Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
47 C 45/2023-37
Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci
žalobce: ; právnická osoba, IČ: osobní údaje žalobce
sídlem adresa žalobkyně
zastoupený advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení jméno.
sídlem adresa, obec a číslo
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 28 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 28 000 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 28 000 Kč od 29. 3. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4 421,08 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 556,22 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 28 000 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 28 000 Kč od 19. 12. 2020 do 28. 3 2023.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 28 000 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 28 000 Kč od 29. 3. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4 421,08 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 556,22 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 28 000 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 28 000 Kč od 19. 12. 2020 do 28. 3 2023. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se žalobou ze dne 23. 9. 2022 (podána u soudu téhož dne) domáhal po žalovaném zaplatit:
-) částku 28 000 Kč na jistině,
-) kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 421,08 Kč,
-) kapitalizovaný úrok ve výši 4 556,22 Kč,
-) zákonný úrok z prodlení z částky 28 000 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení ve výši 9,75 %,
-) úrok 29 % ročně z částky 28 000 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení,
to vše z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 30. 11. 2018, číslo.
2. Žalovaný se v řízení nevyjádřil.
3. Soud za splnění podmínek § 115a , § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání a dne 19. 5. 2023 vyhlásil tento rozsudek. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
4. Mezi právním předchůdcem žalobce, společností právnická osoba, IČO, a žalovaným došlo dne 30. 11. 2018 k uzavření Smlouvy o zápůjčce číslo. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy (důkaz: listin listina smlouvy ze dne 30. 11. 2018, číslo).
5. Právní předchůdce žalobce, jako poskytovatel zápůjčky, posoudil před jejím poskytnutím schopnost žalovaného požadovanou zápůjčku splácet dle zákaznické karty. Zejména provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy o zápůjčce. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části zákaznické karty nazvané„ Ověřené dokumenty“, mezi které patřila – podle Zákaznické karty s datem 30. 11. 2018 – dvě výplatní pásky 9, 10 / 18.
6. Žalovaný byl dle smlouvy z 30. 11. 2018 povinen splácet dluh částkou 2 684 Kč měsíčně, s úrokem 29 % ročně, v celkem 18 splátkách, poslední splátka dne 30. 5. 2020, nezaplatil však ničeho.
7. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti právnická osoba postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 5. 1. 2021 (důkaz: Smlouva o postoupení pohledávek, Příloha č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek – strana č. 48 ze Seznamu postoupených pohledávek a Oznámení o postoupení pohledávky z 6. 1. 2021 ze strany postupitele).
8. Ke kapitalizovanému úroku ve výši 4 556,22 Kč soud uvádí, že se jedná o úrok ve výši 29 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 28 000 Kč od 31. 5. 2020, tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do 18. 12. 2020.
9. Ke kapitalizovanému úroku z prodlení ve výši 4 421,08 Kč soud uvádí, že se jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 28 000 Kč od 16. 5. 2019, tj. od marného uplynutí měsíční lhůty pro úhradu zbývající dlužné částky do 18. 12. 2020.
10. Právní hodnocení:
11. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku . V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Právní předchůdce žalobce byl osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona).
12. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“.
13. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.
14. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Soud se tak z úřední povinnosti (srov. též § 588 o. z.) zabýval tím, zda žalobce jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný vystupoval coby spotřebitel - § 419 občanského zákoníku ) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.
15. Soud dospěl k závěru, že žalovaný řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobce porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
16. Judikatura zastává názor, že vycházet při posouzení úvěruschopnosti jen z databáze dlužníků je nedostatečné pro řádné ověření úvěruschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1704/2019 , sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 , rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Na tomto místě soud může poukázat na úvahu Nejvyššího soudu vyjádřenou například v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1704/2019 :„ Jak uvedl i sám Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 , klíčová je nepochybně i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace. Mezi tyto lze řadit rovněž soukromé databáze typu SOLUS, BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by však neměly být využívány jako základní či dokonce jediný informační zdroj, neboť poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnosti vůči subjektu, jenž je zapojen do činnosti daného registru. Informace ze shora specifikovaných registrů (databází) tak nemusí být vždy kompletní. Použití informací z těchto databází není obligatorní, pokud je věřitel schopen doložit, že úvěruschopnost prověřil jinak, jako tomu bylo v právě posuzované věci.“.
17. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která poskytovatele spotřebitelského úvěru vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015 -39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod číslo použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. ). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 konstatoval:„ …odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka …“. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 konstatoval:„ …věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“.
