Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2403/19

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E.ON Energie, a. s., se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2018, č. j. -29, a výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2019, č. j. -42, za účasti Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (resp. jejich některých výrokových částí), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle y.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá zejména následující. Stěžovatelka podala dne 4. 6. 2018 k Okresnímu soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, kterým se domáhala na žalované zaplacení částky ve výši 10 175 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky vzniklé na základě smlouvy o sdružených službách dodávky plynu. Vydaným elektronickým platebním rozkazem byla žalované uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 10 175 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 13. 6. 2017 do zaplacení. Usnesením okresního soudu byl výše uvedený platební rozkaz zrušen, neboť se jej nepodařilo žalované doručit. Okresní soud následně rozhodl nyní napadeným rozsudkem tak, že žalovaná je povinna stěžovatelce zaplatit částku 10 175 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 22. 11. 2018 do zaplacení (výrok I.), co do zákonného úroku z prodlení z částky 10 175 Kč za dobu od 13. 6. 2017 do 21. 11. 2018 byla žaloba zamítnuta (ústavní stížností napadený výrok II.). Proti II. výroku usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") následně rozhodl tak, že se výrok II. napadeného rozhodnutí okresního soudu potvrzuje.

3. Stěžovatelka se žalobou u obecných soudů kromě zaplacení dlužné částky domáhala i přiznání zákonných úroků od doby, kdy byla žalované doručená faktura, resp. kdy byla tato faktura po splatnosti. Obecné soudy ovšem stěžovatelce zákonné úroky z prodlení přiznaly až od doby, kdy byla žalované doručena žaloba, a to s argumentem, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že faktura s vyúčtováním služeb byla žalované skutečně doručena. K tomu však stěžovatelka namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s domněnkou doby dojití zásilky zakotvenou v ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Obecné soudy přijaly názor, podle kterého doložením dokladu o odeslání předmětné y prostřednictvím provozovatele poštovních služeb nelze prokázat, že se dostala do dispozice žalované. Přijetím tohoto názoru by prý však na stěžovatelku byla kladena nepřiměřená povinnost prokázat doručení zásilky předané k přepravě třetímu subjektu - provozovateli poštovních služeb.

4. Dále také stěžovatelka namítá, že její tvrzení ohledně doručení faktury žalované bylo nesporné, neboť žalovaná tuto skutečnost sama nijak nezpochybňovala. Tím, že soudy přesto uzavřely, že faktura nebyla žalované doručena, porušily zásadu rovného postavení účastníků řízení v neprospěch stěžovatelky. V tomto kontextu se stěžovatelka podivuje nad tím, že přestože nebylo možné nijak jinak prokázat doručení předžalobní výzvy žalované, přesto za tento úkon obecné soudy stěžovatelce přiznaly náhradu nákladů řízení. I doručení předžalobní výzvy přitom stěžovatelka okresnímu soudu doložila toliko dokladem o předání zásilky provozovateli.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí v tzv. bagatelní částce, resp. dokonce proti rozhodnutí ohledně zákonného úroku z této bagatelní částky. Ústavní soud přitom dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002,

sp. zn.

; ze dne 25. 8. 2004,

sp. zn.

; ze dne 18. 1. 2006,

sp. zn.

; ze dne 4. 4. 2007,

sp. zn.

; ze dne 8. 4. 2008,

sp. zn.

; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací se jedná zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy ze dne 19. 3. 2009,

sp. zn.

; ze dne 17. 3. 2009,

sp. zn.

; usnesení ze dne 11. 3. 2010,

sp. zn.

nebo nález ze dne 15. 2. 2012,

sp. zn.

a contrario). Lapidárně shrnuto, "přísnost" přezkumu prováděného Ústavním soudem se odvíjí od intenzity zásahu do individuální právní sféry stěžovatelky.

7. Pokud však Ústavní soud posoudil individuálně a zejména v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadených rozhodnutí v takto bagatelní výši, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele ve shora uvedeném smyslu, která by odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu. Obecné soudy řádně zdůvodnily, proč nebylo možné vyhovět žalobě co do zákonného úroku z prodlení z žalované částky již od okamžiku, kdy byla faktura po splatnosti.

8. Jestliže stěžovatelka podpůrně argumentuje ustanovením § 573 obč. zák., který zakotvuje domněnku dojití zásilky, je k tomu třeba uvést, že tato vyvratitelná domněnka platí jen v situaci, kdy zásilka adresátovi prokazatelně došla. Nejedná se tedy o domněnku dojití písemnosti, která nebyla adresátovi prokazatelně doručena, ale byla prokazatelně odeslána (viz zákonná dikce "došlá zásilka"). K námitce stran přiznání náhrady nákladů za vypracování předžalobní výzvy, která byla žalované stejně jako faktura doručována prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, je závěrem možné stručně říci, že tyto náklady se přiznávají za vypracování a odeslání výzvy, nikoliv za její prokazatelné dojití, proto je v tomto ohledu argumentace stěžovatelky nepřesná a irelevantní.

9. Za dané situace a zejména s ohledem na opakovaně zmiňovanou bagatelnost rozporované částky a tedy i minimální potencialitu zásahu do právní sféry stěžovatelky Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí, jelikož dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu