Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Azs 51/2003 - 44

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: T. B., zastoupeného JUDr. Janou Mikulovou, advokátkou se sídlem Ostrava, 28. října 5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 8. 2003, č. j. -21,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 22. 1. 2002, č. j. OAM-2103/AŘ-2001, kterým byl podle a , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 25. 5. 2001, č. j. OAM-4359/VL-15-03-2001, jímž žalobci nebyl udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v , , 2 a zákona o azylu. Rozsudek Krajského soudu v Plzni vycházel ze skutečnosti, že žalobce nenaplnil žádnou ze zákonných podmínek pro udělení azylu, když se pouze snažil o legalizaci pobytu v České republice z ekonomických důvodů.

Proti tomu stěžovatel v kasační stížnosti namítá důvod uvedený v , tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Konkrétně stěžovatel uvádí, že v České republice pobývá již od roku 1977 (poznámka soudu: správně od r. 1987), přičemž od roku 1993 zde podniká. V roce 1999 se musel vrátit do Vietnamu v důsledku správního vyhoštění. Tam zjistil, že byl vyloučen z komunistické strany a že přišel o zaměstnání a byt. Poukazuje také na skutečnost, že ve Vietnamu už nemá žádné příbuzné, protože jeho manželka i děti žijí v České republice. Stěžovatel zdůrazňuje, že z důvodu jeho vyloučení z komunistické strany je nyní ve Vietnamu politicky a existenčně persekvován. Jeho špatná ekonomická situace je jen následkem pronásledování z důvodu vyloučení z komunistické strany, a toho, že zastává jiné politické názory, jak má na mysli zákona o azylu. Uzavírá, že není pravdou, že by ve svých žádostech měnil důvody k udělení azylu, jak je uvedeno v rozsudku krajského soudu, pouze v těch prvotních žádostech opomněl okolnosti týkající se vyloučení z komunistické strany uvést. Proto žádá o zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí; současně žádá o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.

Žalovaný nevyužil možnosti vyjádření ke kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud v prvé řadě vážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle a dospěl k závěru, že o něm není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti věcně rozhodováno bez prodlení (tedy ihned po jejím předložení Nejvyššímu správnímu soudu a nezbytném poučení účastníků řízení), tedy za situace, kdy skutečnosti tvrzené jako důvod pro přiznání odkladného účinku ani nemohou nastat.

Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů ( , 3 ).

Stěžovatel uplatňuje důvod kasační stížnosti uvedený v , tedy nezákonnost rozhodnutí soudu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky. Výslovně tvrdí, že v jeho případě měl být naplněn důvod pro udělení azylu podle zákona o azylu, když jeho nepříznivá ekonomická situace ve Vietnamu je zapříčiněna jeho vyloučením z komunistické strany.

V souzené věci Nejvyšší správní soud ze správního spisu především zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno v roce 2001, když si stěžovatel odpykával tříměsíční trest odnětí svobody za maření výkonu úředního rozhodnutí. Z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 19. 5. 2001 vyplývá, že hlavním důvodem pro který stěžovatel o azyl žádá je skutečnost, že do Vietnamu nemůže přivést svoji manželku a děti, žijící v České republice na základě povolení k dlouhodobému pobytu, neboť by neměly kde bydlet a nebyl by schopen je uživit. Stěžovatel pobýval v České republice od roku 1987. V roce 1999 byl vyhoštěn a odjel zpět do Vietnamu. Tam však nebyl přijat do zaměstnání k původnímu zaměstnavateli, protože pracovní smlouva mu byla ukončena v roce 1992, kdy se měl vrátit z České republiky. Z téhož důvodu mu byl také odebrán podnikový byt, který zůstal neobydlený, když rodina dlouhodobě žila v České republice. Také bylo stěžovateli dodatečně oznámeno, že kvůli jeho ukončení pracovního poměru byl vyloučen z komunistické strany. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl schopen sehnat

ve Vietnamu práci, vrátil se nelegálně do České republiky a na radu kamarádů požádal o azyl, aby mohl žít se svou rodinou. Původní žádost o azyl odůvodňoval stěžovatel ekonomickými a rodinnými důvody, navíc uvedl, že nikdy nebyl on sám ani nikdo z jeho rodiny členem žádné politické strany ani politické organizace ve Vietnamu. Až v podaném rozkladu a poté v žalobě stěžovatel tvrdí, že jeho špatná ekonomická situace je způsobena tím, že je ve Vietnamu pronásledován kvůli vyloučení z komunistické strany a že právě to je hlavním důvodem jeho žádosti o azyl.

Podle § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má.

Stěžovatel v průběhu správního řízení i řízení před soudem neuvedl žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly, že by byl ve Vietnamu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, ani že má z tohoto pronásledování odůvodněný strach. Skutečnost, že mu byl ve Vietnamu odebrán podnikový byt, který řadu let nevyužíval, navíc když v daném podniku již nepracoval, nelze za takovou okolnost považovat. Rovněž ztráta zaměstnání za situace, kterou stěžovatel popisuje, nemůže být chápána jako pronásledování, protože jak stěžovatel v průběhu správního řízení opakovaně uvedl, s původním zaměstnavatelem měl uzavřenu pracovní smlouvu na dobu určitou, a to do roku 1992 a v případě, že by se stěžovatel do této doby vrátil zpět do Vietnamu, zaměstnavatel by ho zaměstnal. Pokud však stěžovatel dobrovolně setrval v České republice a do Vietnamu se nevrátil, musel počítat s možností, že ho již původní zaměstnavatel nezaměstná a že si bude muset hledat práci jinde. Jeho vyloučení z komunistické strany, které mu bylo oznámeno po jeho návratu do Vietnamu v roce 1999, tak bylo až důsledkem a nikoli příčinou ztráty jeho zaměstnání, neboť o zaměstnání přišel již v roce 1992, když zůstal v České republice místo toho, aby se vrátil do Vietnamu. Navíc, jak stěžovatel uvedl v průběhu správního řízení, ve Vietnamu mohou nalézt práci i nečlenové komunistické strany, kvůli vysoké nezaměstnanosti je to však obtížné pro všechny. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly, že je pronásledován, nelze tak přijmout jeho tvrzení, že kvůli vyloučení z komunistické strany je ve Vietnamu politicky a existenčně persekvován. Dle názoru Nejvyššího správního soudu jsou tak důvody, pro něž stěžovatel azyl požaduje, výlučně ekonomické povahy a nijak nesouvisí se stěžovatelovým politickým přesvědčením.

Nejvyšší správní soud v této souvislosti pro stručnost odkazuje na ustálenou správní judikaturu, mezi jinými na svůj rozsudek ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. , podle něhož „obtíže žadatele o azyl stran obživy či možností seberealizace nelze bez přistoupení dalších okolností hodných zvláštního zřetele vnímat jinak, nežli jako důvody ekonomické“. Ekonomicko sociální situace stěžovatele, jehož motivací pro žádost o azyl je snaha zlegalizovat pobyt v České republice, aby zde mohl pracovat a zabezpečit tak svoji rodinu, která zde žije, je přitom zjevně hlavním a jediným důvodem jeho žádosti o azyl. Krajský soud v Plzni tak rozhodl v souladu se zákonem, když žalobu zamítl.

Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že je zřejmé, že žádost o udělení azylu stěžovatele byla výrazem snahy o legalizaci jeho pobytu v České republice poté, kdy byl za porušení právních předpisů vyhoštěn zpět do Vietnamu. Uvádí-li stěžovatel, že chce žít se svojí rodinou na území České republiky, tak i tady se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Plzni, že toto není zákonným důvodem, na jehož základě by stěžovateli vznikl právní nárok na udělení azylu v České republice. Azyl za účelem sloučení rodiny je upraven v § 13 zákona o azylu, a počítá s udělením azylu rodinnému příslušníku azylanta. O takovou situaci v daném případě však nejde, neboť stěžovatel není rodičem nezletilého azylanta ani manželem azylanta, neboť manželka i děti stěžovatele se zdržují na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu.

Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že není dán kasační stížností uplatněný důvod pro zrušení napadeného rozsudku, a proto kasační stížnost jako nedůvodnou podle ustanovení věty druhé zamítl.

Stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, úspěšnému žalovanému náklady řízení přesahující běžnou úřední činnost nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává ( , ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. 12. 2003

JUDr. Miluše Došková

předsedkyně senátu