18. Soud dospěl k závěru, že věřitel nedostatečně vyhodnocoval úvěruschopnost žalovaného, tudíž smlouva je neplatná, a to absolutně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 , rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ).
19. Věřitel vycházel jen z příjmů žalobce, tyto dle zákaznické karty ověřil jen v rozsahu 17 156 Kč jakožto čistý příjem žalovaného ze zaměstnání. Naopak v zákaznické kartě uvedený„ další čistý příjem domácnosti“ věřitel neověřoval a dokonce ani v rovině tvrzení není zřejmé, zda šlo vůbec o příjem žalovaného či příjem v jeho dispozici. Ani není zřejmé, s kým vůbec měl žít v domácnosti (není zatrženo políčko, že žije s rodiči a je zatrženo políčko, že žije v nájmu).
20. Věřitel si neověřoval výdaje žalovaného, a to nejen výdaje z nájmu a nevedl žalovaného ani k předložení tvrzení o tom, jaké má výdaje (je tam jen kolonka„ odhadované měsíční výdaje žadatele: 4 900 Kč“). Pokud věřitel nevěděl, jaké má výdaje žalovaný, tak nemohl ani dovodit, zda jsou či nejsou pochybnosti o tom, že žalovaný bude splácet včas a řádně.
21. Navíc ze Zákaznické karty ani neplyne, zda věřitel měl ověřeno, zda je pracovní poměr uzavřen na dobu určitou či neurčitou, je tam uvedeno jen„ plný pracovní úvazek“ a že měl věřitel k dispozici jen výplatní pásky, tj. a contrario neměl např. pracovní smlouvu.
22. Věřitel nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku .
23. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na jakékoliv plnění z titulu smlouvy a žalovaný je povinen vrátit žalobci podle § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru jen jistinu úvěru, tedy částku, kterou převzal od žalobce. Žalovaný převzal 28 000 Kč při podpisu smlouvy, proto má žalobce právo jen na vrácení právě této částky (když žalovaný neuhradil ničeho).
24. Pokud jde o prodlení, tak žalobce neprokázal doručení výzvy k plnění. Žalobce poukázal na § 573 o. z. Avšak ze skutečnosti, že žalobce odeslal žalované tu kterou listin u, ještě neplyne jejich doručení žalovanému. Vyvratitelná domněnka zakotvená v § 573 o. z. platí jen v případě, že zásilka adresátovi prokazatelně došla, což dovodila i soudní praxe (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 1390/19 ). Nejedná se tedy o domněnku dojití písemnosti, která nebyla adresátovi prokazatelně doručena, ale byla prokazatelně odeslána - viz zákonná dikce„ došlá zásilka“ (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2403/19 ). Ze soudní praxe obdobně i např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 89/2017 ze dne 13. 12. 2018 a z tzv. komentářové literatury srov. obdobně např. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 −654), 2. vydání, 2022, s. 1830 - 1831: E. Dobrovolná.
25. Proto prodlení žalovaného se splněním dluhu mohlo nastat teprve až v návaznosti na doručení žaloby. Ta byla žalovanému doručena 27. 3. 2023 (viz doručenka na č. l. 26), tedy 28. 3. 2023 tak nastala splatnost, a od 29. 3. 2023 je žalovaný v prodlení. Žalobci tudíž náleží úrok z prodlení dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 od 29. 3. 2023, tj. ve výši 9,75 % ročně, jelikož soud nemůže přiznat žalobci vyšší úrok z prodlení než v žalobě požadoval (viz § 153 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ). Ve zbytku je třeba zamítnout úrok z prodlení jako nedůvodný.
26. Soud musel rovněž zamítnout všechny položky, které mají smluvní základ, tj. i smluvní úrok: kapitalizovaný úrok 4 556,22 Kč a úrok ve výši 29 % ročně z částky 28 000 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení. Dále soud musel zamítnout i kapitalizovaný úrok z prodlení 4 421,08 Kč (totiž žalobce při něm vychází z uzavření smlouvy, a od data smluvního dovozuje počátek prodlení, proto je třeba zamítnout i příslušný úrok z prodlení od 16. 5. 2019 do 18. 12. 2020) (viz výrok II). Totiž prodlení nastalo až od doručení žaloby žalovanému, k čemuž došlo 27. 3. 2023 (č. l. 26).
27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalovaný sice byl ve sporu úspěšnější (žalovaný měl úspěch: 4 421,08 Kč + 4 556,22 Kč + kapitalizovaný úrok ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 19 620,69 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku 6 207,68 Kč), a žalobce by tak byl povinen nahradit mu náklady řízení, žalovanému žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do l5 dnů od jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.