Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
75 Az 1/2026 - 28.pdf
PDF · 0 B
No categories available
75 Az 1/2026 - 28
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D., ve věci
žalobce:
I. K., narozený X
státní příslušník Ukrajiny
t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice
sídlem Bělušice 66, 435 26 Bělušice
proti
žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky
sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 2. 2026, č. j. OAM-378/LE-LE05-LE05-2025,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Rozhodnutím ze dne 11. 2. 2026 žalovaný rozhodl tak, že se žalobci neuděluje azyl podle § 12 a 13 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“) a že žalobci nelze podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu udělit ani doplňkovou ochranu.
Žaloba
2. V žalobě žalobce uvedl, že lituje skutků, které spáchal a uvědomuje si závažnost svého jednání. Zdůraznil, že dnes by se již takového jednání nedopustil, neboť si je vědom svých chyb. Dále uvedl, že v České republice žijí jeho rodinní příslušníci, kteří mají velký význam pro jeho budoucí život a kterým chce zůstat nablízku. Oproti tomu na Ukrajině již podle něj žádný rodinný příslušník, s nímž by jej vázalo citové pouto, nežije. Popsal, že po propuštění z výkonu trestu má zajištěné bydlení i zaměstnání. Nakonec uvedl, že mu není lhostejná situace v jeho zemi původu, avšak nesouhlasí s jednáním a názory ukrajinského prezidenta. Dodal, že by byl velmi vděčný, kdyby byla jeho žádost o azyl znovu posouzena.
Vyjádření žalovaného k žalobě
3. Žalovaný považoval žalobní námitky za zcela neopodstatněné a trval na tom, že správní orgán postupoval v souladu se zákonem o azylu i se správním řádem. Odkázal přitom na obsah správního spisu a na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
4. Žalobce podle žalovaného jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu uváděl neochotu vrátit se na Ukrajinu, neboť tam nemá žádné blízké osoby ani pracovní uplatnění, zatímco v České republice má matku a sourozence a rovněž zde pracuje. Žalobce měl rovněž uvést, že nechce na Ukrajině žít sám, a vyslovil obavu, že v případě prodeje domu jeho matkou by v zemi původu již neměl kde bydlet. Podle žalovaného skutečnost, že žalobce nemá ve vlasti rodinné zázemí, případně by mohl ztratit bydlení, nelze podřadit pod azylově relevantní důvody. Za azylově relevantní nelze podle žalovaného považovat ani žalobcovu snahu o legalizaci pobytu vyjádřenou tvrzením, že o mezinárodní ochranu požádal z důvodu absence dokladů a povolení k pobytu po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
5. Žalovaný zdůraznil, že žalobce byl opakovaně odsouzen pro trestný čin loupeže a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Uvedl, že žalobce se násilné a majetkové kriminality dopouštěl opakovaně, a to i ve formě zvlášť závažných zločinů. Za přitěžující okolnost označil skutečnost, že žalobce páchal trestnou činnost ve zkušební době podmíněně odloženého trestu, a to vědomě. Žalovaný z těchto okolností dovozoval, že se v případě žalobce jedná o vážný zločin podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, který vylučuje možnost udělení doplňkové ochrany. Uzavřel, že nelze bagatelizovat závažnost a společenskou nebezpečnost trestné činnosti žalobce a že osobní a rodinné důvody, na něž žalobce poukazuje, nejsou azylově relevantní.
Posouzení věci soudem
6. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem souhlasil a žalobce nesdělil soudu do dvou týdnů od doručení příslušné výzvy nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoli byl řádně poučen, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen.
7. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává – s výjimkou vyplývající z § 32 odst. 9 zákona o azylu a čl. 46 odst. 1 a 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany – zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí podle § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.
8. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu projednávaného případu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
9. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce podal dne 27. 3. 2025 žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice; v žádosti mimo jiné uvedl, že má v České republice rodiče, po propuštění z věznice u nich chce bydlet a starat se o ně, hodlá zde pracovat jako zedník, založit rodinu a vést spořádaný život. Žalovaný si v návaznosti na podání žádosti opatřil podklady k osobě žalobce, z nichž zjistil, že žalobce byl v České republice třikrát pravomocně odsouzen za násilnou trestnou činnost. Při pohovoru konaném dne 8. 4. 2025 žalobce výslovně uvedl, že na Ukrajině nikdy neměl žádné problémy. Zdůrazňoval však, že tam – na rozdíl od České republiky – nemá rodinu ani práci. Vyjádřil obavu, že by v případě svého návratu neměl na Ukrajině kde bydlet. Žalobce při pohovoru popíral jednání, pro které byl českými soudy pravomocně odsouzen. Následně si žalovaný opatřil informace o politické a bezpečnostní situaci a o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Při seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí žalobce uvedl, že „Na Ukrajině je válka a já nechci válčit, nemám rád násilnosti“.
10. Podle § 12 písm. a) zákona o azylu platí, že azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod.
11. Podle § 12 písm. b) zákona o azylu platí, že azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
12. Podle § 13 odst. 1 zákona o azylu platí, že rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12.
13. Podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu platí, že doplňkovou ochranu nelze udělit, je-li důvodné podezření, že cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, se dopustil vážného zločinu.
14. Soud nejprve posoudil azylovou relevanci žalobcova tvrzení, že nesouhlasí s jednáním a názory ukrajinského prezidenta. Jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, základním předpokladem pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 písm. a) zákona o azylu je pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo důvodný strach z tohoto pronásledování (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 2 Azs 51/2003-44). Za relevantní nelze považovat ani obecné obavy z pronásledování či nebezpečí hrozícího v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005-54). V rozsudku ze dne 21. 11. 2003, č. j. 7 Azs 13/2003-40, pak Nejvyšší správní soud vyslovil, že jako důvod pro udělení azylu neobstojí pouhá nespokojenost se stavem dodržování lidských práv v zemi původu. Zdejší soud je toho názoru, že tím spíše neobstojí toliko obecně a neurčitě vyjádřená nespokojenost žalobce s politickou situací v zemi původu. Žalobcovu zemi původu lze nadto na základě podkladové zprávy odboru azylové a migrační politiky ze dne 22. 1. 2025, která je obsažena ve správním spisu, hodnotit jako demokratickou. Jak plyne ze strany 3 této zprávy, poslední volby na Ukrajině byly svobodné, ani stanné právo, které na Ukrajině platí od 24. 2. 2022, není zneužíváno, přičemž ukrajinské mediální prostředí zůstává pluralitní a umožňuje kritiku vlády. Za podstatné soud nicméně považuje, že žalobce v žalobě nijak nekonkretizoval jakoukoli obavu. Jak vyslovil Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005-54, „za relevantní tak nelze považovat obecné obavy žadatele z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí“. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že žalobcův nesouhlas s jednáním a názory ukrajinského prezidenta vyjádřený v žalobě nelze hodnotit jako azylově relevantní tvrzení. Žalobce totiž nejen neprokázal, nýbrž ani netvrdil, že by mu pro jeho politické postoje hrozilo v zemi původu jakékoli nebezpečí.
15. Jedinou obavu z návratu na Ukrajinu žalobce vyjádřil v průběhu správního řízení, kdy uvedl, že nechce válčit. Soud se v tomto ohledu plně ztotožnil se závěry žalovaného, že vojenská služba je občanskou povinností a obavy z ní nemohou bez dalšího založit důvod pro přiznání mezinárodní ochrany. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu by mohla být obava z vojenské služby relevantní jen za mimořádných okolností, např. pokud by šlo o reálnou hrozbu trestu za odmítnutí služby, která by zahrnovala přímou či nepřímou účast na válečných zločinech, a zároveň existovala vazba na azylově relevantní důvod, typicky politické přesvědčení, svědomí či náboženství (srov. rozsudek ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/2020-45, č. 4304/2022 Sb. NSS). Jak plyne z bodu 9 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2025, č. j. 1 Azs 140/2025-27, služba v ozbrojených silách demokratického právního státu, pokud není její odmítnutí spojeno s reálně projeveným politickým či náboženským přesvědčením, sama o sobě nezakládá ani hrozbu svévolného násilí ve smyslu doplňkové ochrany. V bodu 16 usnesení ze dne 30. 8. 2018, č. j. 4 Azs 206/2018-31, nicméně Nejvyšší správní soud vyslovil, že samotné odmítání branné povinnosti není azylový důvod „ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích“, přičemž „obecné tvrzení [stěžovatele], že nesouhlasí s konfliktem na Ukrajině, nelze považovat za reálný projev politického přesvědčení ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004-49“. Žalobcovo povšechné tvrzení, že nesouhlasí s jednáním a názory ukrajinského prezidenta proto nelze, s ohledem na výše citovanou judikaturu, považovat za azylově relevantní ani v kontextu žalobcem dříve vyjádřených obav ze svého zapojení do válečných operací na Ukrajině.
