve chvíli, kdy žadateli hrozí správní vyhoštění, svědčí o účelovosti takové žádosti (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54; ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81).
[15] Na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok, správní orgány o něm rozhodují na základě správního uvážení a soudy přezkoumávají rozhodnutí pouze v omezeném rozsahu (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38; ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48). Kritériem pro udělení humanitárního azylu je posouzení, zda by v konkrétním případě bylo „nehumánní“ azyl neposkytnout. Míra volnosti úvahy správního orgánu je přitom omezena jen zákazem libovůle (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). Snaha o společné rodinné soužití přitom nemusí být v každém jednotlivém případě důvodem pro udělení humanitárního azylu (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004 - 60).
[16] Důležitou okolností pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 1 azylového zákona je zejména situace v zemi původu, do které by se měl žadatel vrátit. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, č. 1825/2009 Sb. NSS, vymezil požadavky na informace o zemi původu. Ze zpráv založených ve správním spisu je patrné, že Vietnam podporuje své občany v pracovních pobytech v zahraničí a nebezpečí pronásledování hrozí případně jen těm, kteří by otevřeně kritizovali politický režim nebo konkrétní státní představitele, což není případ stěžovatele. Žalovaný přitom z těchto informací ve svém rozhodnutí vycházel.
[17] Pojem vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 písm. d) azylového zákona potom není posuzován na základě všech mezinárodních závazků, jimiž je Česká republika vázána, ale citované ustanovení se vztahuje na případy, které vycházejí svou povahou ze zásady non-refoulement (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69). Ve správním řízení ze zpráv o zemi původu a ani z tvrzení stěžovatele nevyplynuly skutečnosti, které by naplňovaly některý z důvodů v § 14a odst. 2 azylového zákona pro udělení doplňkové ochrany. Stěžovatel žádné relevantní důvody k aplikaci tohoto ustanovení netvrdil a rovněž neuvedl žádné závažné nemoci nebo zdravotní postižení, jejichž léčba by byla v jeho zemi původu nedostupná. Naopak byl jeho zdravotní stav v pořádku (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2014, č. j. 63 Az 20/2013 - 56).
[18] Jelikož kasační stížnost nepřesahovala podstatně vlastní zájmy stěžovatele, zdejší soud ji shledal nepřijatelnou, a proto ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
[19] O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s. rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu