Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 392/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vojen Güttler ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A. S., Ing. O. B., a Ing. arch. K. P., všech zastoupených advokátem JUDr. R. B. proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2001, sp. zn. , a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění:

Okresní soud v Jičíně shora označeným usnesením zamítl návrh na povolení obnovy řízení, podaný stěžovateli proti žalovaným - městu Libáň a České republice - Ministerstvu financí ČR.

Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením citované usnesení okresního soudu potvrdil.

Nejvyšší soud ČR v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatelů proti zmíněnému usnesení krajského soudu pro nepřípustnost odmítl.

V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že v daném případě stěžovatelé nenamítali a ani dovolací soud sám nezjistil vady řízení a rozhodnutí, jež by je činilo zmatečným. Odvolací soud potvrdil usnesení soudu I. stupně - takže nešlo o rozhodnutí měnící, jež by založilo přípustnost dovolání - a Nejvyšší soud neshledal ani použitelnost ustanovení , jelikož se nejednalo o rozhodnutí ve věci samé, takže nemohlo jít ani o otázku zásadního právního významu; mimo to návrh na připuštění dovolání (předpokládaný ustanovením ) ani nebyl podán.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti především rekapitulují průběh řízení před obecnými soudy (vedeného u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. ) ve věci dříve podaného restitučního návrhu dle , kdy došlo k zastavení řízení z důvodu nesprávného označení účastníků řízení. Stěžovatelé tvrdí, že napadenými usneseními porušily obecné soudy jejich základní práva, zakotvená v , v a v y ČR a v , v a v d. Pochybení obecných soudů spatřují především v tom, že tyto soudy nerespektovaly postavení stěžovatelky ing. O. B. (nemajetné a invalidní důchodkyně), která nedokázala příslušná práva uplatnit formálně zcela správně, a odepřely jí tím právní pomoc. Oprávněná osoba nebyla prý řádně poučena, za celých 8 let neproběhla žádná jednání o vlastní restituci a nebyla reflektována mimořádnost restitučních nároků.

Proto stěžovatelé navrhli, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a podmínky ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a podmínky, se jím může zabývat také věcně.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu y ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě konstatuje, že stěžovatelé podali ústavní stížnost až poté, co rozhodl Nejvyšší soud o jejich dovolání. Stěžovatelé tedy zjevně považovali dovolání za procesní prostředek k ochraně svého práva, který musí využít ještě před podáním ústavní stížnosti ( ). Jak však Ústavní soud opakovaně judikoval, dovolání je možno považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, pouze tehdy, jestliže je zákon připouští (srov. např. usnesení

sp. zn.

, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 431). Pokud dovolání přípustné není, plyne lhůta k podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. V daném případě Ústavní soud navíc podotýká, že tohoto právního názoru si stěžovatelé museli být vědomi, neboť již v usnesení

sp. zn.

ze dne 3. 5. 2000 Ústavní soud ve věci stěžovatelů konstatoval, že "protože dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, připouští je jen ve výslovně uvedených případech. V případě zastavení řízení nebo jeho odmítnutí ze strany dovolacího soudu, se nestává takové usnesení Nejvyššího soudu ČR posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje a bylo proto nutné v uvedené lhůtě podat stížnost proti rozsudku odvolacího soudu, jinak dojde ke ztrátě lhůty, kterou Ústavní soud je vázán a kdy nemůže o věci jednat".

V souzené věci proto stěžovatelé pochybili v tom, že současně s dovoláním (z důvodu procesní jistoty) nepodali též ústavní stížnost. Je totiž zjevné, že v době podání dovolání nebylo (přinejmenším) vůbec zřejmé, že se Nejvyšší soud bude dovoláním zabývat meritorně. V době podání dovolání tedy nebylo zjevné, zda se skutečně jedná o poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele ve smyslu ustanovení či nikoliv. Jinými slovy řečeno, dovolání by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatelů jen tehdy, jestliže by je Nejvyšší soud shledal přípustným. Protože však Nejvyšší soud přípustnost dovolání v této věci neshledal, bylo rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele připouštěl, v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2001. Doručením tohoto usnesení jejich právnímu zástupci dne 3. 8. 2001 (č.l. 72) začala stěžovatelům běžet lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení . Protože však stěžovatelé podali ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 27. 6. 2002, je zjevné, že zákonnou kogentní lhůtu 60 dnů k podání ústavní stížnosti nedodrželi.

Ústavní soud proto konstatuje, že ta část ústavní stížnosti, která směřuje proti citovaným usnesením Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu v Hradci Králové, je návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a z toho důvodu musela být odmítnuta [ ].

Ústavní soud se tedy dále zabýval pouze tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé napadli uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR. V tomto směru vycházel především ze skutečnosti, že "usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání" (viz usnesení

sp. zn.

, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 431). Proto také předmětem ústavní stížnosti proti usnesení dovolacího soudu může být toliko denegatio iustitiae a nikoliv samotné hmotné subjektivní právo (viz např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 47).

V daném případě však stěžovatelé nijak nezdůvodňují, v čem spatřují protiústavnost napadeného usnesení dovolacího soudu a Ústavní soud navíc konstatuje, že podstata uplatněných námitek se ve skutečnosti netýká řízení o návrhu na obnovu řízení, nýbrž předchozího restitučního řízení, které však přorozeně nemůže být předmětem tohoto řízení o ústavní stížnosti a nebylo ani předmětem řízení o podaném dovolání.

Protože Ústavní soud již opakovaně judikoval, že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu (srov. např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 31) a jelikož v daném případě Ústavní soud respektuje skutečnost, že otázku úvahy Nejvyššího soudu ohledně toho, zda dovolání je přípustné či nikoliv zásadně nepřezkoumává, shledal tuto část ústavní stížnosti zjevně neopodstatněnou.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a zčásti jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2002

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda senátu