16. Soud nepřehlédl, že žalobce v žalobě vyjádřil lítost nad trestnými činy, jejichž spáchání – na rozdíl od správního řízení – dále nepopíral ani nezlehčoval. Soud nicméně konstatuje, že na stranách 8 až 10 napadeného rozhodnutí žalovaný po zohlednění zcela individuálních okolností žalobcova případu řádně odůvodnil, proč se žalobce dopustil vážného zločinu ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Ačkoli na straně 10 napadeného rozhodnutí žalovaný přičetl žalobci k tíži bagatelizaci spáchané trestné činnosti a chybějící sebereflexi, zdejší soud má za to, že na zákonnosti aplikace § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu by nemohlo ničeho změnit, ani kdyby žalobce své jednání reflektoval již v průběhu správního řízení. Žalovaný totiž nevycházel jen z toho, že se žalobce dopustil zvlášť závažného zločinu ve smyslu § 14 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nýbrž zohlednil také to, že se žalobce společensky škodlivé násilné a majetkové trestné činnosti dopouštěl opakovaně, a to i ve zkušební době podmíněného odsouzení. Za rozhodující z hlediska závažnosti jeho jednání soud považuje, že žalobce cílil na zranitelné oběti, u nichž nedošlo k závažnější újmě jen shodou okolností. Za těchto okolností nemohla v řízení před soudem projevená lítost zvrátit závěr o tom, že se žalobce dopustil vážného zločinu ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu.
17. Co se týče žalobcem uváděných okolností týkajících se jeho soukromého a rodinného života, žalobce v žalobě netvrdil žádné nové skutečnosti, které by nebyly předmětem posouzení ve správním řízení. Soud se se závěry žalovaného ztotožňuje, neboť jsou souladné s judikaturou Nejvyššího správního soudu, který v bodu 25 rozsudku ze dne 21. 3. 2018, č. j. 6 Azs 6/2018-33, vyslovil, že rodinné poměry žadatele o mezinárodní ochranu mohou být důvodem pro udělení některého z pobytových oprávnění podle zákona o pobytu cizinců, mimo zcela výjimečné případy však nepostačují pro udělení doplňkové ochrany. Mezinárodní ochrana nemůže sloužit jako náhrada institutů obsažených v zákoně o pobytu cizinců; primárním účelem azylového řízení není legalizace pobytu cizinců v České republice. Zdejší soud konstatuje, že žalobce ani ve správním řízení, ani v řízení před soudem, žádné výjimečné okolnosti, které by toto obecné pravidlo prolamovaly, neuvedl. Obdobné platí také ve vztahu k žalobcovu tvrzení, že v zemi původu nemá – na rozdíl od České republiky – jistotu bydlení ani zaměstnání. Jak vyslovil Nejvyšší správní soud v bodu 12 usnesení ze dne 29. 8. 2018, č. j. 4 Azs 196/2018-22, „k tvrzení stěžovatele, že [v zemi původu] nemá žádné zázemí, Nejvyšší správní soud konstatuje, že ekonomické problémy stěžovatele v zemi jeho původu nejsou azylově relevantní.“
18. S ohledem na výše uvedené soud vyhodnotil žalobu v mezích žalobních bodů jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, a proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Ústí nad Labem 11. září 2026
JUDr. Petr Černý, Ph.D. v.r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T.